Hodnotit předem podobu vládního balíku reforem na příjmové i výdajové straně rozpočtu, jehož zveřejnění je plánováno na 3. dubna, by mohlo být ošidné. Tento komentář píši 29. března. Situace na bojišti se mění každým dnem. Jak totiž správně uvedl premiér Topolánek, „ďábel je v detailu“, v tomto případě pak především v nastavení odečitatelných položek, respektive slev na dani a daňových bonusů.
Není to ještě tak dávno, kdy ministr financí Kalousek prohlašoval, že na reformě daní všichni vydělají. Teď to ale vypadá, že to bylo jenom takové hloupé přeřeknutí, že ve skutečnosti chtěl říci, že si všichni pohorší (s výjimkou rentiérů, kterým se zruší daň z dividend). Podle analýzy společnosti Patria Finance prodělá na zavedení 15% rovné daně ze „superhrubé“ mzdy (tj. z téměř o polovinu vyššího vyměřovacího základu, než je ten současný) i po zohlednění v současnosti uvažovaných odečitatelných položek 74 % zaměstnanců. A k těmto třem čtvrtinám poražených je třeba ještě připočítat ty, kdo sice na změnách daně z příjmu něco vydělají, ale tento jejich výdělek bude „více než kompenzován“ zvýšením sazby DPH. Názorně se tak ukazuje, že snižování daní a zavedení rovné daně jsou dvě zcela rozdílné věci.
Když tedy zavedení rovné daně nijak nesouvisí se snižováním daní, o co tedy jde? Kostrbatě řečeno, jde o „snížení míry daňové progrese“, tedy o to, aby lidé s nízkými příjmy zaplatili na daních relativně více než doposud a lidé s příjmy vysokými zaplatili relativně méně, zkrátka Jánošík naruby. Pravice se jezdí učit do Bratislavy, jak chudým utáhnout opasky. Vše se ale komplikuje fixní položkou odečitatelnou od daňového základu; pokud je dostatečně vysoká, může být zavedení rovné daně spojeno se zvýšením, a nikoliv snížením míry daňové progrese (taková situace by nastala například zavedením rovné daně se sazbou 50 % a odečitatelnou položkou 20 tisíc Kč měsíčně). To však není záměrem pravicové vlády, a proto je pro ni nastavení odečitatelné položky tak citlivým problémem: ta je totiž vždy buďto příliš vysoká (takže uškodí bohatým patronům ODS), nebo příliš nízká (takže uškodí i většině voličů ODS s nižším než astronomickým příjmem).
V současnosti existuje pět pásem daně z příjmů fyzických osob, včetně pásma s nulovou sazbou pro příjmy nižší, než kolik činí odečitatelná položka. ODS jde o to, aby byl počet daňových pásem snížen na dvě a aby se zároveň snížila mezní sazba placená zaměstnanci s nejvyššími příjmy. (Jak říkají i kritici zprava, označovat koncept „snížení počtu sazeb DPFO z pěti na dvě“ termínem „rovná daň“ je jen marketingovým trikem.)
Lze však dokázat, že jakýkoliv systém založený na nižším počtu daňových pásem je pro většinu lidí méně výhodný než některý alternativní systém, který stejný objem daní vybere s větším počtem pásem. Snaha snížit počet daňových sazeb tak, aby na tom většina populace vydělala, je proto předem marná.
Jaké argumenty pak ale mohou Jánošíkové naruby ve prospěch svého projektu uvést?
Podle Vlastimila Tlustého si rovná daň „vydělá sama na sebe“ zvýšením tempa ekonomického růstu a snížením objemu daňových úniků. Podle této koncepce jsou lidé s vysokými příjmy tvorové velice citliví na mezní sazbu daně: při jejím zvýšení podnikatelé houfně odplouvají na Kajmanské ostrovy, manažeři přerušují jednání a jdou si místo toho zarybařit. Teoreticky si to představit lze, v praxi se ale „Lafferův efekt“ může projevit jen v případě skutečně vysoké mezní sazby daně. Ostatně východiska Tlustého teorie byla ve Spojených státech formulována v době, kdy se tam mezní sazba daně pohybovala nad 70 %. Ronald Reagan využil Lafferou křivku při zdůvodňování svých daňových škrtů. Výběr daní se však v důsledku těchto škrtů snížil. Pokud tedy Lafferova křivka nezafungovala v USA při mezní sazbě 70 %, je nesmysl domnívat se, že by mohla zafungovat v ČR s mezní sazbou 32 %.
Podle druhého argumentu je progresivní daňová sazba nespravedlivá, a snížení míry daňové progrese je tedy krokem k větší spravedlnosti. Tato argumentace však vychází z přesvědčení, že tržní rozdělování příjmů je spravedlivé. Existují různé teorie spravedlnosti a podle většiny z nich nic takového tvrdit nelze. Jedinou etablovanou teorii spravedlnosti, která vede k závěru, že tržní rozdělování je spravedlivé (ovšem pouze za předpokladu, že je založeno na dobrovolných směnných transakcích), formuloval Robert Nozick. Jak ale postupovat v podmínkách historicky vzniklého kapitalismu, kdy rozdělení majetku nevzniklo pouze na základě dobrovolných směnných transakcí, ale s vydatným přispěním loupeží, krádeží a podvodů? Čím je člověk bohatší, tím je pravděpodobnější, že za svůj majetek vděčí nelegitimním metodám nabývání majetku, ať již vlastním nebo provozovaným svými předky. Před spuštěním anarchokapitalismu je proto podle Nozicka třeba částečně vyvlastnit bohaté a přerozdělit jejich majetek ve prospěch chudých, u kterých lze naopak předpokládat, že jsou oběťmi minulých křivd. Řekněme si otevřeně, že toto lakonické konstatování duchovního otce pravicového libertarianismu by velice obohatilo politickou diskusi v České republice, kde máme metody prvotní akumulace kapitálu stále ještě na očích.
Systém progresivního zdanění tedy vskutku představuje systém násilného přerozdělování od bohatých k chudým. To ale neznamená, že by toto přerozdělování bylo nespravedlivé; naopak je lze chápat jako částečnou nápravu minulých nespravedlností.
Snížení počtu sazeb daně z příjmů je tedy zákonitě nevýhodné pro většinu obyvatel a nelze je zdůvodnit ani ohledem na spravedlnost. Jediné, co pak pravicové vládě zbývá, je lavírování, mlžení a marketingové triky. Čtenáři těchto řádků již možná na rozdíl ode mne znají konečnou podobou vládního návrhu daňových zákonů. Troufám se vsadit, že Jánošíkům naruby se ani tentokrát kvadraturu kruhu vyřešit nepodařilo.
Autor je ekonom.
Teze uvedené v tomto komentáři jsou autorem podrobněji rozebrány a ke stažení na www.thinktank.cz