O těch mrakodrapech se debatuje už dvacet let, takže nikdo nemá důvod ke stížnostem na neexistující diskusi. Tak lze parafrázovat vzkaz primátora Prahy Pavla Béma občanským sdružením na nedávný seminář o dostavbě Pankrácké pláně.
Seminář nazvaný Rozvoj města a odkaz minulosti – dostavba Pankrácké pláně byl zatím poslední epizodou vleklého dramatu o osudu jedné z významných pražských čtvrtí, jejíž obyvatelé spatřují v tomto seriálu prvky psychothrilleru od Davida Lynche. Naděje se mísí se strachem a skutečnost se ztrácí v mlžném oparu slovní ekvilibristiky. Například lze říct, že pan primátor má určitě pravdu, když říká, že diskuse se vede již dvacet let. Zainteresovaná občanská sdružení si ale stěžují na to, že do ní nebyla přibrána. A to je důvod ke stížnostem. Kdyby nebyl, nemusel by existovat ani oficiálně zaznamenaný slib ředitele městských památkářů Jana Kněžínka, že bude zástupce veřejnosti zvát na všechna jednání, která se budou dostavby Pankráce týkat. Bylo by to normální a veřejnost by si takový slib nemusela vynucovat.
Za dveřmi magistrátu
Bohužel se brzy ukázalo, že na sliby magistrátních úředníků není spolehnutí. Veřejnost se o tom přesvědčila při podivné návštěvě Irene Wiese-von Ofen. To je paní, která externě pracuje pro Výbor světového dědictví UNESCO a do Prahy původně přijela kvůli účasti v komisi pro výběr projektu na novou Národní knihovnu. O jejím oficiálním pověření jednat za UNESCO ve věci Pankráce nikde nepadlo ani slovo. Zato se vědělo, že se má v Petrohradě zúčastnit jednání Uneska o výstavbě nových dominant v historických městech. Magistrátní úředníci neváhali a zavřeli se s paní von Ofen do primátorské rezidence. Ačkoliv byl oficiální důvod její návštěvy jiný, za dveřmi se diskutovalo právě o mrakodrapech. Jednání se účastnili ještě zástupci developerských firem toužící po svých výškových stavbách. Z kritiků tohoto „řešení“ budoucnosti Pankráce nebyl pozván nikdo. Na slib daný občanským sdružením se zapomnělo.
UNESCO hraje v kauze klíčovou roli. Kvůli stížnosti občanských sdružení, že plánované mrakodrapy poškodí unikátní a Uneskem chráněné historické panorama Prahy, začalo hrozit, že se hlavní město ocitne na „seznamu památek v ohrožení“, případně bude ze Seznamu světového dědictví vyškrtnuto úplně. Podobný problém potkal například Vídeň, která nakonec musela zaplatit nechutné peníze, aby stavbu svých výškových budov zastavila a mohla na Seznamu zůstat. Vyškrtnutí aktuálně hrozí Kolínu nad Rýnem či londýnskému Toweru, nad nímž se tyčí kancelářské mrakodrapy.
Když si občanské iniciativy stěžovaly, že na jednání nemohly hájit svoji představu o budoucnosti Pankráce a že úředníci porušili „rukou daný“ slib, označil magistrát jednání s paní von Ofen za neformální. Pořídil z něj ale zcela formální zápis, ve kterém paní von Ofen říká, že mrakodrapy jsou fajn.
Zbytečné řeči
Volání občanských sdružení po nedostatku diskuse se magistrát rozhodl uspokojit výše zmíněným seminářem, kam už zástupce veřejnosti pozval. Titulní strana pozvánky nese tučné oznámení, že na seminář budou pozváni zástupci organizace ICOMOS. Prezident české Rady památek a sídel ICOMOS Josef Štulc však pozvánku neobdržel. Člověka hned napadne otázka, co si asi pan Štulc myslí o mrakodrapech? Ano, panu Štulcovi se opravdu zásadně nezamlouvají. Pozvánku nedostal ani ředitel Národního památkového ústavu ČR Pavel Jerie. Ten je také názoru, že se výškové domy na Pankrác vůbec nehodí.
Jelikož seminář byl prezentován jako diskuse odborníků, je poněkud zarážející, že nebyl pozván ani Vlado Milunić – jeden z předních architektů působících v Praze, jehož Tančící dům je považován za jedinou kvalitní soudobou pražskou architekturu. O Milunićovi je navíc známo, že se k tématu dostavby Pankráce často a rád vyjadřuje. Proč jej tedy magistrát nepozval? Buď se mu nelíbí, že architekt dlouhá léta mrakodrapy na Pankráci ostře kritizuje, nebo ho Milunićův názor nezajímá. Obě varianty jsou na pováženou. K dokreslení situace je třeba říct, že Josef Štulc i Vlado Milunić se nakonec na seminář dostali. Přesněji řečeno se na něj vnutili. Bylo to velmi nedůstojné vzhledem k postavení obou pánů. Ředitel Jerie mezi účastníky chyběl.
Na semináři jsou zarážející ještě dvě věci. Ačkoliv byl prezentován jako místo, kde se občané a odborníci mohou dosyta vypovídat, druhý seminární den byl již pro veřejnost uzavřen. Za opět zavřenými dveřmi své pikle kuli už jen zástupci magistrátu spolu se zahraničními hosty z Uneska (Irene
Wiese-von Ofen nechyběla) a se zástupci ICOMOS (bez prezidenta české pobočky Josefa Štulce). Důležitější však je, že se seminář konal krátce poté, co odbor kultury a památkové péče magistrátu vydal pro stavbu mrakodrapů oficiální povolení. Každý si tedy mohl říkat, co chtěl, ale k ničemu to už nebylo. Je tu navíc vážné podezření, že povolení bylo vydáno na základě oficiálního zápisu z neoficiální schůzky s paní von Ofen.
Úplně jiné řešení
Celkem šesti zainteresovaným občanským sdružením v celé kauze nejde jen o to, že by mrakodrapy poškodily unikátní panorama Prahy. Jde jim také o to, že by na Pankráci neúměrně vzrostla dopravní zátěž. Především pak volají po úplně jiném řešení. Místo kancelářských budov ze skla a betonu chtějí vytvořit nové centrum Prahy 4 – s náměstím, kapacitami pro volný čas, novými obchody i byty. Zkrátka věci, které na Pankráci chybějí.
To však možná není tak důležité v porovnání s tím, jak se k potřebám veřejnosti chová magistrát. Jeho představitelé jednají, jako by s developery chodili na golf, a názory občanů je v podstatě nezajímají. Dávají to najevo tak ostentativně, až z toho mrazí. Z ignorance představitelů města čiší nadřazenost, moc a nezájem tak silně, že má člověk dojem, jako by nežil v Praze, ale třeba v Pekingu. Nebo v Praze před dvaceti lety.
Autor pracuje ve sdružení Arnika.