S cenzurou do pohádky

Komunismus se nesnažil nového člověka stvořit, ale vychovat. A kdo jiný by mohl ztělesňovat a zároveň i potvrzovat naději socialismu lépe než mládež? Výchovný proces šel ruku v ruce s cenzurou, kterou zabezpečovala Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Centralizace na poli dětské literatury znamenala koncentrování veškerých titulů pro děti do jediného nakladatelství. Tím bylo Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK). Výsadní postavení mládeže se stalo dobrým důvodem ke škrtům. Často dokonce nenašel cenzor lepší důvod, a tak argumentoval tím, že „dílo může zkazit naši mládež“. Ovšem své mínění, že je kniha závadná, obhájil i s pouhým tvrzením, že „dílo je stupidní“. Daleko častěji se cenzoři ale vžívali do role kritiků či recenzentů a sepisovali dlouhé, „zasvěcené“ posudky.

Ještě než se na některé z nich podíváme, je vhodné rámcově připomenout možné důvody zásahů do literatury. Ty zahrnují stálé opakování slabikáře „utajovaných skutečností“, jež se podle potřeb strany měnily, a bezesporu všudy­přítomné subjektivní hledisko, v němž teprve cenzoři existují jako lidské typy definované rozdílnostmi. Stávalo se totiž docela pravidelně, že u jednoho prošlo to, co by jiný nepustil. Autor mohl být kritizován pro svůj styl (dekadentní, surrealistický…), osobní postoj či výraz (nesrozumitelný, subjektivistický, idealistický…), ideový nesoulad (náboženství, útok proti straně, zesměšňování režimu, apolitický přístup…). Nositeli všech zmiňovaných „špatností“ mohly být literární postavy, ale kritika směřovala vždy k autorovi samému. Komunistické dogma nedělalo mezi ním a hrdiny jeho románu žádný rozdíl.

Příběh o dobru a zlu

Píše se rok 1956 a na Tiskovém dohledu přibývá práce. Všechna nakladatelství vydávající beletrii vykazují několikanásobný nárůst zásahů do autorských rukopisů. V době, kdy cenzura již administrativně dozrála, je možné tento stav přičítat mezinárodní situaci. Nikita Chruščov ve svém tajném referátu předznamenal zúčtování se Stalinovým kultem osobnosti. K situaci, která našim cenzorům zamíchala karty, se z Moskvy vyjadřuje zahraniční korespondent berlínského listu Telegraf am Sonntag Daniel Schode: „V kritických okamžicích jsou zadržovány úplně všechny texty, protože cenzoři čekají na nová rozhodnutí. To se stalo po Chruščovově pozoruhodné tajné obžalobě Stalina v únoru 1956...“ Reportér v obsáhlém dopise hodnotí práci moskevského Glavlitu (ústřední cenzurní orgán v SSSR), u nás byla ovšem situace podobná. Jeho článek, popisující praktiky sovětské cenzury, skončil v rukou cenzorů.Boj proti kultu osobnosti nenápadně trval několik dalších let. Pro dětskou literaturu nepředstavoval ohrožení, přesto však cenzoři o něco vehementněji začali v pohádkách škrtat, byť z jiných, daleko malichernějších důvodů. O stavu pohádky jako žánru se snažil čtenáře informovat F. Kožík v knize Pohádky vánočního zvonku ještě téhož roku. Plnomocníkovi (tak znělo oficiální pojmenování cenzora) se nelíbilo, že se spisovatel v záložce knihy zmiňuje o potížích, které provázely publikování nejen jeho pohádek před několika lety, kdy byly „ode dveří nakladatelství a redakcí nemilosrdně vyháněny“ a „šířily se jako nějaká tajnost“. Autor svůj příběh boje dobra se zlem vylíčil dost srozumitelně, aby z toho každé dítě vycítilo jistou morální obžalobu a ponaučení. Totéž ovšem spatřil i cenzor, který v posudku napsal: „Poněvadž jde o nepravdu, která měla oprávnění za okupace, ale ne za dnešního režimu, nebyla tato část textu povolena k sazbě a bylo doporučeno ji přepracovat.“

Tato pohádka nekončí dobře. Neosobní trpný rod a stereotypní fráze jsou omšelými kulisami socialistické cenzury. Autor byl přizván ke konzultaci s redaktorkou nakladatelství a ohnul hřbet. Text záložky nahradil novým, „nezávadným“. Průběh této schůzky jako mnohých jiných už se nikdy nedozvíme, máme k dispozici jen hlášení plnomocníka: „Náš zásah autor vděčně přijal a děkoval, že byl ušetřen zveřejnění původního obsahu“. Knížka mohla vyjít. Důležitější je ale poznání, že pohádka s využitím všech svých charakteristických prostředků tvorby, jako je jinotaj, metafora či personifikace, lákala autory k pokusům o vyprávění příběhů, v nichž dobro vítězí nad zlem, ztělesněném zvířaty, podivnými bytostmi a bezohlednými lidmi. Pohádka byla alternativní možností říci pravdivý příběh o dobru a zlu s tou výhodou, že se její autor nemusel politicky profilovat.

Pohádky pro dospělé

Kdo by vzal do ruky dětskou knížku Husa Chocholka a její děti (1958) od autorské dvojice Janovská - Mešejda, narazil by na jednu pasáž, v níž si navzájem husy lapidárně vysvětlují politické zlo a morální selhání moci. Protože ani v komunistickém zřízení ne­umějí děti do šesti let, jimž je pohádka určena, ještě číst, musel vyprávění předčítat rodič. Komu je tedy kniha určena? Více nám prozradí ukázka.

Matka husa říká houseti: „Být první, to znamená vést, rozhodovat, bojovat, být stále o kus vpředu před ostatními, zkrátka v tvém případě vzít na sebe všecko, co dělal tvůj předchůdce. On byl tvrdý, neúprosný vladař, nesnášel odpor, zničil každého, kdo se mu protivil. Proto si všichni zvykli dávat mu najevo jen poslušnost, oddanost a lásku. Toť se ví, že ho nikdo neměl rád (…) Od tebe se čeká totéž, a proto ani tebe nebude mít nikdo rád.“ „Ale to já, mámo, nechci!“ „To ráda slyším,“ řekla ulehčeně Chocholka.

Následující pasáž cenzor podtrhl: „Už jsem sama pochybovala. Víš, hochu. Furianti, to je veliké zlo. Nesmírné zlo pro všechny. Osobují si právo rozhodovat o nás i tehdy, když nemají pravdu, když se mýlí. My však nesmíme říci svůj názor, protože oni jsou silní, krutí a bezohlední. Proto mlčíme, proto se jim do očí stavíme přátelsky, ale ve skutečnosti je nenávidíme, pohrdáme jimi a hledáme nejbližší příležitost, abychom jejich vládu svrhli. Není to snadné a je k tomu třeba mnoho odvahy.“ Rozhovor husy s housetem pokračuje ve stejném duchu dál, ale v knize už jej dnes nenajdeme. Cenzor jej jako obvykle doporučil odstranit a jako obvykle to vyšlo. Svůj záměr podložil odůvodněním, že jde o průzračný jinotaj s přímým útokem na stranu. Z krátké ukázky můžeme pochybovat o tom, že by způsob vyprávění odpovídal schopnostem malých dětí. Překotně fabulovaný příběh mohl být spíše směřován na jejich rodiče, kteří se zhostili role předčítajících. Nezlomil by přesvědčené, ale ostatním by alespoň cosi připomínal.

V edičním plánu Státního nakladatelství dětské knihy pro rok 1959 se ocitla sbírka povídek E. A. Poea Zlatý Skarabeus. V konečném vydání ovšem nenajdeme proslulou povídku Vraždy v ulici Morgue. Poe se ocitl mezi autory dětských knížek a jako naschvál jeho sbírka v plném znění nemohla vyjít právě kvůli tomu, že povídka Vraždy v ulici Morgue podle cenzora není vhodná pro děti. Utrpěl také doslov Jana Wericha, který v něm „přiznával neškodnou úlohu knižnímu braku, tzv. cliftonkám, a uváděl mezi nimi ty, které již nejsou dávno mládeži dostupné“. Dostupné samozřejmě nebyly proto, že je Národní ediční rada česká mnoho let předtím zařadila na index jako „knižní brak“ a poslala do stoupy.

Nakladatelští redaktoři Korejs a Pavlíček hájili literární hodnotu díla E. A. Poea, ale neuspěli. Splnili nakonec požadavky tiskového dohledu a alespoň vzdorovitě poznamenali, že knihu vypouštějí jen proto, aby dodrželi výrobní plán.

Autor z kola ven

Jedna ze směrnic HSTD nařizuje, že plnomocník má poznat záměr autorova díla a konečné stanovisko zaujmout podle celkového pojetí díla a profilu autora. Umělecká hodnota díla je druhořadou kategorií. Důležitější než obsah knihy jsou kompetence autora, které určí strana. Cenzor věděl, že jeho úkolem je odhalování možných interpretací díla, k němuž přistupoval s apriorně negativním zaujetím. Jaroslav Císař nebyl autor Alenky v říši divů a Za zrcadlem, ale jen její překladatel. Hlavní ovšem je, že pobýval za první světové války v USA, později organizoval legie v Kanadě, do roku 1919 byl osobním tajemníkem T. G. Masaryka a o osm let později ředitelem Stránského Lidových novin v Brně. S britským občanstvím, jež získal po roce 1948, už o jeho „profilu“ nemohli komunisté pochybovat. O vydání Alenky v Císařově překladu se dokonce diskutovalo 11. listopadu 1958 na tehdejším Ministerstvu školství a kultury. „Bylo by neodpovědné vydávat knihu vyloženého nepřítele, který zradil zájmy své vlasti, a to tím spíše, že by tím byl dáván zahraniční reakci do rukou materiál, jehož by proti nám využila.“

Rok 1958 může být v poúnorové historii tiskového dohledu považován za přelomový. Pod rukama cenzorky Waageové prošel bez povšimnutí Škvoreckého román Zbabělci a dostal se na pulty knihkupectví i do knihoven. Tiskový dohled byl vzhůru nohama, Waageová zase v průšvihu. Ze svých omylů se však brzy poučila a zanedlouho se stala nejaktivnější pracovnicí tiskového dohledu. Ve Státním nakladatelství dětské knihy bylo v roce 1959 provedeno 17 zásahů (v roce 1958 jen 4). Ostatní domy vykazovaly obdobně vysoký nárůst. Vedení tiskového dohledu rozhodlo zatlačit na své pracovníky. Během roku uspořádalo 21 besed s nakladateli, jimž vštěpovalo účinnější metody práce. Škvoreckého román se stal učebnicí budoucích cenzorů na politických školách. Došlo i na změnu směrnic upravujících práci cenzorů: „Zatímco dosud bylo rozhodující hledisko – zda kontrolovaný mate­riál škodí, v čem a jak –, bude dnes rozhodující hledisko, jak kniha, divadelní hra, film, novinářský článek apod. pomáhá budování socialismu a dovršení kulturní revoluce.“ Pracovníci si měli uvědomit, že „lze škodit nejen tím, co se napíše a vytiskne, ale i tím, že se kladné věci neuveřejní nebo zneváží, podcení či zkreslí“. Tohoto návodu se doslova chopila cenzorka Pastuchová, která knížku Oldřicha Šuleře O Janíčkovi malérečkovi označila za „ideově zcela pochybnou“. Své poznání interpretovala tak, že na jedné straně se autor sice snažil předestřít dětem, jak bylo za kapitalismu obtížné studovat atd., ale Baťa v knize „příliš vystupuje do popředí“ a projevuje lítost nad tím, že ho lidé nemají rádi. Hlavní důvod závadnosti knihy jako by opsala podle nových směrnic: „Proč je Baťa nenáviděn, to z jeho úst nevyplyne, a z textu čtenář nepozná, že nenávist k Baťovi prýští z poznání, že jde o kapitalistického dravce, kořistícího z lidské práce, z níž očividně se hromadilo bohatství jeho rodiny.“

Knížka Josefa Hiršala a Jiřího Koláře Kocourkov (1959) musela rovněž o něco zhubnout. Píše se v ní o dobách, kdy se „moudrost ještě cenila nad zlato”, o hlupácích, kterým se na světě žije lépe, nebo o Kocourkovských, kteří se rozhodli, že ze sebe raději budou dělat blázny a hlupáky, aby nemuseli své rady dávat jiným. Soudruh Bártík zřejmě nenašel žádný konkrétní důvod pro zásah, ale věty stejně vyškrtl, protože se jej nejspíše osobně dotýkaly.

Důvody zásahu do knihy Ondřeje Sekory Čmelák Aninka, která vede děti k tomu, aby se staly ochránci čmeláků, jsou ještě prchavější. Přesto plnomocnice pro jistotu počítala s možností, že by si dítě mohlo nevinné žertování vysvětlovat politicky. „Začali vyplazovat jazyky, jak jen mohli, vyplazovali, natahovali, ale na dno sklenice nikdo z nich nedosáhl, ani pan předseda [JZD], no a ten měl jazyk ze všech nejdelší.“ Osvětové besedy a školení tiskového dohledu se, jak je vidět, neminuly účinkem. Strach, že zas něco praskne, byl silnější. Když si cenzoři nebyli úplně jisti, zda provést ten či onen škrt, měli věc konzultovat s nadřízeným z ÚV KSČ. V následujícím případě našel plnomocník Bártík plnou podporu svého nadřízeného, který mu potvrdil, že jde o knihu nebezpečnou pro děti. V dodatku dobrodružného románu Nikolaje Tomana Honba za přízrakem byly vysvětlovány pojmy jako špión, resident, spojka, agent, metody a dorozumívací prostředky apod. „V části Kódy a šifry vysvětluje autor dosti podrobně způsoby jedno­duchého šifrování (…) a ukazuje, jak je možno se naučit těmto jednoduchým šifrovacím systémům a případně je využívat. (…) Podle sdělení použil autor k sestavení dodatku příručky pro důstojníky z roku 1938.“ Cenzor věděl, že jde o zastaralé šifrovací systémy a povrchní informace o metodách vyzvědačství, ale rozhodl se, že „není žádoucí předkládat je jako návod dětem“.

Náboženské motivy

Většina zásahů do dětské knihy po roce 1960 směřovala proti duchovním projevům. Těžko říci, zda i to vyplynulo z četných opatření uskutečněných v roce 1959. Obrana ze strany nakladatelů proti výhradám tohoto druhu nebyla účinná a k tomu byla v přísně ateisticky zařízené společnosti také nebezpečná. Protináboženská vlna s sebou v roce 1962 strhla např. Erbenovy Pohádky, které měly vyjít celkově již v šestém vydání a podruhé v SNDK. Cenzura se k vydání stavěla velmi liknavě, a to přesto, že předchozí rok vyšlo ve stejném nakladatelství v nákladu dvacet tisíc výtisků. Ke kontrole knihu předložila vedoucí redaktorka nakladatelství Štěpánková s tím, aby se tiskový dohled vyjádřil k pohádkám Sněhurka a Almužna. Podle jejích slov se „vyznačují výraznou náboženskou tematikou“. Vydání bylo odloženo a dnes víme, že knížka vyšla o rok později, v roce 1963. Patrně už se ale nedozvíme, zda se tak stalo v důsledku personálních změn, nebo šlo o jeden z projevů postupného uvolňování dusivé atmosféry v šedesátých letech.

V původní podobě neprošly sítem cenzury ani povídky Josefa Lady O Mikešovi I a II (1963). Tiskovému dohledu opět vadil jejich náboženský obsah. V poslední pohádce Lišajův štědrovečerní sen vystupoval jako dobrodinec František Z Assisi, který, jak poznamenává cenzorka Kropáčková, „není postavou našeho folkloru“. V tom se jistě nepletla. Také se jí zdálo, že „náboženské motivy vystupují zvlášť výrazně“. Povídka byla ze sbírky vypuštěna.

Čím menším počtem důvodů k zásahu cenzor disponoval, tím nabývalo obvykle jeho snažení na absurditě. Protože v případě náboženství bylo důvodů málo, a možná dokonce jen jeden, řetězily se ke stereotypům další, nepodložené výmysly. Ke knize Franty Župana Pepánek nezdara poznamenala soudružka Pastuchová, že je prostoupena projevy náboženského cítění venkovského lidu, a své konstatování opřela o nesmyslnou prognózu: „Výběr nebyl pro děti vhodný po stránce výchovné a namnoze dnešním dětem tak málo pochopitelný, poněvadž by je více mátl, než poučil.“ Po domluvě s šéf­redaktorem nakladatelství došlo k odstranění pasáže a kniha byla vydána v souladu se zásadami „ateis­tické výchovy“ (tento termín nalezneme v oficiálních dokumentech).

Kdo by četl Vlaštovičky (1961) Karla Michla v původním znění, dozvěděl by se z posudku soudružky Doležalové, že knížka obsahuje části textu, které v mladém čtenáři musely vzbuzovat „nesprávné představy o české vesnici, vylíčené tak, jak se zachoval její obraz z kapitalistické minulosti – s kostelem, farou, hřbitovem, statkem a kupeckým krámem jako středisky společenského života na venkově – a se zastaralým myšlením venkovského lidu, založeným na různých pověrách…“. Kromě zmíněných částí textu mělo ale dojít také k úpravě některých větných obratů, „které vycházely ze starých náboženských představ a jsou dnes dětem stěží srozumitelné, např. černý jako zpovědník, andělský zpěv, byl v Pánu, pomáhej Pánbůh, Kristus na kříži starého hřbitova apod.“.

Každé revoluční myšlení zatracuje vše, co je „staré“. Do této kategorie v komunismu spadá i náboženství, označované za přežitek. „Starému“ odpovídá všechno, čeho se mají lidé vzdát, třeba kult osobnosti, a sice pro všechno, co je „nové“. V posudku z archivu má tvrzení „staré náboženské představy“ minimální význam. Může ale být potvrzením účinnosti manipulace a jejího dopadu na individuální jednání. Ve svobodné společnosti se nikdo neodváží normativně určit, co už je „staré“ a co ještě není. V komunismu neexistovala přechodná fáze mezi „starým“ a „novým“, ale jen nejistota proměny „nového“ ve „staré“, jež odporovalo zájmům strany. Naproti tomu všechno „nové“, a mládež par excellence, komunisté úpěnlivě ochraňovali. A je jedno, zda před nejnovějšími výdobytky kapitalismu, nebo před projevy náboženství. Vlaštovičky vyšly v přepracované verzi.

Knížky poezie pro děti příliš pozornost cenzorů nepřitahovaly. Cenzor si ovšem ne­odpustil rýpnout do sbírky Jaroslava Seiferta Šel malíř chudě do světa (1961). Jeho doporučení vynechat báseň Ukolébavka provázelo prosté vysvětlení: „Námět básně strašit děti cikánem není již vhodný pro výchovu.“ Nejsilněji na něj patrně zapůsobily první verše: „Cikán mívá černé oči,/ chodí nocí zlou,/ a kde nespí hodné dítě,/ vezme si je ve své sítě,/ houpy, hou.“ Dvacet tisíc výtisků sbírky vyšlo pro děti od 11 let bez zmíněné básně.

Cenzura se v dětských knížkách zaměřovala i na doprovodné ilustrace. Obrázek zemřelého děvčete uloženého v rakvi, za níž byl na stěně umístěn krucifix, musel zmizet z knížky J. G. Tajovského První hodinky (1961). Publikaci ilustroval Karel Beneš. Z knížky Františka Halase Dětem musel nakladatel odstranit ilustraci a legendu Jak hrdlička přichází k pásku. „V legendě se vypráví o tom, že Panna Maria přikázala hrdličce kolébat Ježíška. Neposlušnou hrdličku musela přivázat na kolébce stužkou. Od toho zůstal dodnes hrdličce na krku pásek. Ilustrace zobrazovala Ježíška se svatozáří kolem hlavy ležícího v kolébce s jeho znamením srdce a třech křížů.“

Konkrétní cenzoři

Cenzura zasahovala do všech směrů společenského života. Pod dohledem měla masová média, koncerty, divadelní představení, plakáty, výstavy, přednášky a setkáme se dokonce i se zásahy do tajenek křížovek či úmrtních oznámení. Každá tato oblast má svá specifika. Literatura byla oproti masovým médiím znevýhodněna. Cenzoři měli dost času na to hledat skryté významy tam, kde žádné ve skutečnosti nebyly. Žádnou zvláštní kvalifikaci na to nepotřebovali. Jen malá část z nich měla vysokoškolské vzdělání a slušnou jazykovou výbavu. Protože k povinnostem cenzora literatury patřilo vykládání díla, byl na svém poli takřka neomezeným pánem.

Cenzura v dobách raného socialismu budila hrůzu nevyzpytatelným pohybem, v jehož základu stála řeč. Jako účinný nástroj manipulace ji zpětně představují posudky sepisované cenzory. Pracovníci tiskového dohledu se v nich nechtěně profilují. O ně ale už dnes nejde. Podstatné je, že řeč jakožto kolektivní produkt nemůže člověka zbavit individuální odpovědnosti, která vzniká už tím, že ji člověk používá.

Autor je publicista.