Michael Chabon
Konečné řešení – detektivní příběh
Přeložili David Záleský a Markéta Záleská
Odeon 2007, 112 s.
Staroba a pátrání. Jednoduchá, čistá variace romanopisce Chabona (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye – Pulitzerova cena; česky Odeon 2004) na téma poslední případ Sherlocka Holmese se vyznačuje uměřenou hravostí, něžným vtipem a stínem sentimentu. Téměř stoletý hrdina novely je zde nazýván pouze stařec, má však veškeré Holmesovy atributy. Zápletka není překomplikovaná a v řešení případu ukradeného papouška hraje nejvýraznější roli detektivova intuice, náhoda a násilná logika. Chabon, milovník temných kriminálních příběhů (viz seznam jeho oblíbených autorů žánru na konci knihy), tu na pozadí druhé světové války zálibně rozviřuje zbylý pach anglické imperiální důstojnosti a zároveň starce mučí familiérní blízkostí neuspěchané smrti. Holmes drží svůj zakonzervovaný svět nedůtklivě pohromadě (motiv péče o staré úly; vzpomínky na síť informátorů-včelek), do čehož vpadají slova o židovských uprchlících a obrazy válečného zázemí. Jediný, kdo se tu ničemu nepodivuje a prostě koná, je papoušek. Když je třeba, převezme i roli vypravěče. Záměrná narativní doslovnost a literární uhlazenost Chabonova textu (pocty A. C. Doyleovi) o starobním pátrání (2004) vynikne na pozadí jiné knihy, již nedávno vydal též Odeon, Dürrenmattova absurdního fragmentu detektivního románu Penzista (rozepsán 1969).
Libuše Bělunková
Alexandre Herculano
Černý biskup a jiné příběhy
Přeložila Irena Kurzová
Torst 2006, 118 s.
„Vy, kteří nevěříte na čarodějky, na bludné duše ani na ďáblovy kousky, přisedněte si pěkně se mnou ke krbu a já vám povím příběh dona Dioga Lopese, pána z Biskaje.“ Takto by mohlo znít autorské pozvání k výboru próz uvedenému v rámci Lusobrazilské knihovny Torstu. Jeden z představitelů portugalského romantismu, historik, prozaik a básník Alexandre Herculano (1810–1877) se ve svém díle snažil posílit národní uvědomění a oživit tradiční morální hodnoty. Jak vysvětluje autorka studie Silvie Špánková, jeho prózy se blíží romantickému palimpsestu, vícevrstevné struktuře pravdivého a pravděpodobného, v němž je původní záznam události přetvářen dle ideálů romantických. Předkládané příběhy proto těží tematicky i žánrově z dědictví středověku (Zpustošení Áurie – španělská legenda, Paní Kozonožka – žakéřova romance, Zavražděný mistr – z templářské kroniky, Boží soud – ze španělské kroniky), ale pohnutky a povahy postav jsou blízké i dnešnímu čtenáři. Herculano čerpá náměty z kronik, lidových příběhů či žakéřských písní, líčí boj dobra a zla, nenávisti a odpuštění a najdeme zde i motivy typické pro baladu (porušení slibu a trest). Uvedené dílko se čte s chutí nejen u krbu – podíl na tom má i živý překlad, zasvěcená studie a podrobné kalendárium – doufejme proto v brzké pokračování této edice.
Anna Vondřichová
Mircea Eliade
Paměti
Přeložil Jiří Našinec
H&H 2007, 592 s.
Mirceu Eliadeho u nás známe jako autora románů, povídek i studií o historii náboženství. Pestrou paletu aktivit, jimiž se Eliade zabýval, ukazují i jeho právě vydané Paměti, de facto nedokončené deníkové záznamy. Popisují autorův život od indických jógových zkušeností přes diplomatickou dráhu po univerzitní kariéru, úvahy o ženách se mísí s kosmologií, nahlédneme i do zákulisí vzniku Eliadeho textů. Po vlastních zkušenostech 20. století nám může být blízký Eliadeho smutný pohled na Rumunsko, zemi, která byla semleta „mlýny dějin“ a vyjma krátkého období se potácela od totality k totalitě. Eliade nebyl v těchto procesech jen glosátorem, ale sám se angažoval, na jedné straně napadán tradicionalisty jako modernista, na straně druhé vždy věrný pravoslaví a po určitou dobu dokonce příznivec Železné gardy, jejíž činnost pro něj byla jakýmsi mysticismem (překladatel Jiří Našinec doplnil knihu doslovem, kde se důkladněji zabývá právě tímto aspektem Eliadeho života).
Paměti jako celek mají ale jeden vážný problém. Z textu není jasné, nakolik ho autor vytvářel pro sebe a nakolik pro širší publikum. Na rozdíl od životopisů psaných třetí osobou jsme zde zaplaveni podrobnostmi a lidmi, o nichž nic nevíme (v současnosti by takový obsah patřil někam do internetového blogu). Kniha se nedá označit právě za čtivou, určena je vážným zájemcům o Eliadeho život.
Pavel Houser
Libor Nedorost
Češi v 1. světové válce, 3. díl – Do hořkého konce
Libri 2006, 299 s.
Posledním svazkem se završila historiografická trilogie Libora Nedorosta o první světové válce. Ten mapuje závěrečné období první světové války na zahraničních bojištích od Brusilovovy ofenzivy, zahájené 4. června 1916, až po poslední záchvěvy války na podzim roku 1918. Připomeňme, že první svazek byl věnován charakteristice rakousko-uherské armády před vypuknutím válečné konflagrace a druhý popisu bitev na různých válčištích Evropy. Celá trilogie si rozhodně vzhledem k rozsáhlosti projektu zasloužila výpravnější vydání nejen po vnější, nakladatelské stránce – třeba pevnou vazbu –,
ale zejména důkladnější poznámkový aparát, rozsáhlejší seznam literatury a oddělení seznamu pramenů od bibliografie. Ke konci celé trilogie měl rozhodně být zařazen souhrnný rejstřík, který by pomohl lokalizovat toponyma, jež hrají v knize velkou roli, i propria. Hledám-li odkaz na konkrétní jméno, musím se probrouzdat nejen jedním, ale hned třemi svazky. Silnou stránkou projektu jsou tzv. Alltagsgeschichte, méně už vojenské dějiny, postrádající zařazení do širších obecně historických souvislostí. Výhodou takto pojatých dějin je to, že jsou snosem minuciózně rozpracovaných faktů, avšak tato data často nevstupují do patřičné výkladové perspektivy. Nad faktografickou solidností převládá celková roztříštěnost. Redakce měla autora přimět k větší kompaktnosti a strukturovanosti celku.
Michal Janata
Galina Vaněčková
Letopis’ bytija i byta – Marina Cvetajeva v Čechii (1922–1925)
Slovanská knihovna, Dom-muzej Mariny Cvetajevoj 2007, 320 s.
Galina Vaněčková se Marinou Cvetajevovou nejenom zabývá: Vaněčková Cvetajevovou žije. Pozitivně se to několikrát jak v literárněvědné, tak ve vydavatelsko-organizátorské rovině projevilo už dříve. Vrcholu však její mnohaleté usilování dosáhlo až v této publikaci. Vaněčková se v ní soustřeďuje na tři roky a tři měsíce (1922–1925), po něž Cvetajevová žila v Praze. Jádro publikace zabírá zevrubné kalendárium, v němž se den po dni zaznamenává, co Cvetajevová kdy napsala, dopsala či začala psát, ale také s kým se kdy setkala, komu poslala a od koho dostala dopis nebo co se o ní, případně od ní objevilo v tisku. Čtenář – a to i čtenář Cvetajevové obstojně znalý – tak nabývá možnost dotvářet si svou představu o ní, zejména o jejím „českém“ období, hlouběji poznat nejednoduché sociálně biografické zázemí takových opusů jako Poema Hory, Poema Konce a Krysař. Přispívají k tomu i doplňkové texty, zejména velký blok osobních medailonů lidí, kteří pro Cvetajevovou něco znamenali – většinou jde o čelné osobnosti ruské emigrantské enklávy v Praze. Pochvalu si zaslouží bohaté, převážně dobově dokumentaristicky zaměřené fotografické vybavení knihy stejně jako přehled básnířčiných bydlišť v ČSR, úplný soupis děl, jež u nás napsala, a knih, jež jí v této době vyšly. Otázku zato vyvolává, proč Vaněčková v seznamu doporučené literatury až na dvě výjimky vynechala česká cvetajeviana včetně svých vlastních.
Jiří Honzík
Bernhard Echte
Robert Walser 1878-1956
Přeložil Radovan Charvát
Opus 2007, 47 s.
Brožura vydaná u příležitosti výstavy k 50. výročí úmrtí Roberta Walsera v Galerii Klementinum obsahuje Walserův stručný životopis a bohatý fotografický doprovodný materiál. Jak napsal Jiří Stromšík, lidské i spisovatelské osudy Roberta Walsera jsou čítankovým případem zneuznaného umělce; i když si za svého života získal obdiv F. Kafky, M. Broda a H. Hesseho, až dlouho po Walserově smrti literární vědci uznali, že jeho tvorba patří k základním dílům moderní prózy německého jazyka. Navzdory tomu, že nedávno vyšly česky dva autorovy romány a jeden z nich byl čten na pokračování v Českém rozhlase, u nás zůstává jeho jméno nadále málo známé – i na samotnou výstavu v Galerii Klementinum přišel rekordně nízký počet návštěvníků. Možná ale počet 525 odpovídá okruhu těch, kteří mohou být osloveni autorem odmítajícím „vyběhnout na životní dráhu, která má být něčím velkolepým. Co je na ní velkolepého? Předčasně shrbená záda, pobledlé tváře…, vyhaslé pohledy postrádající nadšení, vyzáblá čela a vědomí, že jsem nebyl nic než svědomitý blázen.“ Přesto ale Walserův postoj není zatracující, podle Stromšíka se spisovatel díval na měšťácké hodnoty s odstupem a ironií, ale hlavně s provinilým a omluvným úsměvem. Také o Walserově komplikovaném vztahu ke světu lidí spořádaných a usedlých, naplněném konflikty a útěky, svědčí vydaná brožura. Doufejme, že časem ji doplní překlad nějaké z Walserových biografií.
Jan Lukavec
Alexandra Berková
Magorie aneb Příběh velké lásky
Eroika 2006, 104 s.
Po šestnácti letech se v knihkupectvích opět objevila novela Alexandry Berkové Magorie, v roce 1991 odměněná Cenou Egona Hostovského. Kniha, která v podstatě nemá příběh, nemá děj a i její postavy jsou jen matné, se odehrává v době, kdy, slovy Berkové: „Císařpán nás dobře vedl, ale my špatně šli a čí to byla vina? Naše!“ Novelu autorka dopsala v květnu 1989, v době, kdy spousta lidí čekalo, že musí přijít déšť na suchou krajinu, ale pořád nepřicházel. V době, kdy jsme žili v Magorii, kde „slepý všechny vedl a hluchý k tomu zpíval, voda tekla do kopce a lípa rostla vzhůru kořeny, neschopní týrali schopné a zloději užívali všech poct, ba jeden karabiník byl lépe placen než tucet učitelů“. Berková svými metaforami, obrazy, krátkými pohádkami a příběhy hlavních postav Blanokřídlé, Jiříka, Jaryna, Janinky i Bahnoslava Rypce brilantně vystihuje jejího ducha a atmosféru. Na člověka, který tu dobu prožil a pamatuje si ji bez zbytečných příkras a nostalgie, anebo který je s reáliemi doby socialistické alespoň obeznámen, padá při četbě beznaděj, prázdnota a zoufalství. Pro jiného může být Magorie jen snůškou nic neříkajících slov. Čtenáře však nad knížkou může místy i lehce zamrazit. Mnoho obrazů, příběhů a charakterů totiž úspěšně dokumentuje i situace současné.
Leoš Kyša
Mystika a reformace – Theologia Deutsch, text a dějinný kontext
Přeložil Martin Žemla
Vyšehrad 2007, 259 s.
Pěkně vypravená kniha nám zprostředkovává jedno z hlavních děl křesťanské mystiky, které bylo poprvé vydáno Martinem Lutherem v roce 1518 a které výrazným způsobem ovlivnilo evropské duchovní dějiny. Vyčerpávající úvod k překladu pořídil Martin Wernisch: probírá myšlenky zakladatelů německé mystiky Eckharta, Taulera, Seusa a přechází k Lutherově mystické teologii, aby dospěl až ke Komenskému a Böhmovi, k Barthovi a Tillichovi. Jsou zmíněni i filosof Schopenhauer a religionista Otto, u kterých se také naplno rozezvučela inspirace mystikou, její pohyb k vnitřnímu člověku (jak to chápal již Pavel z Tarsu), který svým probuzeným vnitřním okem duše bezprostředně zří božské bytí. Člověk se zbavuje povrchnosti, egoismu a zajatosti světem, stává se svobodným duchem, a tak se dotýká určitého stupně své dokonalosti, dosahuje heideggerovsky pravého bytí svého i bytí vůbec. Tak zároveň začíná jednat jako působící konkrétní dobro, jedinec posléze vyzařuje klid, pokoj, lásku a spravedlnost. V mystickém duchovním vývoji se otevřený člověk probouzí k určitému vyššímu stupni dokonalosti, a to v zahlédnutí toho, co je zřídlem a počátkem (bytí). V kierkegaardovském paradoxním skoku dosahuje vznešené věčnosti. Mystický text je i kvalitně opoznámkován a nechybí ani jmenný rejstřík.
Jiří Olšovský
Majsebuch 2. aneb Kniha jidiš legend a příběhů, jak ji roku 5362/1602 vydal v Basileji Jaakov bar Avraham
Přeložil Jindřich Vacek
Jindřich Vacek 2006, 173 s.
Milovník věkovitých příběhů jistě neodolá knize Majsebuchu. Začte-li se do ní, brzy sezná: lidé se příliš nemění. Formálně upomínají jidiš legendy a příběhy na dobu vytváření základů hebrejské narativní prózy, období babylonského Talmudu, sepsaného kolem roku 500 n. l., ale zřejmě odkazují k časům alexandrijské vzdělanosti helénské doby, a jistě k věku vyprávění o Josefovi a jeho bratrech; jedná se o období asi 1500 př. Kr., kdy v Egyptě vládla 18. dynastie s proslulým faraonem Achnatonem a jeho chotí, ještě proslulejší Nefertiti. Striktně uchovávaná židovská tradice skýtá významný pramen k bádání o starověku. Tematicky se židovské legendy Majsebuchu týkají profánního světského života i duchovní a náboženské intimity; některé zachycují téma biblického krále Šalamouna, jenž byl vedle Alexandra Makedonského nejoblíbenější postavou středověkých vyprávění. Jak anekdotická exempla, tak morality a povídky mají děj realistický, nadpřirozený anebo mystický. Pro české čtenáře má soubor Majsebuchu přitažlivost i tím, že zachycuje dění doby rudolfinské, kdy v Praze působil rabi Löw a nadcházel úsvit novodobého chasidismu. Zachycují však i dění historicky starší od časů vzniku, dobu rabiho Jehudy Chasida, románských básníků, studentů, vládců i prostých lidí, kdy se začínala formovat evropská kultura.
Vít Kremlička
Jan Bažant
Pražský Belvedér a severská renesance
Academia 2006, 384 s.
V úvodu knihy se autor právem podivuje nad tím, že „o pražském Belvedéru se sice zmiňuje každá kniha o Praze či o zaalpském umění šestnáctého století, ale nikdo se jím nezabýval do hloubky“. A právě to se nyní Bažantova obsáhlá kniha snaží napravit a překonat tak dvě předchozí, naprosto nedostačující publikace Belvedéru věnované. Bažant jde do větší hloubky, stavbu systematicky popisuje a zasazuje ji do českého i evropského kulturně-historického kontextu. Napravuje mnohé omyly či legendy, které o stavbě kolují, vykládá a dokládá, co chtěl touto stavbou císař Ferdinand I. říci, co chtěl, aby o něm a jeho době vypovídala do budoucna. Stavba, která upoutá už z dálky při pohledu na hradčanské panoráma, je jedním z prvních ohlasů italské renesance v zaalpské Evropě. „Pražský Belvedér je (…) unikátní stavbou (…) a právě v důsledku této ojedinělosti stál stranou zájmu historiků umění, což je pouze zdánlivý paradox, protože dějiny umění jednoznačně preferují sériovou tvorbu,“ konstatuje autor v závěru knihy, která je bohatě doprovázena ilustracemi a fotografiemi a na konci i podrobným popisem reliéfů. Po jejím přečtení se změní náš pohled na Belvedér, naše poznání této výjimečné stavby, která je dokonalá ve všech svých detailech i v celku, ve své poloze, ve svém vnějšku i vnitřku a ve své výzdobě; která geniálně souzní se záměry stavebníků i panovníka.
Milan Valden