literatura
Radka Denemarková – John von Düffel
Na desátém ročníku Pražských literárních setkání vystoupí dva autoři, kteří uspěli nejdříve u divadla a posléze na sebe upozornili také coby prozaici: Radka Denemarková z Prahy a John von Düffel žijící v Hamburku. Denemarková se ve své prozaické prvotině A já pořád kdo to tluče věnuje psychickým důsledkům české poválečné historie na velmi osobní rovině. Její druhý román Peníze od Hitlera (A2 č. 30/2006) pojednává o období druhé světové války a jejích přesazích do současnosti. John von Düffel prokázal sílu svého vypravěčského stylu ve svém úspěšném románu Vom Wasser (O vodě, 1998), kde ukazuje na příběhu vzestupu a pádu jedné podnikatelské dynastie zároveň vývoj jednoho celého století. Také v románu Houwelandt (2004) vypráví o osudech několika generací jedné rodiny a jeho nejnovější próza Hotel Angst (Hotel Strach) zavádí čtenáře na italskou riviéru. Setkání bude tlumočeno do češtiny.
Goethe-Institut (Masarykovo nábřeží 32, Praha 1), ve čtvrtek 29. 3. v 19.00.
Míň než všechno neberu
Autorské čtení básníků Jana Kunzeho a Davida Bátora z nového almanachu, k němuž napsal předmluvu Petr Hruška. Klub Atlantik (Českých Legií 7, Ostrava), ve čtvrtek 29. 3. v 18.00.
–pa–
divadlo
Husa v Arše
Do pražské Archy opět zavítalo brněnské divadlo Husa na provázku. Pásmo jeho inscenací započalo 27. března scénickou revuí Rozrazil a bude pokračovat pražskou premiérou inscenace hry Velice modrý pták (za niž obdržel Maurice Maeterlinck Nobelovu cenu) v režii Vladimíra Morávka. Husa přiveze též souboj divadelních dvojic o nejlepší improvizační číslo s názvem Jiří Kniha hledá partnera. Závěrem i vrcholem přehlídky pak bude jedenáctihodinové Svlékání z kůže aneb Maratón podle Dostojevského, opět v Morávkově režii. Ve Svlékání se na scéně setkají všechny postavy z jednotlivých dílů tetralogie Sto roků kobry a budou diváka provázet křížovou cestou rozpolcené duše toužící po vzkříšení.
Jednotlivé inscenace můžete vidět od středy 28. 3. do soboty 31. 3. v divadle Archa (Na Poříčí 26, Praha 1), začátky představení viz program divadla (www.archatheatre.cz).
–kv–
Havel v Hradišti
Dramatik Václav Havel má údajně pro česká divadla připravenou novou hru. Jaká a o čem je, se jistě brzy dozvíme. V Uherském Hradišti se prozatím rozhodli připravit jeho text z poloviny šedesátých let Vyrozumění. Divadlo podle všeho zvolilo aktualizaci – text o mašinerii a zvůli byrokratického systému má prý analogii i v dnešní době. Dramatik Havel se na scénu Slováckého divadla dostává poprvé, uvidíme, jak se mu tam bude dařit. Režie Igor Stránský, premiéra ve Slováckém divadle (Tyršovo náměstí 480, Uherské Hradiště), v sobotu 31. 3. v 19.30.
–ml–
Titanik
Od února do května probíhá na půdě Divadla Bez zábradlí a spřízněného Divadla Karlovy Vary 12. ročník klasické divadelní přehlídky Slovenské divadlo v Praze – akci pořádají Divadlo Bez zábradlí, občanské sdružení Adria a hlavní město Praha ve spolupráci se Slovenským institutem v Praze a s ministerstvy obou zemí. Na programu festivalu je necelá desítka slovenských inscenací z divadel v Bratislavě, Nitře a Prešově. Z posledně jmenovaného města přiveze Divadlo Alexandra Duchnoviča inscenaci hry současného nejhranějšího bulharského autora Christa Bojčeva Orchester Titanik. Režijní debut známého slovenského scénografa Josefa Cillera jemně parafrázuje bezvýchodnou situaci osazenstva potápějící se slavné lodi…
Divadlo Alexandra Duchnoviča Prešov se festivalu Slovenské divadlo v Praze účastní poprvé – především proto, že v poslední době dosahuje úspěchů jak na slovenské scéně, tak i na zahraničních festivalech. Přijďte do Divadla Bez zábradlí (Jungmannova 31, Praha 1) v neděli 1. 4. v 19.00. Jediné profesionální divadlo hrající v rusínském jazyce!
–ah–
film
Vlajky našich otců
Druhá světová válka, zuřivé boje v Tichomoří, strategický ostrůvek Iwodžima, měsíční krvavé boje sedmdesáti tisíc Američanů proti dvaceti tisícům Japonců a k tomu všemu jedna notoricky známá fotografie. Joe Rosenthal na ní zachytil šest amerických vojáků v dynamické akci vztyčování zástavy. Za své dílo získal Pulitzerovu cenu, vojáci pak status národních hrdinů. Vlajky našich otců vyprávějí mozaikovitou metodou jejich absurdní příběh. Příchod na Iwodžimu, náhodná účast na fotografii, smrt tří z nich v těžkých bojích, propagandistické turné těch, co přežili, po vlasti. Kromě standardně frenetických a vlastenecky zabarvených bojových scén nabízí film bolestnou kresbu posttraumatického života po válce, ve kterém se přeživší vojáci musí vyrovnat se svým údělem pseudocelebrit. Režisér snímku Clint Eastwood vsadil na málo známé herce (nádavkem mladá hvězdička Ryan Phillipe v hlavní roli), kteří byli během natáčení podrobeni velmi tvrdému výcviku. Současně s Vlajkami vznikl snímek Dopisy z Iwo Jimy, jenž popisuje boje z opačného, japonského pohledu. Celý Eastwoodův projekt tak dosud nevídaným způsobem relativizuje ideály a záměry té které strany a ve svém celku útočí na absurditu války jako takové.
Premiéra 29. 3.
–jj–
Pražské brány
Čtrnáctidenní multikulturní festival pod mottem Praha je branou k duším lidí nabízí kromě divadelních představení, výstavy či přednášky také přehlídku filmů s duchovní tematikou. Šestice titulů v sobě zahrnuje jak dokumenty (Co my jen víme?!, Carlos Castaneda: záhada čaroděje), tak i hrané snímky, které zatím v České republice nebylo možné na plátnech kin spatřit. Za pozornost stojí novinka Victora Salvy Cesta pokojného bojovníka, vyprávějící o tom, jak se postavit konfliktům uvnitř nás samotných. Své diváky si bezpochyby najde filmové zpracování knižního bestselleru Hovory s Bohem, které v loňském roce režíroval debutující Stephen Simon. Před šesti lety natočil Richard Kelly žánrový hybrid (od dramatu přes sci-fi až k fantasy) o mladíkovi, jenž se snaží bojovat se svými démony. Donnie Darko je famózní film a právem získal věhlas a obdiv. Od 28. do 30. 3. v kině Světozor (Vodičkova 41, Praha 1).
–lg–
hudba
Varhany postaru i nově
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zařadil do svého koncertního cyklu také jeden neorchestrální podvečer s pozoruhodnou dramaturgií a podtitulem Starší než 300 let a mladší než 30…
Pod rukama německého varhaníka Christiana Schmitta se na varhanách Andrease Wambetssera z 18. století (na něž hrál kdysi Mozart i Haydn) odehraje střet skladatelských generací vzdálených několik věků. V týmu barokních mistrů nastoupí Georg Muffat (1653–1704): Toccata octava, Christian Erbach (1568–1635): Ricercare primi toni, Canzon a 4 del quarto tono, Johann Pachelbel (1653–1706): Ciaccona f moll a Jan Pieterszoon Sweelinck (1562–1621): Mein junges Leben hat ein End. Generaci současných komponistů, kteří k velebnému nástroji přistupují občas až příliš světsky, zastupuje Sofia Gubajdulinová (1931): Hell und Dunkel (1976), Theo Brandmüller (1948): dvě části z cyklu sedmi kusů v Pašijovém čase (1983) a Guy Bovet (1942): Salamanca (1974). Ve skladbě Cloudscape od Japonce Toshio Hosogawy pak budeme moci sledovat, jak se ve varhanních píšťalách střetne nejen minulost se současností, ale také Východ se Západem.
Kostel sv. Šimona a Judy (Dušní ul., Praha 1), v pátek 30. 3. v 17.00.
–mk–
výtvarné umění
Retrospektiva Serge Poliakoffa
Serge Poliakoff (1900–1969) je považován za jednoho z nejdůležitějších abstraktních malířů činných po roce 1945. Rozený Moskvan, odchází roku 1919 z porevolučního chaotického Ruska do Evropy. Roku 1924 najde svůj druhý domov v Paříži. Byl autorem s výjimečným hudebním nadáním, což mu umožnilo uživit se v cizině přechodně jako kytarista ruského kabaretu a ještě si tak financovat své pařížské studium výtvarného umění. K počátkům Poliakoffovy tvorby patří žánr zátiší a ženské akty, v kterých lze číst lekci klasické moderny. Jako tehdejší vzory sloužili autorovi především Paul Cézanne, Henri Matisse, Paul Klee, Vasilij Kandinskij nebo Robert Delaunay. V roce 1947 se umělec propracovává k vlastní malířské abstraktní formě. Pozoruhodný je na těchto dílech repertoár geometrických forem, které umělec nalézal teprve při otevřeném malířském procesu, ačkoliv působí zdánlivě jasně a uzavřeně. Takto vzniklé plochy si ponechávají bezprostřednost, a to v barevných vrstvách i v pojednání povrchu (štětcový rukopis, tah špachtlí). Poliakoff je řazen k pozdní fázi tzv. Pařížské školy, jejíž kosmopolitní základnu sjednocují modernistická východiska. Sláva zastihla autora především po druhé světové válce, kdy se účastnil mnoha důležitých výstav (Documenta II, III) a kdy sbíral ocenění za své dílo po celém světě. Rozsáhlou retrospektivní výstavu, na níž lze spatřit kolem 90 Poliakoffových děl, připravila Kunsthalle v Emdenu, (Hinter dem Rahmen 13). Do 15. 4.
Lovci lebek
Galerie U Bílého jednorožce přichází s projektem nazvaným Lovci lebek. Představeno je malířské dílo čtyř autorů, kteří společně nikdy nevystavovali – Vladimír Skrepl, Josef Bolf, Lubomír Typlt, Luděk Rathouský, které však podle autorek výstavní koncepce – Edith Jeřábkové a Lenky Vítkové – něco spojuje. Tím něčím je „romanticky angažovaný projev“. Je tu sledován proud současné expresivní malby jdoucí napříč uměleckým spektrem. „Pestrost vlivů, které jsou následně zmixovány, zmutovány a nově generovány, svědčí o menší zatíženosti minulostí a o silnějším vztahu k přítomnosti a k jejímu subjektivnímu i kolektivnímu prožívání,“ píše v katalogu E. Jeřábková. Ať je tomu jakkoliv, patří Lovci lebek k dobře připravenému projektu, který vystihl to, co je dnes malba schopna nabídnout. Že by návrat šamanismu 80. let? Výstava trvá v Klatovech (nám. Míru 149) do 10. 6. a pak putuje do Šternberka, Pardubic a německého Řezna.
–pev–
Roman Ondák
Utrechteské centrum pro současné umění BAK (www.bak-utrecht.nl) představuje slovenského umělce Romana Ondáka třemi novými projekty. Diptych The Day After Yesterday (2005) sestává z novinového výstřižku a fotografie. Prostřednictvím opakující se scény autor „zdokonaluje“ skutečnost. Jeho rodina prochází zchátralou rezidenční čtvrtí, v níž probíhá rychlá renovace, a zároveň jde i opačným směrem, k divákovi. Video The Stray Man (2006) sleduje muže, který míjí dům a evidentně je velmi přitahován jeho přízemními okny. Přes veškerou snahu pokračovat dál po ulici ho příslib jiné skutečnosti za okny nutí ke každodennímu návratu k rituálu hledání. Lucky Day (2006) je 16mm filmová instalace, která zkoumá dnešní poutnictví v sekulárním kontextu. Neznámý muž v jakémsi grandiózním gestu „žádosti“ o štěstí vhazuje množství mincí do fontány. Film staví individuální jednání oproti institucionalizovanému systému víry. Výchozím bodem Ondákových filmů je dobrodružství objevování a snaha zapojit diváka do dialogu o tom, co by se mohlo stát, kdyby se vydal jinou cestou, ať už doslova nebo metaforicky. A právě takto lze najít nový prostor pro imaginaci. K výstavě v centru BAK (Lange Nieuwstraat 4, Utrecht) byl vydán katalog. Do 27. 5.
–klv–
televize
Zběsilost v srdci
Čtyři roky po komerčním a uměleckém „sebevzkříšení“ (úpadek vzešlý z prachu Duny, vzestup v hávu Modrého sametu) a během natáčení tajemného seriálu Městečko Twin Peaks adaptoval David Lynch stejnojmennou novelu Barryho Gifforda (1984). Ta mu spíše než předlohou byla jen inspirací, s níž si pohrával místy až s parodickými sklony. Ty však propojil se svou věčnou fascinací – fantazijní pohádkou Čaroděj ze země Oz – a brutální reflexí „v jádru zběsilého a navenek prapodivného světa“. Jeho film, to jsou orgie násilí, písní vycházejících z plamene, perverzní odrhovačkou v rytmu soulože, malebnou malbou à la kýč. Staví na extrémních protikladech, kde se setkává anděl s ďáblem, neposkvrněnost s promiskuitní radostí. Lynchův sklon k neobvyklému není hnán touhou být nevšední a záplatovat díry nezajímavé skutečnosti. Objevuje abnormalitu reálnou, ukrytou v obyčejných lidech a ve všednosti jako takové. Postmoderní příběh o pozemském pekle si z Cannes odnesl v roce 1990 Zlatou palmu.
Prima, v pondělí 1. 4. ve 23.20.
–lg–
rozhlas
V jaké době to žijeme
Až do tohoto pátku máme ještě možnost naslouchat každý den čtení Jana Kellera z jeho nejnovější publikace. Keller je významný sociolog, zabývající se postmodernou. Jeho Tajemství modernizace se snaží charakterizovat rozdíl mezi předválečným a poválečným typem modernizace společnosti. Při snaze postihnout dnešní stadium klade autor důraz na ekonomizaci a globalizaci společnosti. V závěrečných dílech Kellerova čtení se prý dozvíme o jeho vlastních závěrech a interpretacích. Především o sklonu současné společnosti k novému druhu barbarství a o tom, jak se liší od barbarství typického pro století dvacáté.
Český rozhlas 3 – Vltava, denně do pátku 30. 3. v 10.00.
Čím žil Adolf Hitler
Tento pátek proběhne hlavní večerní program na Vltavě ve znamení 95 let od smrti jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů dětské literatury všech dob, Karla Maye. Redakce slibuje, že se zaměří na zajímavá a zábavná témata. Jedním z nich je Mayova identifikace s nejproslulejším hrdinou vlastních knih: údajně nosil i vizitky se jménem Old Shatterhanda. Pozornost si zaslouží rovněž mravní čistota a až nadlidská ušlechtilost tohoto fiktivního hrdiny – vzhledem k tomu, že jeho tvůrce byl vyhozený z práce za krádež a poseděl si pro podvod ve vězení. Na přetřes přijde i známý fakt, že vášnivou láskou k mayovkám planul Adolf Hitler; tvůrci rozhlasového pořadu by měli vyzkoumat, nakolik byl diktátor tímto indiánem-teoretikem opravdu ovlivněný.
Český rozhlas 3 – Vltava, v pátek 30. 3. ve 20.00.
Wolfgang Amadeus přetavený postmodernou
Blíží se další původní dvacetiminutovka vytvořená pro pořad PremEdice. V noci z pátku na sobotu vždy o posledním víkendu v měsíci zaznívá premiéra některého z mladých českých tvůrců. Projekt Magic Flute dua Birds Build Nests Underground vznikl jako remix z mozartovských opusů. Je to poněkud opožděný příspěvek ke skladatelovu loňskému výročí. BBNU, jak zní název uskupení ve zkrácené verzi, se dlouhodobě zabývá oživováním a remixováním starých gramofonových desek.
Český rozhlas 3 – Vltava, v noci z pátku 30. na sobotu 31. 3. v 00.05.
Tartuffe i s Jeho Veličenstvem
A u Vltavy už zůstaneme. Novou rozhlasovou inscenací, natočenou v minulém roce, je Molièrův Tartuffe. Vzhledem ke klasické předloze těžko předpokládat nějaký originální příspěvek k naší rozhlasové tvorbě. Slibné je ale jméno režisérky Hany Burešové, zkušené divadelnice a šéfky Divadla v Dlouhé. Mám v paměti jejího Létavého lékaře, vtipnou a přitom existenciálně laděnou kompozici z kratších molièrovských textů. Ostatně Tartuffe má už na novou rozhlasovou adaptaci nárok, když uvážíme, že z posledního provedení, vzniklého začátkem padesátých let, byla z komedie pro jistotu vyškrtnutá postava krále. Pro titulní roli si Burešová vybrala Jiřího Lábuse. Pokud nepodlehne svému sklonu k drastické komice, mohli bychom si příjemně užít jeho šarmu a temperamentu.
Český rozhlas 3 – Vltava, v sobotu 31. 3. ve 14.00.
–ja–
ah – Anna Hejmová / ja – Jiří Adámek / jj – Jan Jílek / klv – Klára Vomáčková / kv – Kateřina Veselovská / lg – Lukáš Gregor / mk – Matěj Kratochvíl / ml – Marta Ljubková / pa – Petr Andreas / pev – Petr Vaňous