literatura
Ve dnech 14. – 16. 9. proběhne v České Třebové literárně-kulturní festival Literáti na trati. Bude zahájen ve čtvrtek 14. 9. v 19.30 v klubu Modrý trpaslík (bývalý disko-club Calibra) scénickým čtením z knihy Davida Mitchella Noční vlak; v klubu se poté vystřídají: 15. 9. od 19.00 Tereza Boučková, Irena Dousková a Věra Nosková a na závěr Tereza Brdečková spolu s manželem Jiřím Dědečkem, večer bude zakončen koncertem sester Steinových; 16. 9. budou opět od 19.00 ve čtení pokračovat Sabrina Karasová, Marie Šťastná, Natálie Kocábová a Věra Chase, následovat bude koncert Moniky Načevy a DJ Five.
Kniha Pověsti z Táborska autorů Jaroslava Wimmera a Jaroslava Novotného bude pokřtěna 15. 9. v táborském Divadle Oskara Nedbala (Divadelní 218). Křest proběhne před divadelní kavárnou v 17.00.
18. 9. v 19.00 budou v pražském Unijazzu (Jindřišská 5) Iva Košatková a Roman Szpuk číst ze své společné, právě vydané dvojknížky Rozervy. Dále bude možné zhlédnout promítání fotografií ze Šumavy, součástí večera bude autogramiáda. Pořad připravil Radim Kopáč.
V Polanově síni Knihovny města Plzně se 19. 9. uskuteční večerní čtení z knihy Alexandra Kuprina Sulamit, která parafrázuje biblickou Píseň písní. Účinkují: Marie Drahokoupilová, Marie Málková, Milan Friedl a Jiří Zapletal. (B. Smetany 13, 17.00)
Rovněž 19. 9. zazní v ostravském klubu Atlantik pořad z cyklu Nedělní chvilka poezie. Projekt připravený Vladimírem Polákem začíná každou neděli pravidelně v 17.00. (Klub Atlantik, Českých legií 7)
21. 9. uvede ve vinohradském klubu Rybynaruby (Mánesova 87) Gabriel Pleska další večer Tvaru. Od 20.00 budou číst J. Matějková (próza), D. Hradecký a J. Řehák (oba poezie).
21. 9. bude číst v pražském klubu Jelení Jitka Rozporková ze své sbírky Básně psané duší. (18.00, Jelení 15, Praha 1)
–pa–
divadlo
Noci v Mauzoleu
„Husité odešli a křižáci utekli. Přišli architekti Zázvorka a Gillar. Přišel Bohumil Kafka a s ním Jan Žižka. Kafka odešel a Žižka zůstal. Přišel Gottwald a odešel. Kdo na Vítkově zůstal?“ Umělecké sdružení Depresivní děti touží po penězích připravilo na konec září divadelní cyklus Noci v Mauzoleu. Cílem sdružení je realizace interdisciplinárních uměleckých projektů v netradičních prostorech. A to zejména v těch, které neslouží svému původnímu účelu a chátrají (k dalším projektům patří například Racek v Karlíně hraný v povodněmi poškozeném Karlínském divadle či výstava, pro níž byly využity prostory bývalého nádraží Plzeň-Jižní předměstí). Divadelní inscenace či scénická čtení jsou uváděna v prostorách rozsáhlého objektu Památníku na Vítkově a tyto lokality jsou vybírány tak, aby se prostor stal další rovinou hry a tedy prostředkem komunikace s divákem. V inscenaci Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu, která vznikla podle Bernhardovy hry Ritter, Dene, Voss, je například původně stísněný byt tří sourozenců nahrazen monumentalitou a rozlehlostí Památníku (14. 9., 20.00). Další hra, Poeův Zánik domu Usherů (která je doplněna o text českého dekadenta Jiřího Karáska ze Lvovic) se zase hraje v prostorách bývalého prezidentského salónku (15., 16., 17. 9., 20.00). Do hrobky je pak situována inscenace Caligula Alberta Camuse (19., 20., 21. 9., 20.00).
–ah–
film
Sobota se Sequensem
Brněnské kino Art se 16. 9. pokusí divákům přiblížit problematickou osobnost Jiřího Sequense, režiséra na jedné straně prorežimního seriálu Třicet případů majora Zemana, ale také Atentátu, snímku o osudu českých výsadkářů, kteří stáli za atentátem na Heydricha. Čtyřiaosmdesátiletého filmaře organizátoři přehlídky uvedou ve 14 hodin jeho exkurzí do světa pražské kriminalistiky Partie krásného dragouna, v 17 hod následuje zmiňovaný Atentát a o dvě hodiny později bude premiérově uveden medailon Jaroslava Spěváčka Hříšný člověk Jiří Sequens, v němž mimo jiné Radoslav Brzobohatý, Josefa Vinklář či Vladimíra Brabec vzpomínají na Sequensovo režijní vedení. Po hodinovém dokumentárním filmu následuje beseda s Janem Lukešem, účast přislíbil i filmový historik Jaromír Blažejovský. Sobotu se Sequensem zakončí drama z roku 1981 Ta chvíle, ten okamžik.
Sejdeme se v Eurocampu
Dobrovolný hasič František, myslivec Mates a sokol Pavel se stali průvodci po vesnici Běšiny, která je docela obyčejná, jen nemá hospodu. Místo toho se na jejím okraji nachází rekreační areál, jenž nabízí jak služby restaurantu, tak i hřiště na tenis či minigolf. Snímek vznikl díky dotacím Evropské unie a snad proto si do názvu dal slovo Eurocamp. Není to tak dlouho, kdy se veřejnosti představila třicetiletá absolventka Katedry dokumentární tvorby FAMU Erika Hníková svým dokumentem Ženy pro měny, její další autorský počin byl nejdříve uveden počátkem února v České televizi, pro kterou vznikl, distribuční společnosti Aerofilms se však natolik zalíbil, že 14. 9. bude mít dokument o tom, že evropské dotace dokáží nejen budovat, ale i bortit (v tomto případě vztahy a vazby obyvatel Běšin), svoji kinopremiéru. Každé DVD projekci předchází autorčin první film Čtyři kroky dvojpůlka, krátkometrážní portrét mladé dívky, která se chce stát modelkou (vyšel již na DVD Ženy pro měny). Hníková patří mezi přední české dokumentaristy, protože dokáže hovořit i o vážných věcech s patřičným nadhledem.
Bublina
Poněkud svérázný milostný trojúhelník, jehož hrany tvoří dělníci z továrny na hračky, se stal středem velmi civilně pojatého snímku Stevena Soderbergha, který do naši kin putuje v podobě DVD projekcí (více v A2 č. 33/2006). Soderbergh je filmař, jenž se brání být uzavřen v jakékoliv žánrové kleci, kterou mu přisuzují kritici či diváci. Dokáže být stejně tak umělecky přesvědčivý (Sex, lži a video) jako komerčně vyškolený (Dannyho parťáci). Nyní rozšiřuje sekci, v níž se nebrání experimentování s formou. Bublina je typické nezávislé dílo a zároveň podivná hříčka o tom, proč a jak být tím „typicky nezávislým“. Ztěžka vyjádřené city i kriminální zápletka je zahrána neherci, které Soderbergh objevil přímo v místě natáčení. Režisér se pod pseudonymem podepsal i pod kameru a střih.
Žena ve vodě vs. Proposition
Tento týden mají premiéru také nové snímky zručného hráče se strachem M. Night Shyamalana (Žena ve vodě) a hudebníka Nicka Cavea (Proposition) jako scénáristy. Pro prvního jmenovaného bude jistě těžší něčím překvapit, donekonečna se mu to dařit nemusí. Mimořádně ovládá režijní práci v žánru thriller, navíc sází více na neviděné, tajemství, a jeho výrazové prostředky nejsou samoúčelné. To Australan John Hillcoat si hru s divákovými nervy sice také vyzkoušel, ale známý je především díky svým videoklipům pro písně Nicka Cavea. Proposition není ani tak klasickým vzorkem westernového žánru jako spíše hlubším (ale i drsnějším) příběhem o oddanosti, hledání spravedlnosti a morálním konfliktu.
–lg–
Žena ve vodě
Komplex režiséra M. Night Shyamalana pokračuje. Poté, co v roce 1999 ohromil svět originálním duchařským thrillerem Šestý smysl a o rok později režíroval vynikajícího Vyvoleného, zabloudil do slepé uličky recyklace základních prvků svého stylu a nefungujícího hledání nových dimenzí. Po tragických Znameních a slabé Vesnici přichází do kin Žena ve vodě. Příběh je postaven na pohádce, kterou Shyamalan napsal pro svoje děti – údržbář Cleveland Heep (Paul Giamatti) objeví jednoho dne tajemnou dívku Story (Bryce Dallas Howardová), nymfu z pohádkového světa, které monstra brání v návratu zpět. Společně s ostatními obyvateli obytného komplexu, kde je zaměstnán, se Cleveland pokusí nymfě pomoci… Největším problémem Ženy ve vodě je její nejednoznačné působení na diváka. Ve filmu se sice prohánějí rozmanité pohádkové bytosti a realita je (stejně jako ve všech režisérových dílech) konfrontována s prvky nadpřirozena, tato konfrontace ovšem nevytváří jednotně ale naopak disharmonicky působící dílo. Film je prodchnut sebestřednou vírou režiséra ve vlastní schopnosti, která se zhmotňuje obsazením sebe sama do role vizionáře, jehož oponentem je záporná postava filmového kritika. Žena ve vodě se tak zmítá mezi pohádkou s množstvím temných tónů, snahou vrátit se zpět na výsluní a zoufalým pokusem vytesat si pomník, dokud je ještě čas.
–jj–
hudba
Klangspuren – česká hudba v Tyrolsku
Festival soudobé hudby Klangspuren (Stopy zvuku) se v tyrolském městě Schwaz koná již od roku 1994 (letos ve dnech 14. – 30. 9.). Od té doby si získal pozici jedné z nejvýznamnějších událostí v této oblasti a každoročně uvádí premiéry skladeb nejvýznamnějších světových skladatelů. Každý ročník také přináší tematický blok koncertů představujících aktuální dění v určité hudební oblasti. Letos se dramaturgie zaměřila právě na Českou republiku a současnou hudbu, která zde vzniká, a při té příležitosti byla objednána také řada nových skladeb psaných právě pro festival. Na koncertech tak zazní skladby Martina Smolky (Remix, Redream, Reflight, Walden
– the Distiller of Celestial Dews, Zvonění), Miroslava Srnky (Podvrhy), Michala Nejtka (Frame Dreams), Hanuše Bartoně (Ohne Regeln), Marka Kopelenta („-------- ---- -- – 8421“), Martina Hyblera (Oligarch – Globalisateur), Miroslava Pudláka (Babel Dances), Miloše Haase (Ormai) a Petera Grahama (Secreta). Hudbu České republiky budou zastupovat také interpreti: soubor MoEns, Bohemia Saxophone Quarttet, perkusista Tomáš Ondrůšek. Česká hudba bude na festivalu Klangspuren prezentována v mezinárodním kontextu na špičkové úrovni. Zazní zde významná díla klasiků hudby dvacátého století, jako jsou John Cage, Iannis Xenakis, Steve Reich či Arvo Pärt, i jména, která určují vývoj v současnosti: Olga Neuwirthová, Matthias Pintscher nebo Peter Eötvös. Hrát budou např. Lucerne Percussion Group, Radio-Symphonieorchester Wien, Ensemble Wiener Collage, Lucerne Festival Academy Orchestra pod vedením Pierra Bouleze. Více informací najdete na www.klangspuren.at.
Vladivojna La Chia & Banana
Vladivojna La Chia je známá jako zpěvačka a autorka hudby a textů z ostravské skupiny Banana. Ta v roce 2002 vydala první album Banana, v roce 2004 druhé album Trip. Koncem letošního června vyšlo třetí CD pod názvem Jungle, které bude na tomto koncertě pokřtěno. Vladivojna La Chia je také studentkou v intermediálním ateliéru Petra Lysáčka na Institutu pro umělecká studia na Ostravské univerzitě. Je autorkou všech textů a melodií, ale také výtvarného pojetí všech vydaných CD a mnoha propagačních materiálů. 14. 9., 19.30 Palác Akropolis, Praha.
Fantazio
V hudbě francouzské kapely Fantazio najdeme prvky elvisovského rocku, nostalgii rumunských dechovek, dandysmus anglického punku ročník 77, hypnotičnost technorytmů i dozvuky francouzských šansonů a kupletů. Skupina kolem kontrabasisty, který si říká stejně jako kapela Fantazio, vznikla v roce 2003 a dále ji tvoří Benjamin Colin (noise & sounds), Stéphane Danielides (heligon), Pierre Chaumie (alt saxofon), Cyrille Andrieu (bicí).
V loňském roce vyšla jejich debutová deska nazvaná The Sweet Little Mother Fucking Show. 16. 9., 20.00, Divadlo 29, Pardubice.
Květy + Jakub Čermák – Dvojí křest
Kapela Květy pokřtí své nové album Kocourek a horečka, vycházející u firmy Indies Records. Kapela hraje skladby ovlivněné noisem, hardcorem, šansonem, folkem, minimalismem a mnoha dalšími styly. Trio využívá elektrických i akustických nástrojů (mandolína, kytara, balafon, xylofon, harmonika, bicí) a předtočených smyček. Důraz je kladen na surrealistické texty a živelnou show. Mladý básník Jakub Čermák zároveň představí svoji knihu Padavčata, kterou vydává nakladatelství Protis. Kromě čtení bude své básně zpívat s kytarou a hostující zpěvačkou. Součástí vystoupení bude také promítání jeho krátkých němých filmů. 16. 9., 19.30, Skleněná louka, Brno.
Yinon Muallem Ensemble & Berrak Yedak – Klezmer pro sultána
Yinon Muallem (1968) se narodil v Izraeli. Od dětství se zajímal o hudbu středního východu, se kterou se vracel ke kořenům své rodiny pocházející z Iráku. Hudební kariéru zahájil hrou na perkusové nástroje jako derbuka, def, bender, iránský zarb, kanjira a gatham (jihoindická tamburína). V roce 1998 začal hrát na oud (arabskou loutnu) a usadil se v Istanbulu. V roce 2003 vydal debutové album Changing Moments, které vyšlo na tureckém labelu Beyza Records. Své druhé album Klezmer for the Sultan, které představí na pražském koncertě, vydal v roce 2005 (Oriente Muzik). Jeho hudba se neomezuje na jeden specifický žánr. Mísí vlivy duchovní hudby tureckých dervišů, klezmer i cikánské melodie. Ve svých písních odkrývá nejen historii, ale i kořeny židovské tradiční hudby v turecké kultuře. Autenticky a v novodobém podání tak oživuje hudbu starou několik tisíciletí. Koncert se koná v rámci Roku s židovskou kulturou. 19. 9., 20.00, Divadlo Archa, Praha.
–mk–
televize
Experiment
V psychologické laboratoři Stanfordské univerzity se pod vedením Philipa G. Zimbarda v roce 1971 uskutečnil experiment, jenž vedl nejprve Mariana Giordiana k románovému zpracování (Black Box) a poté Olivera Hirschbiegela k adaptaci filmové. Jejich zájmu se není co divit, samotná skutečnost, z níž oba vycházeli, byla k napínavé podívané ideální, a když se odvážili adaptátoři poněkud přitlačit na struny fikce, vznikl z nevydařeného psychologického pokusu námět na originální thriller. Experiment byl založen na modelové situaci, kdy dobrovolníci byli rozděleni v (pro tyto účely vybudovaném) vězení na vězněné a ty, kteří je hlídají. Sledovat, kterak se ony dvě skupiny mezi sebou vzájemně začínají nesnášet, bylo ještě únosné. Ale když dohlížení bachařů přerostlo v teror, musel se pokus přerušit. Hirschbiegelův film se vyvíjí dvě třetiny ve velmi reálném duchu, divák jako by se stal jedním z doktorů, kteří za neprůhledným sklem sledují vlny emocí, ovládnutí člověka mocí, šikanu, porouchanou morálku. V závěru už však ono „přitlačení“ poněkud narušuje celkový dojem, působí příliš akčně a začíná být nevěrohodné. Proto se samotný Philip G. Zimbardo vyjádřil, že tento film rád nemá. Když se však alespoň částečně oprostíme od vytyčování hranic skutečného a fiktivního, nabízí se nadprůměrná podívaná, jejíž forma svojí trhavostí a dynamičností zdůrazňuje napětí, ale naštěstí není až příliš účelová. 16. 9., 20.00, Nonstop Kino.
Smím prosit?
Chicagský účetní je unavený každodenní rutinou, což se změní, když spatří krásnou učitelku tance. Cesta za jejím poznáním jej dovede k tanečnímu kursu, ba co víc, k lásce k tanci a k znovuobjevení kouzla jeho manželství. Hybridní zařazení do kategorie drama/romantický/komedie poněkud překvapivě funguje lépe, než by se mohlo zdát. Vágní zápletka se totiž v rukou Petera Chelsoma proměnila v úměrnou dávku toho všeho. To, že romantický film pracující převážně se žánrovými klišé může být příjemný, dokázal už ve svém snímku Lásce na stopě. Ani nyní Chelsom neobjevuje nic nového, dokonce by se dalo říci, že i děje je zde poskrovnu. Jenže díky vedlejším postavám (zvláště pak Stanleye Tucciho a Richarda Jenkinse) a nepředstírání hlubokomyslné či originální podívané působí Smím prosit? lehce. Obsazení ústřední dvojice – Richard „tak nějak stále stejný“ Gere a Jennifer „vlastně ne tak zlá“ Lopez – sice nenadchne, ale dobrý dojem rozhodně nepokazí. 17. 9., 20.00, HBO.
Eyes Wide Shut
Cyklus filmů Stanleyho Kubricka zahájí Česká televize překvapivě jeho posledním dílem, adaptací Snových novel, které v druhé desítce dvacátého století napsal Arthur Schnitzler. Freudovský příběh z Vídně však Kubrick přesunul do současného New Yorku, a to do období předvánočního shonu. Snímek, v němž hlavní roli hrála tehdejší manželská dvojice Tom Cruise a Nicole Kidmanová, byl doprovázen širokým zájmem veřejnosti zejména proto, že se film nevyhýbá explicitní nahotě a erotice. Divák ocení neuvěřitelně perfekcionistický přístup režiséra, který například vedl i k počtu čtyřiceti šesti opakování natáčení jediné scény. Tento mediální rozruch však ani v nejmenším neumožnil, aby měl divák k výkladu Eyes Wide Shut snadný přístup. Kubrick na svůj další film čekal od roku 1987, proto s přípravou nespěchal, a díky tomu i poslední dílo v jeho filmografii lze považovat za geniální. Chůze (jak Toma Cruise, tak divákova) nočním New Yorkem se nepozorovaně odklání do sfér polosnů či snů, představ, touhy nebo bázně. Stejně tak sledování vláken, která pojí manželský pár, je obtížné: jsou totiž zapředena do vzájemných obvinění, přání, tajemství a polopravd. Sexuální styk se stává metaforou, orgie v maskách benátského stylu až hrůzným propadem do nejhlubších jeskyní lidské touhy. Kubrick vypráví zvolna, pomalý rytmus vyvolává pocit tíživosti, minimalistický klavírní doprovod pak neklid a obavy. Režisér se premiéry již nedožil, zemřel záhy po finálním střihu. 14. 9., 21.40, ČT 2.
–lg–
rozhlas
Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
Kniha Myši Natálie Mooshabrové (1970) je označována za společenský román se znaky hororového příběhu, sci-fi, pohádku, příběh na hranici reality a fantazie... V řadě Fuksových próz představuje první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku. To vše je pravda, ovšem toto dílo nabízí mnohem více. Román (snad nebude nadinterpretací, pokud ho označím za „částečně psychologický“) je založen na stereotypním opakování motivů, kuriózních situací, na nedořečenosti a zamlžování. Fuks studoval také psychologii – nejen dnes už snad v mnohém překonaný Freud by si smlsl. V knize se to jen hemží nevyřešenými vztahy dětí a matek, chováním nesvobodných lidí, chorobným strachem z myší… Snaživý psycholog také může označit hlavní postavu za schizofrenní. Vždyť i doba a prostředí knihy nejsou zcela jednoznačné. Můžeme hovořit o jakémsi nesvobodném státě, nebo se jedná jen o strašlivé podobenství? Určit přesný čas, ve kterém se děj odvíjí, je téměř nemožné, z popisů prostředí i postav máte dojem, že se jedná o dobu dávnější (snad počátek 20. století), ale hned jste vyvedeni z omylu – můžete tu cestovat metrem i podnikat každodenní návštěvy Měsíce. S přečtenými stránkami otázky stalé přibývají. Za nejdůležitější z nich ovšem nepovažuji, zda paní Mooshabrová trávila děti. Důležitější je podle mě otázka, co se vlastně Fuks snažil sdělit na pozadí příběhu sledujícího starou vdovu, která má přímo děsivý vztah se svými dětmi? Úžasné pohrávání si autora se čtenáři i černý humor se nejvýrazněji projeví v překvapivém konci. Možná víte, že Fuks rád nechává své hrdiny v závěru zemřít. Také nesnášíte, když vám někdo předem prozradí, kdo je vrah? 20. 9., 18.30, Vltava (první část dvanáctidílné četby na pokračování v přednesu Jiřího Ornesta).
–lds–
jgr – JiříG. Růžička / jj – Jan Jílek / lds – Lenka Dombrovská Slívová / lg – Lukáš Gregor / mk – Matěj Kratochvíl / pa – Petr Andreas / pev – Petr Vaňous