Cirkus Berousek

Jedné studené a větrné zimní noci jsem se domů vracel přes Letnou a uviděl tam dva velké stany. Byly vyzdobené barevnými žárovkami. Zdálky jsem zaslechl jásot diváků. Bylo v tom něco známého a zároveň cizího. Obešel jsem stany a uviděl plakát cirkusu Berousek. Před ním stál v zimě mladý muž, který držel za uzdu dva poníky. Zůstal jsem tam asi deset minut a pozoroval děti z cirkusu, které se honily okolo stánku s popcornem. Hlasitá hudba uvnitř lidi dostávala do varu a moje vzpomínky oživly.

Když jsem se jako dítě díval na velký cirkusový stan zvenku, připadalo mi, jako by to byl úplně jiný svět, plný magie a kouzel, který je vzrušivě spojen se všemi těmi akrobaty, klauny, cvičiteli zvěře, jezdci na koních a skokany skrz obruče. Když jsem se k němu přiblížil, slyšel jsem dětský smích, potlesky a výkřiky diváků. Magicky nasvícená plocha v manéži mě oddělovala od reality. Myslel jsem, že jsem na vesmírné lodi, která jen má tvar šapitó. Že jsem v kosmu, daleko od země, a jediná věc, kterou můžu dělat, je zhluboka se nadechnout a užít si fantastickou cestu do neznáma.

Hned druhý den jsem již dopoledne dorazil na Letnou i s dopisem, kterým jsem žádal o dovolení fotit a který můj přítel přeložil do češtiny. Zeptal jsem se paní v pokladně, jestli by se se mnou nemohl setkat ředitel. Nemusel jsem čekat dlouho a viděl jsem, jak ke mně jde vysoký klaun s nedomalovaným make-upem na tváři. Řekl mi, že je jedním ze šéfů z Berouskovy rodiny. Pořádně jsem si ho prohlédl, když četl moji žádost, a myslel si, že to asi nevyjde. Tvářil se velmi vážně. Nakonec ale řekl: „To není problém, choďte si, kde chcete!“ a potřásl mi rukou.

V cirkusu dávali během týdne dvě představení denně a tři o víkendech. Celou show zajišťovalo asi dvacet lidí. Po několika dnech jsem se spřátelil především s dalším klaunem, Tomášem. První představení začínalo ve čtyři odpoledne, Tomáš musel být připravený a nalíčený do tří. Předtím ovšem ještě celé dopoledne pomáhal ostatním starat se o zvířata a s dalšími přípravnými pracemi. Půl hodiny před začátkem už u vchodu stáli dva ze zaměstnanců cirkusu v uniformách a vítali publikum. Večerní představení začínalo v sedm a končilo v devět. O víkendu se hrálo i v jednu.

Brána do cirkusu spojuje dva úplně rozličné světy – „realitu“ a cirkusový život. Lidé přijdou, koupí si vstupenku, dvě hodiny si užívají představení, pak odejdou. O životě v cirkusu mimo manéž můžou přitom jen těžko získat nějakou konkrétní představu.

Většina zaměstnanců jsou Češi či Slováci, žongléřské duo tvoří bratři z Maďarska, artisté se sice narodili v Čechách, ale vyrostli v Norsku. Cirkus patří třem bratřím ze slavné rodiny Berousků. Karel pracuje jako klaun, druhý ze sourozenců jako krotitel. Oba jsou ženatí a jejich ženy také v cirkuse pracují, jedna má vlastní číslo se psy, druhá uvádí celou show. Třetího z bratrů jsem nikdy nepotkal, protože sedí někde v kanceláři a domlouvá další představení. Karlovým synům je už přes dvacet a jsou pro cirkus nepostradatelní, žonglují, vystupují jako krotitelé zvěře, jako akrobaté. Cirkus funguje nepřetržitě deset měsíců v roce a jezdí po celé zemi. Bez ohledu na náladu nebo nemoc musí lidé z cirkusu každý den několikrát pobavit publikum. Týden před Vánoci kvůli zimě obvykle končí a znovu se vydávají na cesty až začátkem března.

Strávil jsem s nimi dva měsíce při jejich pražské zastávce a snažil se k nim dostat tak blízko, abych mohl zobrazit jejich příběh. Naposledy jsem byl předtím v cirkuse jako šestiletý. Cítil jsem, že život mezi maringotkami je mnohdy ještě surrealističtější než představení v manéži. Nikdy není lehké žít tak, jako žijí tito lidé. V jejich tvářích je možné číst velkou urputnost a odhodlání, ale jen před představením nebo po něm. Nikdy, když stojí nalíčení v manéži a mají začít se svou show.

Přeložila Martina Křížková.