(1887–1942)
Mraky jak sukna svíjejí se v tmách
Mraky jak sukna svíjejí se v tmách.
Tuším, že v nebi vládnou zase střety.
Andělé mají z boží kletby strach,
držíce v drzých držkách cigarety.
Vždyť Lucifer je dneska večer zvaný.
S jedním z nich půjde. A je jedno s kým.
Přes sedm nebí táhne čpavý, slaný
pach potu hříšných, tabákový dým.
GEORG HEYM
(1887–1912)
Parníky na Havole
Těch lodí bílý trup. A rudá pěna
v jezerech, v brázdách, které vyryl kýl.
Veliký soumrak. V žáru těchto chvil
třepotá hudba, větrem unášená.
Kolona lodí. Břeh se tlačí na ni.
Příšeří stromů nad karavanou.
Kaštanů bílé květy zůstanou
jak stříbrný déšť v důlcích dětských dlaní.
A zas a dále. Tam, kde šero klade
svůj černý věnec na ostrovní les,
kde vlny vráží do rákosí v řadě.
A jenom kouř z těch lodí zůstal dnes
na západě, jejž měsíc stříbří chladem.
Kouř, průvod mrtvých, když jde do nebes.
ALFRED LICHTENSTEIN
(1889–1914)
Jízda do blázince II
Maličká dívka s malým bratrem dřepí, bosi,
vedle nich převrhnutá bečka.
V hadrech se válí lidská troska, žere cosi,
je jako od cigára v slunci vypálená tečka.
Hubené kozy na trávnících mezi domy
jsou na provaze, chvílemi se na něj věsí.
Neznatelně se nestvůrnými stromy
nesmírně mírně blíží bledé běsy.
PAUL BOLDT
(1885–1921)
Děvky z Friedrichstraße
Jsou bárky, které loví na mělčině
postranních ulic, podobny teď ptákům,
dány v plen lačným nenechavým zrakům.
Strhnul je dav, jenž jak proud mořský plyne.
A tak se ženou rybím hejnům v patách;
plešatec čumí, okoun cítí muka,
zelenáč zabral, na vlasci se cuká
a na palubu švihnutím se natáh.
Je jako střela, kterou vede chtíč!
Jak střeva vyrvou mu tu chlípnost z těla
ty sprosté kuchty. Odvrhnou ho pryč
bez sentimentu. Pak se připravují
na další útok. Skryty v roucha skvělá
s úsměvem znovu proti vlnám plují.
GOTTFRIED BENN
(1886–1956)
Malá astra
Na stůl nám dali utopeného rozvážeče piva.
Kdosi mu vpáčil mezi zuby
astru: byla světle fialová.
Když jsem dlouhým nožem
pod kůží
směrem od hrudníku
vyřezával jazyk a patro,
zřejmě jsem se dotknul té květiny
a sklouzla do mozku, který ležel vedle.
Přibalil jsem mu ji do hrudní dutiny
mezi dřevitou vlnu,
když ho zašívali.
Napij se dosyta ve své váze!
Spi sladce,
malá astro!
AUGUST STRAMM
(1874–1915)
Zteč
Ze všech koutů ječí strachy chtění
Křič
Bič
Šlehá
Život
Před
Sebou
Sem
Supící smrt
Nebe rve se v cár
Slepě divě řezničí zděšení zmar
KLABUND
(1890–1928)
Jakýsi bůh
Jakýsi vyzvracel mě bůh,
tak ležím, a jde ze mě puch,
nehnu se z fleku, bludný kruh.
A že jsem asi hodný kluk,
vrhnul mě do voňavých luk,
kde květin pučí celý pluk.
Ještě jsem mladý, bože můj.
Kytičky, co to pletete?
Že díky mně tak kvetete?
Milujte mě! Jsem hnůj! Jsem hnůj!
ERNST WILHELM LOTZ
(1890–1914)
V ulicích tvrdě strkají se stěny
V ulicích tvrdě strkají se stěny,
jež světlo rve, když dlažbu skrápí tu.
A kavárny se vznáší ve svitu
výloh, v nichž civí tváře, roztlemeny.
Po jihu prahnem, kde se chvěje vzduch,
po lesích, kterým chtíče vládnou stěží,
po pouštích, do nichž slunce vrývá pluh,
po bílých mořích, která kypí při pobřeží.
Po ženách prahnem, po pórech a mase,
po nebezpečně něžných tygřicích,
z nichž každá v horečkové zemi zrodila se.
Šílíme po neznámých nových požitcích.
Po věcech prahnem, jež jsme nepoznali,
jsme mladí a svět ještě vábí nás.
Blikáme v tmách, však rádi bychom vzpláli.
Hledáme vítr, jenž rozdmýchá, co zhas.
YVAN GOLL
(1891–1950)
Smuteční pochod
Pohřební průvod – co já mezi nimi?
Bičován deštěm, křídly havraními
ovíván, vidím staré vdovy v poutech tance
a jeptišky se modlí, chlapci drze civí na monstrance.
Pochybovači – zač mě pořád mají?
Mrtví a zakletí – zdali mnou pohrdají,
když v mokrém větru samot chladem hynu?
Proč pořád slyším tupě klouzat rakve v hlínu?
Kostelní věže štvány nebem dokola se řítí,
v ulici každé dřepí žebrající vytí:
můj život prší, je déšť, bolné lkaní,
listopadové dlouhé umírání.
ALBERT EHRENSTEIN
(1886–1950)
Nerozlučně
Kdo ví, zda není
život umíráním,
dech rdoušením,
slunce nocí?
Z božských dubů
padají plody
přes prasata v lejna,
z nichž stoupají
vonné závany růží
v strašlivém koloběhu,
mrtvola je zárodek
a zárodek mor.
WALTER HASENCLEVER
(1890–1940)
Táboráky na pobřeží
Květen 1914
Šedý dým stoupá z ohňů na pobřeží.
Z hlubin mi kyne další pohroma.
Leopardi větří a srst se jim ježí.
Jsi blízko, Smrti, sestro má.
Evropa trhá svoje vlastní sítě,
ta bídná bárka; bouře sráží ji.
Šílenou úzkost náhle rozbíjí
křik matky, která ztratila své dítě.
Můj kůň dnes v noci pošel. Jsem teď sám.
Ty zrůdo! Víš, jak opuštěný jsem?
Z mršiny stoupá k jiným hodinám
a k jiným sluncím divná cizí zem.
EDLEF KÖPPEN
(1893–1939)
V noci
Mezi komíny rozstříleného baráku
sedí měsíc a zírá na hořící ves
a skučí.
Jak závoje se jeho slzy plazí přes střechy.
Občas zaštěká puška
a kulka zakousne se do dřeva či střepy –
občas zařve dělo
a zpívající cáry pak se třepotají kolem
jak netopýři,
kdesi se uličkami řítí křik.
Na kříži s Kristem zableskla se lebka.
KARL OTTEN
(1889–1963)
Korunovace srdce
Rozevři své srdce, bratře:
tu knihu jitřních červánků, bratře
nové doby, bratře
ten plášť strachu, bratře
to oko poznání, bratře!
Tvé srdce uzří osvícení
přes tvé vraždou požehnané dlaně:
bídné a bledé seškrabují marně
strup hanby ze znesvěceného těla.
Svátost! Svátost! Svátost!
Nevyslovitelnost, sněhové snášení se
Tvého nebeského dechu
Tvá smrtí rachotící hruď –
lidstvo!
ARTHUR DREY
(1890–1965)
Mladý prorok
Jako kmen, jenž se v tvrdých vichrech bělá,
v paroží ztuhlé vypíná své dlaně.
Červi mu rozžírají slupku těla,
jež rozpálené jako nebe plane.
Z končin, kde doznívají jeho hromy,
jak moře černých ptáků jdou sem davy,
němě se valí, hluší, nevidomí,
pohřební průvod, proud smrtící lávy.
Přeložil Radek Malý