Povídková tvorba Maxima Osipova, který od vpádu ruských vojsk na Ukrajinu žije v exilu, se českému čtenáři představuje poprvé. Autor pohlíží na provinční život v Rusku krutě realisticky i groteskně zároveň. Ukazuje ho jako bezútěšný, temný a plný ztrát, ale přesto se v něm najde i místo pro štěstí.
Milostný román v dopisech, ekologická detektivka, meziplanetární klimatická fikce z 22. století – všechny tyto polohy se spojují v zatím poslední knize finské spisovatelky Emmi Itäranty. Český překlad se navíc musel vypořádat s tím, že jedna ze dvou hlavních postav je nebinární.
Olga Wawracz ve sbírce Komunitní rozměr reflektuje společenské problémy současného světa. Její pohled na žitou skutečnost nás všech je ale vzácný tím, že za autorčiným aktivismem zbývá dost místa pro introspekci, neokázalou účast i humor.
Nestává se často, aby Čech na vlastní kůži pocítil, jaké je to, patřit k mašinerii, která od počátku novověku v zájmu nejosvícenější civilizace světa zaváděla na cizích kontinentech svá vlastní pravidla. Někteří z nás sice tuší, že člověk nemusí být přímo Angličan nebo Španěl či Portugalec, …
Novela Jakuba Fránka na pomezí thrilleru a psychologické prózy navazuje na současný trend vesnických příběhů a svou výstavbou předčí leckterého tuzemského „bestsellerového“ autora. V knize najdeme tajemno, napětí, mystiku i neotřelou zápletku spojenou s šílenstvím a stereotypní …
„Jsme ve světové válce příběhů – ve válce mezi neslučitelnými verzemi reality – a potřebujeme se naučit bojovat.“ To není věta z kyberpunkového univerza. Neříká ji démonický Morpheus, skrytý za skly zrcadlových brýlí. Vyslovil ji muž, jenž sice v důsledku děsivých okolností …
Výstava věnovaná dílu polského spisovatele a dramatika Mirona Białoszewského je příkladem toho, že se literární vyprávění dá úspěšně převést do prostoru muzejní expozice. Důrazem na konkrétní místa varšavského předměstí expozice navíc podněcovala místní obyvatelstvo k formulaci vlastních příběhů.
Masivní psací stůl, křeslo a kalamář – rodné domy a pracovny spisovatelů se tváří, jako by dávní velikáni stále žili, a přitom jejich odkaz dokonale umrtvují. Poukazují tak na zásadní rozpor v tom, jak se vztahujeme k literárním dějinám. Jak ale nabídnout něco víc než jen okénko do minulosti?
Expozice Muzea literatury vychází z klíčové otázky, jakým způsobem vystavit literaturu, pokud ji nechceme redukovat na osudy autorů nebo na artefakty a vzpomínkové objekty. Paradoxně se ukazuje, že cestu k rozvíjení intimního zážitku čtení jako jedné z klíčových hodnot může provázet i jistá …
S historikem Michalem Stehlíkem, který se v lednu stal novým ředitelem Památníku národního písemnictví, pod který spadá i pražské Muzeum literatury, jsme mluvili o úloze paměťových institucí nebo o tom, zda a jak může muzeum utvářet náš vztah k literatuře.
