Důmyslná lakovaná rakev

8.–9. ledna 1883

Svět pootevře své lepší oko. Zaříhá bělokur. Potoky zurčí pod jiskřivým příkrovem a sní o jaru, až se ničivě rozlijí. Tu a tam se na horských úbočích vlní sloup kouře – tam stojí jejich statky.

Všechno je tady stejně modré, jen vrcholky se třpytí. V Dalu vládne zima.

„Hola! T-t-tak jsem t-t-tu pro t-t-tu mrtvou stonožku, héj, slyšíte, jsem tu pro tu s-starou podnožku, éj vlastně… jé vlastně, přijel jsem pro tu smrdutou rohožku…“ Na dvorku usedlosti Na Stráňce stojí pod chlapem kůň a právě ten chlap si takhle slaboduše blábolí pod fousy. Je ho pořádný kus, a jak se zdá, čtyřicítku už má za sebou. Růžový knír, co mu neupraveně visí přes pusu a jako zamrzlý vodopád trčí z brady, už prošedivěl, jenže pořez je navlečený jako děcko nachystané proskotačit celý den ve sněhové závěji.

Gatě se mu zařezávají do zadku, kabát je mu buďto moc malý nebo moc velký, podle toho, jak na to hledíte, a vlněnou čepici má pod bradou utaženu takovou silou, že to nemohl provést sám. Na rukou má troje palčáky, a sotva tak udrží otěže chlupaté kobylky, na které sedí.

Kobylka se jmenuje Róza a usilovně přežvykuje. To její nohy je sem donesly. Ohlédneme-li se nazpátek, zjistíme, že její stopy začínají na faře v Dalbotnu, vedou přes dolní louky, podél potoka, přes mokřiny a stráně až na místo, kde přešlapuje teď a čeká, až jí bude uleveno.

Áááh, muž zrovna sesedá.

A na světlo vychází jeho pravá postava. Pod koleny je neuvěřitelně krátký, o to je ale břichatější, ramena má široká, krk abnormálně dlouhý a levou paži drobátko kratší než pravou. Zadupe, poplácá se po těle, zatřese hlavou a odfrkne si.

Klisna zastříhá ušima.

„Mrtvou ponožku?“

Muž shrnuje krátkou rukou sníh ze dveří statku:

„Že by? Je to vůbec možné?“

Zdravou rukou zaklepe na dveře a cítí, jak se mu do pěsti hrne krev. Je zima. Možná ho pozvou dál?

Za zamrzlou výplní dveří světnice se mihne silueta mužské postavy, okamžik nato vrznou panty uvnitř domu, a pak se otevírají zatarasené vchodové dveře. Hrnou před sebou závěj, která se před nimi navršila přes noc, prokřehlý příchozí před ní uskakuje a padá naznak, aniž pořádně může.

Když dokoná svůj pád, vidí, že ve dveřích stojí muž, za kterým přijel, Friđrik B. Friđjónsson, botanik, sedlák na Stráňce a taky pán, co vlastní Abbu. Host sám se jmenuje Hálfdán Atlason a je to „blb pastora Baldura“.

Teď lapá po dechu, pak ovšem neřekne nic, protože dřív než stačí odříkat, co si nachystal, pozve ho bylinkář Friđrik dovnitř.

A na to nemá blb jinou odpověď než udělat, co mu říkají. Vejdou do kuchyně.

„Odlož si.“

Friđrik podřepá, otevírá břich kachlových kamen a přikládá do něj další třísky. Oheň se vesele rozhoří.

Tady je teplo a dobře.

Blb se zakousne do palců a stahuje si rukavice, pak se roztřesenýma rukama pustí do boje s tvrdým uzlem pod bradou. Nejde mu to a z vězení ho vysvobodí domácí pán. Když hostu čepici sundává, praští ho do nosu kyselý zápach. Friđrik ukročí vzad a nakrčí nozdry:

„Kafe…“

To se o lidech z Dalbotnu vědělo. Potili kafe. Pastor Baldur se škrtil o jídlo a do lidí na faře od rána do večera lil kávu černou jako bota a hustou jako tér. Friđrik pevně sevře Hálfdánovi ruce. Za třas, který s nimi lomcuje, nemůže chlad, nýbrž nervová porucha, způsobená nadměrným pitím kávy.

Pustí mužovy tlapy a vyzve ho, ať se posadí. Z háčku sejme konvici, naplní ji sněhem a postaví na horkou plotnu kamen. Ukáže na konev a rázně praví:

„Tu vodu teď budeš hlídat! Až začne hýbat pokličkou, přijdeš mi to říct. Já budu zatím ve světnici zatloukat víko rakve.“

Blb přikývne a zahledí se na konev. Bylinkář Friđrik mu cestou z kuchyně položí ruku na rameno. Vzápětí se z vedlejší místnosti ozvou údery kladiva.

Blb zírá střídavě na konev a na kamna, na kamna ale přece jen víc. Je to široko daleko proslulý zázrak techniky a viděl ho jen málokdo. Z kamen vychází ocelová trubka, běží podél stěny do světnice, odtud nahoru do ložnice a cestou stavení zahřívá, dokud se drnovou střechou neprotáhne ven a do povětří nevypustí kouř. Hálfdána ale uhranuly hlavně malované porcelánové kachle. Pestrobarevné květy se po kamnech vinou hbitěji, než oko stačí zachytit. A Hálfdán se rozhoupe na židli, jak se v té změti urputně snaží sledovat spletitý stonek vedoucí až ke konvici.

Jéje, konvice, zrovinka tu musí hlídat. Kuličky vody skotačí na rozpálené plotně kolem dna konve a prskají.

Bylinkář Friđrik je pánem Abby, baže, Hafdís, Jónovy dcery a Hálfdánovy milé. Friđrik a Abba bydlí na Stráňce sami dva. Ovšem jen do chvíle, až se Abba provdá za Hálfdána, protože ten si ji pak odvede. Ale kam se dnes poděla? Hálfdán otáčí dlouhatánský krk a dívá se přes rameno:

Ve světnici Friđrik právě zatlouká poslední hřebík do rakve. A Hálfdán na něj volá:

„Héj! T-t-tak jsem t-t-tady pro t-t-tu mrtvou nebožku…“

Hálfdánova drsná volba slov vyrazí Friđrikovi dech. Skrze svého sluhu teď promluvil pastor Baldur. Obyvatelé fary papouškovali pastorovo výrazivo jako cvičené opičky. Člověku to dozajista mohlo připadat směšné, kdyby to ovšem nebylo do té míry odpudivé a ničemné.

„Však já vím, Hálfdánku, však já vím…“

A ještě více Friđrikem otřese blbova následující replika:

„K-k-kdepak j-j-je naše Abba?“

Voda vře a poklička drnčí, u okraje hrnce se tvoří drobná pěna.

„V-v-vaří se.“

Zafuní Hálfdán a je to úplně první zvuk, který ze sebe vydá poté, co mu bylinkář Friđrik pověděl, že jeho přítelkyně Abba už není mezi živými a právě ona je tou nebožkou, pro kterou ho pastor Baldur poslal. A že rakev, kterou vidí na stole ve světnici, dnes spustí do hřbitovní země v Dalbotnu. Zpráva zkrušila Hálfdánovo srdce tak, že propukl v dlouhý, tichý pláč a z očí i z nosu se mu řine voda. Jeho netvorné tělo se na židli třese jako list v podzimním větru, list, který neví, jestli se větve, co ho živila celé léto, pustit, nebo na ní zůstat viset, když je to prašť jako uhoď.

—

Když bylinkář Friđrik a blb Hálfdán vycházejí ze statku a mezi sebou nesou rakev, je už bílý den. Nesou ji zlehka, protože zesnulá nebyla těžká a rakev není žádné truhlářské veledílo. Je sbitá ze zbytků a odřezků, účel však plní a vypadá solidně. Na dvoře přešlapuje kobylka Róza, ukonejšená senem. Muži kladou rakev na saně, důkladně ji přivazují a dlouhými tyčemi upevňují k sedlu. Tyče vedou podél boků zvířete a se saněmi jsou pevně svázány.

Když jsou hotovi, vytáhne Friđrik ze saka obálku. Ukáže ji Hálfdánovi a praví:

„Tenhle dopis předáš pastoru Baldurovi, jakmile pohřeb skončí. Pokud se po něm bude ptát dřív, řekneš, že jsem ti ho zapomněl dát. Vzpomeneš si na něj, až když doslouží obřad.“

Zastrčí blbovi dopis hluboko do kapsy a rázně na ni poklepe:

„Až po skončení pohřbu…“

Abbin pán a její bývalý milý se spolu loučí.

—

Na Stráňce v Dalu, 8. ledna 1883

Velectěný arcijáhne Baldure Skuggasone,

zde Vám posílám čtyřiatřicet korun. Je to úhrada za vypravení pohřbu nebožky Hafdís, dcery Jónovy, a připadnout mají Vám a šesti zřízencům za odnos nebožky ze statku do kostela, za výstav rakve před pohřbem, za zvonění umíráčkem a též za kávu, cukr a chleba pro Vás, zřízence i pro všechny případné pohřební hosty, kteří se dostaví.

Na žalozpěvu ani řečí nad mrtvou či odříkáváním předků netrvám. Řiďte se dle vlastního uvážení a vkusu a podle přání obce.

O rakev a ustrojení nebožky jsem se postaral sám, přiučil jsem se tomu za svých studentských let v Kodani, což ostatně může dosvědčit i Váš bratr Valdimar.

Doufám, že naše řízení ohledně smuteční bohoslužby je tímto u konce.

V hluboké úctě Friđrik B. Friđjónsson

P. S.: V noci se mi zdálo o rudohnědé lišce. Pelášila po sutinových svazích a mířila do údolí. Byla tlustá jako vepř a tuze huňatá.

Teď už tomu bláhovému pohřebnímu procesí nestojí nic v cestě. Už vyráží ze dvora, tedy spíše zbrkle se řítí ze stráně, dokud muž, kůň a mrtvola opět nenabudou rovnováhu na břehu potoka pod kopcem. Po jeho ledovém příkrovu by se dalo dobruslit až do údolí, až ke dveřím kostelíka v Dalbotnu.

Bylinkář Friđrik vejde do stavení. Doufá, že Hálfdána, toho blba, nenapadne cestou rakev otevřít a nakouknout do ní.

—

Dvacetitolarové stipendium v univerzitní koleji Regensen obnášelo pro studenty povinnost nosit ke hrobu opuštěné nebožtíky. Friđrik vykonával tuto neveselou službu stejně jako ostatní, a protože byl zažraný knihomol a věčně dlužil u knihkupce Høsta, nadšeně navíc přijímal nabídky nočního hlídání v městské márnici. Tam ke svým výdělečným činnostem přidal ještě překládání článků z cizojazyčných lékařských žurnálů pro jednoho tupého, zato movitého studenta patologie z Kristianie. Friđrik tak proseděl nejednu noc při čadící petrolejce, do dánštiny škrabopisně převáděl popisy nejmodernějších metod, jak nás lidské bytosti udržet při životě, a na pryčnách vůkol zatím ležely mrtvoly, kterým navzdory přelomovým zprávám o vítězném tažení elektroléčby pomoci nebylo.

Ve třetím čísle časopisu London Hospital Reports, ročník 1866, si Friđrik přečetl pojednání londýnského lékaře J. Langdona H. Downa o klasifikaci choromyslných. Autor se pokoušel vysvětlit úkaz, který byl dlouho pro mnohé hádankou, totiž že se čas od času bílým ženám rodí zaostalé děti s asiatskými rysy. Dle lékařovy hypotézy ústila nemoc matky nebo šok v těhotenství v předčasný porod, který sice mohl nastat kdykoli během dobře známé vzestupné řady v životě lidského plodu: ryba-had-pták-pes-opice-černoch-žluťoch-indián-
-běloch, nejčastěji k němu ovšem docházelo na sedmém stupni.

Downovy mongolské děti se tedy plně nevyvinuly a byly odsouzeny k doživotní dětinskosti a plachosti. Stejně jako ostatní méněcenné rasy je však bylo možno vhodnou léčbou a trpělivostí naučit lecčemus užitečnému.

Na Islandu je utráceli hned po porodu.

Oproti opožděncům jiného ražení, u kterých se fakt, že rozum nepoberou, projevil až později, viděl i slepý, že takové Downovo děcko bylo uhněteno podle jiného receptu než my ostatní a navíc z jiných, cizích surovin: vlasy mělo hustší, trup sražený, kůži a blány nažloutlé a houbovité a oči řezané šikmo jako trhliny v plachtoví.

Svědků třeba nebylo, a dřív než se malí Mongolové stačili rozeřvat, zacpala jim porodní bába nozdry a pusu a poslala jejich živůtek zpátky do velkého kotle duší, ze kterého vybublává veškeré lidské pokolení.

Dítě prohlásili za mrtvě narozené a mrtvolku předali nejbližšímu pastorovi. Ten konstatoval, jakého bylo pohlaví, nebožátko pohřbil a basta fidli.

Ale nějaký ten pokažený zárodek vždy dorostl. Stávalo se to v zapadlých, neznabožských končinách, kde nikdo nedokázal matky přivést k rozumu a vymluvit jim, že na potomka stačí, i když je tak prapodivný. Tyto bytosti se pak samo sebou ztratily, potloukaly se ve své prostomyslnosti po okolí, mizely v nenávratnu, donosily svoje kosti na odlehlých stezkách ve vřesovišti, nacházeli je polomrtvé na pastvinách nebo prostě vpadaly do života cizím lidem.

A protože ti ubožáci neměli potuchy, odkud jsou a kam je vítr zavál, poručily jim úřady usadit se na té hroudě, kde se zrovna ocitli.

Sedláci měli s těmito „nebeskými posly“ převeliké soužení, protože lidem na statku se zdálo ponižující dělit se o lázeň s mrzáky.

—

Údolí se šeří, odpolední noc se vydává na pouť po svazích. Jako by se její temnota brala z otevřeného hrobu v západním koutě hřbitova v Dalbotnu, jako by se nejdřív zatáhlo tam a pak potemněl celý vesmír. A méně světla aby člověk pohledal: v kostelních vratech se objevují čtyři muži s rakví na rameni, v patách jim kráčí kněz a potom vychází několik starých žen v černém, co nikdy nezastůňou, když člověka spouštějí do země. Tempo pohřebního průvodu je skočné jako při tanci, jeho kroky úsečné a tak trochu trhavé, protože hřbitovní chodníček je jedna velká ledovka, ačkoli Hálfdán Atlason dostal za úkol ho rozsekat, zatímco v kostele zpívali za jeho přítelkyni. Teď stojí Hálfdán u hřbitovní branky a zvoní umíráčkem.

Poryv větru zanese měděný zpěv z údolí do Friđrikova pokoje a on ho i na tu dálavu uslyší. Ba ne, to jen vědomí, že Abbu pohřbívají právě teď, rozeznívá i ten nejmenší zvoneček v jeho mysli.

Právě se chystá zaklesnout poslední dílek v sestřičce první hádanky. Je docela stejná jako ta první, jen dno je zelené a latinská věta říká něco jiného, ale i ji napsal autor Proměn a v překladu zní: „Břemeno, které ochotně neseš, stává se lehkým.“ A v okamžiku, kdy funebráci velebného pana Baldura spouštějí nevzhlednou rakev do černočerného hrobu v Dalbotnu, nejenže se na údolí snáší tma, nýbrž na světlo zároveň vychází obsah balíku, se kterým se Hafdís Jónova přistěhovala na sever do Dalu poté, co se Friđriku B. Friđjónssonovi, oblíbenému žáku bratrance zemského místodržícího, podařilo zprostit ji obvinění z vraždy novorozence s odůvodněním, že je choromyslná, a výměnou za příslib, že si ji vezme do celoživotního opatrování.

Ano, kdyby se obě polovice hádanky spojily, vytvořily by důmyslnou a nádherně lakovanou rakev.

Z románu Syn stínu (Skugga-Baldur) přeložila Helena Březinová. Redakčně kráceno.

Sjón (1967) spoluzaložil surrealistické sdružení Medusa, úzce spolupracoval s legendární hudební skupinou Sykurmolarnir, kterou fanoušci znají pod anglickým názvem Sugarcubes, a stál u zrodu vydavatelství Smekkleysa (Nevkus), kde dnes vydávají desky Björk i skupina Sigur Rós. Texty pro Björk Guđmudsdóttir píše už od éry Sugarcubes a za ty z muzikálu Larse von Triera Tanec v temnotách byl nominován na Oscara. Kromě lyriky píše dětské knížky a je autorem čtyř románů. Ten třetí, Uzřely mě oči tvé (Augu ţín sáu mig), mu přinesl mezinárodní úspěch.

–hb–