Sladký život
La Dolce vita
Rež. Federico Fellini, 1960, 167 min.
Zdá se, že pod značkou Levné knihy se během několika let shromáždí celý zlatý fond světové kinematografie. Začalo to Bergmanem, pokračuje Fellinim a Kurosawou; zatímco jinde ve světě jsou filmy těchto tvůrců mnohem dražší než dva, tři roky stará dílka, v Levných knihách dostanete Sladký život za pouhou stokorunu. Osvětě budiž prominuta „klamavá reklama“ v podobě fotografie Anity Ekbergové, která se objeví jen ve vedlejší roli. I když tady je v tom přebal spíš nevinně, jen kopíruje obecné povědomí, kde Sladký život rovná se noční koupel plavovlasé bohyně ve fontáně di Trevi. Bezmála tříhodinový snímek s epizodickou strukturou však nabízí hlubší, nejen smysly burcující pohled na italskou metropoli počátkem šedesátých let a sám tvůrce jej trefně charakterizuje jako „film o vnějším a vnitřním Římu“. Průvodcem různými tvářemi města a napříč společenskými vrstvami je bulvární novinář se spisovatelskými ambicemi Marcello (Marcello Mastroianni), přiznané režisérovo alter ego. Film se nenásilně pohybuje mezi ryze osobními tóny, podbarvenými autorskou výpovědí (cizota ve vztahu s otcem, obavy ze ztráty kreativity), přes existenciální tíži spojenou s postavou Marcellova přítele Stainera až po celospolečenské problémy (zpovrchnění víry v Boha, prázdné tradice), maskované třpytivým pozlátkem Říma coby centra aristokracie a smetánky.
Šárka Gmiterková
Život pod vodou
The Life Aquatic with Steve Zissou
Rež. Wes Anderson, 2004, 119 min.
V 80. letech krotil duchy, začátkem 90. počítal na Hromnice o den více. Po nepříliš výrazném období se začátkem tisíciletí vrátil Bill Murray jako zjevení. Charismatický jako nikdy předtím, triumfálně si pro sebe ukradl svým herectvím smutné komiky nejprve komedii Taková zvláštní rodinka, pak Ztraceno v překladu a poté se kolem jeho postavy jako sladká, rozplývající se cukrová vata náznaků, hravosti, okouzlení a smutku ze života namotal prazvláštní magický svět Života pod vodou. Pro něj si ho vylovil přeborník v bizarní imaginaci režisér Wes Anderson. Murray hraje oceánografa Stevea Zissoua (režisér se inspiroval Jacquesem Cousteauem), který se vydává společně se Zissouovým týmem, doplněným o Neda (Owen Wilson), který je možná jeho synem, a těhotnou britskou novinářku (Cate Blanchettová), na lov jaguářího žraloka. Anderson, vysazený na design a styl, si dal záležet i na tvorbě nejistého, bizarně imaginativního světa. Nabízí život na vlnách, někde na pomezí skutečnosti, snění, náznaků, komiksu… Něco, co jste nikdy s filmem nezažili. Co nenabízí, je jistota v jakémkoliv směru. Distributor pro ČR to ale asi tak neviděl. Namísto 2-DVD vydávaného ve světě u nás vyšel pouze jeden, na bonusy chudý disk. Obsahuje asi desítku vystřižených scén, krátký dokument a komentář režiséra a scenáristy. Tajemství magických podmořských stvoření tak zůstane i nadále skryto.
Jindřiška Bláhová
Černý Petr
Rež. Miloš Forman, 1964, 85 min.
Doposud vydával Národní filmový archiv v edici Zlatý fond české kinematografie tituly, které bychom mohli označit spíš za komerčně zlaté. Po pohádkách z padesátých let, Vávrově ideologicky podjaté husitské trilogii nebo filmech s Vlastou Burianem přichází konečně edice Zlatého fondu s filmem české nové vlny. Pro zvučnost Formanova jména není překvapivé, že jako první v řadě byl vybrán právě Černý Petr. Škoda jen, že zatímco ve Francii můžete na DVD najít i Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, v zemi svého vzniku se první Formanovy filmy vydávají téměř opatrně. Pokusem o satisfakci může být poměrně bohatý bonusový materiál. Detailní informace o vzniku snímku, podané filmovým historikem Pavlem Taussigem, množství fotografií, ohlasy z domácího i zahraničního tisku, biografie nebo filmografie tvůrců a herců obstojně rozšiřují povědomí nejen o tomto filmu, ale připravují půdu pro následující. Oproti tomu otázky typu „Byl Miloš Forman fešák?“, mířené na Pavlu Novotnou, představitelku filmové Pavly, by na DVD ani být nemusely, a neměly. Podstatné však je, že Černý Petr má titulky – jak anglické, tak i české, určené pro neslyšící, filmu autorské trojice Miloše Formana (režie), Ivana Passera (pomocná režie) a Jaroslava Papouška (autor předlohy) tak dnes nebrání snad už žádná obdoba cenzury.
Sylva Poláková
Evil Dead Regeneration
Cranky Pants Games 2005
PC, PS 2, Xbox
Je to již nějaký rok, přesněji dvacet čtyři let, co režisér Sam Raimi (Spiderman) natočil nezávislé hororové béčko Evil Dead (u nás známé jako Chata) s Brucem Campbellem v hlavní roli. Kolem filmu a následujících pokračování se vytvořil kult, jehož vibrace vstoupily před časem i do hájemství počítačových her. Evil Dead Regeneration je dalším pokusem oživit sarkasmus, brutalitu a především neskrývanou béčkovitost filmu. Poslední jmenované se hře daří bez problémů, bohužel v ostatních dvou aspektech ztrácí dech. Skutečně vtipných momentů je tu minimum, a tak převažuje trapnost. V hlavní roli vystupuje Ash (namluvil ho Campbell osobně) a jeho pomocník, skřet. Pod vedením hráče prochází dvojice nudnými exteriéry a snaží se vymýtit oživlé mrtvé, které klasický záporák povolal na povrch zemský. Skoro by se zasloužilo dodat: už zase? Nevynalézavá akce s minimem osvěžujících nápadů dokáže zabavit pouze prvních pár hodin hraní, po nichž se nevyhnutelně dostavuje útlum a deprese – hratelnost je totiž z větší míry postavena na obtížných soubojích, takže přichází neustálé nahrávání pozice a opakování stejných akcí znovu. Oproti předchozím pokusům přepracovat film do interaktivní zábavy sice Evil Dead Regeneration postoupil o několik stupínků vpřed, stále však zůstává spíše průměrnou akcí, která potěší nanejvýš fanatické milovníky Raimiho filmů.
Pavel Dobrovský
Goldfrapp
Supernature
Mute 2005
Electro, park rytmických šlehů a konejšivých zvuků. 80´s, barevný a pohybový hédonismus prvních let rozvíjejícího se proudu tělesných videoklipů, servírovaných 24 hodin denně první hudební televizí (Music television, MTV). Goldfrapp nejsou Michal David, prestiže ani Sandra. Praha není Londýn. Nové album Goldfrapp vyšlo v srpnu a tuzemským recenzentům se nelíbí, stále pláčou po zvukovém obalu šest let starého debutu. Ten už je ale pryč. Teď je tu rytmus. Alison Goldfrapp je původně výtvarnice a v klipu k singlu Oh, La, La přijíždí na mohutném oři, složeném z malých reflexních sklíček, odrážejících zářící světlo do všech stran, disco-valach na forbíně, pod níž dav s rukama nad hlavou tleská do rytmu. Supernature se veze na stejné vlně jako dva roky staré Black-cherry, jenom je to zvukově o dost propracovanější/dospělejší popový stroj. Což může pro někoho znamenat minus. Jestli se na Black-cherry Glen Gregory (druhý z dua) zajímal hlavně o striktní tempo a tu a tam syntetické smyčce (zbyly mu z debutu), tentokrát v některých skladbách stvořil touto zvukovou nadhodnotou skutečnou poctu inženýrskému electru z přelomu 70. a 80. let. Nejlepší Goldfrapp. Design a hra. Album jako láhev na opití. Naprostá erotika, tekutě prostupující změtí drátů, jež do ní vylučují elektrizující impulsy.
Jan Košatka
Okkervil River
Black Sheep Boy
Jagjaguwar 2005
Titul a zároveň koncept čtvrtého alba indie-rockové šestice z amerického Austinu (hudbě zaslíbená to končina!) je inspirován stejnojmennou písní zapomenutého folkového barda let šedesátých Tima Hardina. Black Sheep Boy má všechny přednosti výjimečné desky: ambicióznost tu nepřekrývá smysl, písně protékající plochou alba takřka bez jediné pauzy vytvářejí pevný a vyrovnaný celek. Subtilita ochromuje svým vnitřním nábojem, vášeň či exaltovanost je vždy milimetrově vybalancovaná tak, aby nespadla do klišé. Zpěvák kapely Will Sheff navíc kromě toho, že disponuje nebývale emocionálním, nálehavým vokálem místy na hranici drtivé hysterie, píše místo textů básně v próze, které při poslechu fascinovaně žmouláte v ruce. For real zdobí asi nejsilnější akordický kytarový postup roku, King and a Queen k sentimentem pohmožděnému motivu akustické kytary servíruje nostalgickou trubku, Latest toughs chytrou kompozicí, obohacenou o klávesy a housle, osciluje mezi melancholií a pocitem všeobjímající, a přece tak trochu znepokojivé euforie. A předposlední, osmiminutová epická balada So come back, I am waiting proráží tunel do citů tak samozřejmě, že nezbývá než pustit si ji okamžitě znovu. Tohle není černá ovce své žánrové rodiny, naopak: při vší zodpovědnosti nelze než označit až goticky protemnělou novinku Okkervil River za indie-rockovou desku sezony.
Aleš Stuchlý