Poláci se budou lustrovat už potřetí. Tentokrát bude mít povinnost předložit osvědčení o vlastní minulosti několik set tisíc lidí. Zároveň budou zveřejněny seznamy zaměstnanců a spolupracovníků komunistických tajných služeb i se zachovanou dokumentací, která se jich týká. Pokud se odpůrcům lustrací nepodaří nejnovější zákon zmařit, budou mít stovky pracovníků Ústavu paměti národa (Instytut Pamięci Narodowej – IPN) práci na desetiletí.
Po jednáních u „kulatého stolu“, jimiž začal rozpad komunismu v Polsku, nemohlo být o lustracích po dva roky ani řeči. Hlavním argumentem odpůrců nahlížení do tajných komunistických archivů byla skutečnost, že v nich bylo hodně materiálů zničeno. Podobně jako v Československu nejvíc utrpěly soubory „živých“ svazků, tedy těch, které se týkaly osob a záležitostí, jež byly v té době rozpracovávány, a mezi nimi zejména těch, jež se zabývaly církví. Historik Lukasz Kamiński z vratislavské pobočky Ústavu paměti národa (IPN) uvádí, že bylo zničeno na 90 procent akt IV. správy ministerstva vnitra, jež se církví zabývala.
A není divu, vždyť až do 6. července 1990 stál v čele resortu vnitra generál Czesław Kiszczak, který byl jedním z hlavních strůjců stanného práva na začátku osmdesátých let, čili pokusu zadávit Solidaritu – desetimilionové odborové a společenské hnutí.
Až do podzimu roku 1991 pak měla nejvyšší moc v zemi takzvaná smluvní sněmovna, v níž měli na základě dohody uzavřené u „kulatého stolu“ zajištěnu většinu komunisté a jejich spojenci.
První pokus
Situaci změnily až první skutečně svobodné volby z 27. října 1991, v jejichž důsledku se vlády chopila pravice. Dne 28. května 1992 sněmovna polského parlamentu neočekávaně přijala usnesení, které navrhl poslanec Janusz Korwin-Mikke a které ukládalo ministrovi vnitra, aby předložil jména všech spolupracovníků komunistických tajných služeb z řad osob zastávajících nyní nejdůležitější veřejné funkce. Ministr Antoni Macierewicz se úkolu zhostil za týden: 4. června v 10 hodin ráno byl seznam čtyřiašedesáti jmen ve sněmovně. V čele seznamu stálo jméno Lecha Wałęsy – TW Bolek (TW - tajny współpracownik, tajný spolupracovník).
Propukla bouře, která vstoupila do historie jako „noc svazků“. Vláda premiéra Jana Olszewského se nedočkala rána. Krátce po půlnoci sněmovna vyslovila pravicovému kabinetu nedůvěru.
Druhý pokus
Až o pět let později, ale ještě za vlády postkomunistického Svazu demokratické levice (SDL), se v dubnu 1997 Polsko dopracovalo k lustračnímu zákonu. Zákon zasáhl podstatně širší okruh lidí; profesor Andrej Paczkowski, který byl svého času šéfem kolegia IPN, odhaduje, že se dotýkal 24,5 tisíce osob. A dodává: „Polovina z nich byli advokáti, kteří sami požadovali, aby jejich profese podléhala lustracím.“
Nejdůležitějšími prvky v tomto lustračním systému byl Mluvčí veřejného zájmu, úřad, jehož hlavním úkolem bylo ověřovat lustrační prohlášení, a Lustrační soud, který v pochybných případech rozhodoval, zda je lustrovaná osoba “lustračním lhářem“ nebo mluví pravdu.
Zásadní význam pro polské lustrace mělo zřízení IPN v prosinci 1998, který sjednotil různé archivy komunistických tajných služeb. IPN se na jedné straně věnuje vědeckým zkoumáním nejnovějších polských dějin, a na druhé straně je oprávněn k vyšetřování v oblasti stíhání nacistických a komunistických zločinů.
V posledních letech se IPN stal zdrojem četných úniků informací, z nichž nejznámější je tzv. Wildsteinův seznam, obsahující jména lidí z varšavské oblasti, o kterých polská StB vedla svazky. Tento seznam byl všeobecně, ovšem nesprávně, pokládán za seznam agentů (jsou na něm však také jména „kandidátů tajné spolupráce“, to znamená lidí, kteří netušili, že je StB prošetřuje s plánem udělat si z nich agenty) a vyvolal horečnou debatu o polských lustracích. Z té vyplynuly dvě koncepce lustrací: jedna, kterou prosazovala Občanská platforma (Platforma Obywatelska, PO) a jíž bylo úplné otevření archivů, a druhá, preferovaná stranou PiS (Prawo i Sprawedliwość, Právo a spravedlnost), která se dožadovala rozšíření lustrací.
Třetí pokus
Na podzim 2005 vyhrála PiS parlamentní volby a o pár týdnů později zvítězil kandidát PiS nad předsedou PO Donaldem Tuskem v boji o úřad hlavy státu. Právě PiS proto nový lustrační zákon napsala. Nyní se ale zákonem zabývá Ústavní soud, neboť proti jeho přijetí okamžitě vznesl námitky Svaz demokratické levice. Další stížnost proti lustračnímu zákonu připravuje ombudsman Janusz Kochanowski.
Mezitím však 15. března zákon vstoupil v platnost. Netýká se už jen všech volených či jmenovaných politiků z nejvyššího patra (prezidenta, poslanců, senátorů a ministrů) a soudců, prokurátorů a advokátů, ale také politiků komunálních, notářů a exekutorů, zaměstnanců vysokých škol, ředitelů škol, členů správních a dozorčích rad burzovních firem, a také majitelů médií a novinářů. Celkem asi tří set až sedmi set tisíc lidí. Kolik jich přesně je, neví nikdo.
V průběhu třiceti dnů od počátku platnosti zákona musejí jejich zaměstnavatelé sestavit seznamy lidí podléhajících lustracím a požádat je o lustrační prohlášení, které musí být předloženo v následujících třiceti dnech. Kdo se opozdí, musí počítat s tím, že nebude smět deset let vykonávat svou profesi. Tentýž trest bude hrozit tomu, kdo bude v lustračním prohlášení lhát.
A právě to je nejslabším článkem zákona, který ombudsmanovi umožní stížnost k Ústavnímu soudu. Ombudsman Kochanowski je přesvědčen, že deset let „berofsverbotu“ pro novináře by bylo v rozporu s čl. 10 Dohody Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že „každý má právo vyjadřovat své názory“, což se týká mj. „svobody... předávat informace a myšlenky bez zasahování veřejné moci“. Kochanowskému se nelíbí ani definice novináře, obsažená v lustračním zákoně, která pochází ještě z roku 1984.
Dále SDL zpochybňuje jako neústavní možnost zbavit mandátu poslance, který v lustračním prohlášení lhal. Celkem má SDL proti lustračnímu zákonu (a jeho novelizaci navržené prezidentem) dvaačtyřicet výhrad, v nichž zákon údajně porušuje ústavu a jiné právní předpisy, a domáhá se, aby Ústavní soud pozastavil platnost zákona, dokud nevydá verdikt.
Bez ohledu na to, jaký bude nakonec osud lustrací novinářů, není pochyb, že se v zásadě nezmění hora práce, kterou před sebou bude mít IPN. Právě jeho zaměstnanci totiž budou pravdivost lustračních prohlášení ověřovat. Odhaduje se, že budou mít práci na deset až dvacet let.
Ale to ještě není všechno. „Zákon otvírá také druhou lustrační cestu: uveřejnit na internetu dokumentaci týkající se všech příslušníků a agentů Státní bezpečnosti,“ říká Lukasz Kamiński. Bude na to potřeba víc než deset let práce stovek archivářů IPN. Kamiński doufá, že nový zákon nebude zahrnovat omezení jako ten předchozí, který například registry svazků kvalifikoval jako tzv. důvěrný soubor s nejvyšším stupněm utajení. „V celém Polsku k nim má přístup jen několik desítek lidí ze zvláštních služeb a z IPN,“ vysvětluje Kamiński. Jsou tak utajované, že jen málokdo ví, že vůbec existují, natožpak jak vypadají. Z toho plyne dosti obecné přesvědčení, že svazky bylo možné falšovat jak před rokem 1989, tak po něm.
„K jednotlivým zfalšováním samozřejmě docházelo,“ připouští Kamiński. „Jenže taková věc byla také zadokumentována.“
Není pochyb o tom, že lustrace po polsku budou velmi dlouhý, obtížný a složitý proces. Má ale zásadní význam. I proto, že jsou stále ještě i země, které se teprve budou muset se svou minulostí vyrovnávat, až u nich padnou komunistické režimy. Kuba, Čína, Severní Korea... Pro ně má Lukasz Kamiński již teď doporučení: „Začněte se zkoumáním minulosti a s vyrovnáváním se s ní hned. Čím déle se s tím otálí, tím je to pak bolestnější. Je to vřed, který se musí rozříznout, rána, kterou je nezbytné vyčistit.“
Autor je publicista.