Souhrnná česká práce o tomto tématu vyšla naposled v roce 1900. Dalším důkazem vzácnosti této knihy je skutečnost, že vzešla ze spolupráce dvou generací. Starší je zastoupena historikem českého anarchismu, mladší nastávajícím politologem; oba mají k anarchismu blízko, byť je blízkost rozdílná (mladší je přitom i aktivním účastníkem hnutí, jemuž je kniha věnována). Spolupráce navíc byla tak úzká, že na rozdíl od podobných děl zde není výslovně uvedeno, kdo kterou kapitolu psal.
Jak tomu u podobných prací bývá, přistupují autoři ke svému tématu se sympatiemi. To by nebylo nic překvapujícího; je však třeba ocenit, že tyto sympatie jim nezabraňují, aby byli maximální objektivní (i když snad ne kritičtí). Informace jsou v nejvyšší možné míře věcné, nikde není patrna snaha o panegyriku, i když příběh některých „hrdinů“ anarchistické historie by k tomu ponoukal. Je třeba rovněž zdůraznit jak šíři, tak hloubku informací, kterými autoři čtenáře zahrnují, a ocenit píli, s níž je shromáždili a zpracovali.
Příběh skrze postavy
Ale obraťme se nyní k anarchismu jako vlastnímu tématu díla. Dokumentovat jej na 21 jednotlivých postavách – v tom je těžiště knihy – byla výborná myšlenka, už proto, že činí knihu čtivější (koneckonců text sám má 628 stran), než by jí byla pouhým vylíčením myšlenkového proudu, ale i proto, že lépe vystoupí do popředí a výrazněji mohou být vystiženy i všechny protiklady a úskalí tohoto důležitého hnutí evropského (euroatlantického?) myšlení.
Konstatují-li autoři, že k „ucelené“ formulaci anarchismu došlo (teprve) v 19. století („v diskusi s jinými ideologiemi“ [!]), nepřekvapuje, že mohou ve stoletích předešlých snadno nacházet mnoho předchůdců. Nepřekvapuje tedy ani to, že citují Kropotkinovu představu „o těch, kteří se vzpouzejí autoritě“ (s. 28), a to „v každé době“ – naznačují tak cosi, co bychom mohli nazvat „protoanarchismem“, ale toto zjednodušené pojetí dějin jako takové nijak neposuzují. Přitom použití termínů současnosti k vystižení skutečnosti dávno minulé je zpravidla ošidné (už pro svou nepřesnost), poněvadž svou obecností vyvolává zdání totožnosti – klam, vedoucí obvykle k nesprávným závěrům. Buřiči, vzpouzející se proti „autoritě“, se mohli vyskytovat v každé sociálně strukturované společnosti. Vidět v nich byť i jenom předchůdce současných – tj. po 19. století se objevujících – anarchistů mi připadá přitažené za vlasy. Autoři sice hned poté (s. 29) tvrdí, že „zůstává otázkou, do jaké míry lze mluvit v pravém slova smyslu o předchůdcích anarchismu“, a že „nejde o to, abychom vyhledávali za každou cenu jakousi anarchistickou stránku lidské prehistorie a historie“. Ale poměrně obšírná reprodukce názorů Petera Marshalla (s. 30–32) a jeho včlenění taoisty Čuang-c’ do tohoto myšlenkového proudu jako by tento výslovný názor popírala. Chápeme tedy tuto část spíše jako snahu o úplnost informace, jelikož podobným způsobem a z podobných (ba často týchž) pramenů by svůj „původ“ mohl odvozovat i socialismus, proud anarchismu ideově a politicky blízký či dokonce nejbližší, zdaleka však ne totožný.
Anarchismus je „široký proud sociálně politických myšlenek“ (s. 15), v tom by se mohl téměř shodovat s marxismem, přijmeme-li Garaudyho tezi o „marxismu bez břehů“. Neortodoxní pohled na oba myšlenkové proudy by však zřejmě musel – nepřekvapivě – konstatovat, že jediné, v čem se shodují, je cíl: „společnost bez moci jedněch nad druhými a naopak s mocí lidí nad co největším rozsahem podmínek jejich vlastních životů“ (s. 15). Marxova formulace takové „říše svobody“ (ve 3. svazku Kapitálu) je ovšem mnohem méně abstraktní, je „materialističtější“ a o moci nemluví – mj. i proto, že mu vždy šlo o rozvoj veškerých schopností člověka, zbaveného hmotných nutností, což je ovšem bez svobody nemožné.
Nepochopení Marxe
Když už jsem jednou zmínil Marxe, budiž zde rovnou řečeno: příliš mnoho úsudků, jež jsou v knize o Marxovi pronášeny, neplyne zřejmě ani tak z neznalosti (to lze autorům vzhledem k jejich intelektuální poctivosti sotva podsouvat), jako z nepochopení. Užívat totiž o Marxovi výrazů jako „záměrné nepochopení“ vůči Proudhonovi (s. 87), psát o jeho vizi převzetí politické moci „elitou ‚předvoje‘ proletariátu“ (s. 18 – což bylo Marxovi terminologicky i myšlenkově naprosto cizí), zařazovat jej mezi „zastánce centralistického a autoritářského socialismu“ (s. 101 – o tom i s. 157), považovat jej za „centristického“ (s. 113) – zní spíše jako opakování dávných anarchistických předsudků proti filosofu-revolucionáři. Ani prezentace anarchistických názorů z hlubokého přesvědčení by neměla jít až ke zkreslování názorů ideového „protivníka“, jehož filosofie představitelé anarchismu nedosahují. (Nejde mi o „obranu“ Marxe – podstata je v tom, že taková „neporozumění“ napomáhají k udržování zdi vztyčené mezi marxisty a anarchisty, v době, kdy se ji mnozí snaží strhnout, aby obě hnutí mohla bez nesprávných vzájemných představ spolupracovat.)
Asi jediný, jehož názory měly vpravdě filosofický základ, byl Max Stirner. Je mu věnováno 20 stránek, tolik co Bakuninovi a Rockerovi (rozsah kapitol ne vždy odpovídá významu jednotlivých osobností). Za pravdu bych však spíše dal Gustavu Landauerovi, jenž „odmítal chápat Stirnera v kontextu anarchismu“ (s. 79). Ani Victor Serge nebyl přesvědčen (zabýval se sympatiemi s anarchistickým myšlením ve stati La pensée anarchiste v roce 1938), o tom, že by „Stirnerova individualistická doktrína, jež má málo stoupenců, byla vhodná pro revizi nebo doplnění: je abstraktně definitivní“.
I následujícím „otcům-zakladatelům“ věnuje kniha dost místa, aby mohly být vyloženy jejich názory – kapitola o Proudhonovi má 23 stran, přičemž význam této osobnosti je srovnatelný s rozsahem textu o neméně významném Kropotkinovi (37 stran – pak se více píše jenom o Bookchinovi, a to na 26 stranách).
Třebaže, jak už bylo řečeno, je těžiště knihy v monografiích osobností, neméně pozornosti si zaslouží – už pro „ucelenost“ – kapitoly zahrnující několikero období. Českého čtenáře přitom nejspíš upoutají texty o anarchismu v Čechách v letech 1880–1923 (Mezi svobodou a autoritou, s. 271–300), kde „anarchistické hnutí jako… sociálně politická veličina v podstatě vyhaslo převážně z vnitřních příčin“), jakož i o „novodobém českém anarchismu“ (Svobodu i autonomii, s. 577–607). Zejména ten druhý je patrně jediným dosud existujícím souhrnným vylíčením současné situace hnutí v České republice (autor sám je považuje za „pouhý úvod formou stručného souhrnu“ – s. 607).
Pozoruhodná skromnost
Stejně tak si pozornost zaslouží i souhrny Od odborů k revolucím a Komuny i kolektivy, barikády i ministerstva. Proměny, jimiž anarchistické hnutí procházelo, jsou plasticky postiženy – pokud je to možné na poměrně malé ploše. Opět je tu třeba zdůraznit zdařilou snahu autorů jak o šíři, tak o spolehlivost informací. Jejich úsilí se projevilo i v kapitolách o současných významných amerických anarchistických myslitelích – Murrayi Bookchinovi a Johnu Zerzanovi (Noamu Chomskému, jenž je u nás jakž takž známý, se dostalo pouhých sedmi stran).
Knihu uzavírají stati Několik poznámek k anarchistickému dějepisectví (s. 608–616) a Otazníky anarchismu a anarchismus jako otazník (s. 617–628). V té poslední chtěli autoři – poté, co se jim do velké míry podařilo „sestavit co neúplnější mapu dějin anarchistického myšlení“ (s. 617) – „shrnout své názory na poučení, která si lze z vývoje anarchismu odnést“ (s. 617). Ta by si zasloužila polemiku – v leckterých ohledech i souhlasnou, nicméně polemiku. Souhlasnou zejména nejen v tom, že „anarchisté zatím nikde nebyli schopni jednoznačně demonstrovat, že jejich ideály jsou s to uspět“ (s. 628) – to by byla laciná ironie –, nýbrž i v tom, že „relevance anarchismu je podmíněná“ a „může ale klást četné otázky“ (tamtéž). V této pozoruhodné skromnosti, která hraničí se sebekritikou, by bylo možné spatřovat i jakési jádro knihy.
Ti, kdo tento svazek budou číst se zájmem nebo jej dokonce prostudují, budou vděčni také za bohatou bibliografii (s. 629–657), jež zcela v duchu současnosti uvádí i literaturu dostupnou na internetu nebo v samizdatu.
K „vnější“ stránce knihy – jež je 2. svazkem edice Dějin idejí, která, doufejme, bude stejně zdařile pokračovat – nutno podotknout, že autoři, bezpochyby za přispění vydavatelů, dokázali dílo doprovodit také ilustracemi. Třebaže jsou jen černobílé a leckdy matné, jsou obohacením, s nímž se nesetkáváme v podobných případech často, i proto si zaslouží zmínku.
Autor je překladatel.
Václav Tomek – Ondřej Slačálek: Anarchismus. Svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, 672 stran.