Diplomat historikům a svým žákům

Nakladatelství BB/art za publikaci Roků v Bílém domě patří dík, a to bez ohledu na podivnou chronologii, kterou pro vydávání Kissingerových pamětí zvolilo (závěrečnou knihu politických pamětí, Roky obnovy, vydalo roku 2002; v roce 2004 následoval prostřední díl Bouřlivé roky). Loni vydaný první – poslední díl je přitom částí nejdůležitější: zatímco zbylé dva svazky jsou povahy převážně deskriptivní, v Rocích v Bílém domě nalezneme o poznání víc – autorovu koncepci zahraniční politiky a mezinárodních vztahů, jeho filosofii a strategii, jak ji tehdy promyslel a jak se ji pokusil uplatnit v konkrétních krocích.

V Rocích v Bílém domě líčí Henry Kissinger období od nástupu prezidenta Nixona do úřadu až do ledna 1973. Klíčovým problémem té doby byla samozřejmě válka ve Vietnamu, jako neméně zásadní se ovšem ve zpětném pohledu jeví také navázání vztahů s Čínou. Kissingerovo angažmá v ukončení vietnamského konfliktu bylo oceněno Nobelovou cenou míru (obdržel ji roku 1973 spolu se severovietnamským vyjednavačem Le Duc Thoem), principy jeho „čínské politiky“ platí a jsou patrné dodnes. Sám Kissinger si však nejvíc považoval jiné oblasti svého působení, nakonec vlastně v historické perspektivě nejméně úspěšné – politiky détente vůči Sovětskému svazu.

Na poli vzájemného potýkání supervelmocí USA a SSSR musel Henry Kissinger od základu změnit americký pohled na věc. Hluboce nesouhlasil s politikou „zadržování“; pokládal ji nejen za chybnou, ale především za neúčinnou. Svou strategii postavil na třech pilířích: zásadě konkrétnosti (jasně vymezené dohody založené na přísné reciprocitě), zásadě umírněnosti (cukr a bič – trestat avanturismus, odměňovat odpovědné chování) a zásadě vazby, propojování (provázání více oddělených cílů, například vojenských a politických). Zvláště zásada propojování v sobě tajila nemálo cynismu a Kissinger přiznává, že „naši kritici ji považovali za výstřednost a za mazaný způsob, jak odkládat rozhovory o omezení strategických zbraní“ (s.126). Nezpochybnitelným výsledkem této „reálpolitiky“ se staly přinejmenším dohody SALT. Je nicméně těžké posoudit celkovou bilanci Kissingerova vedení americké zahraniční politiky – aféra Watergate záhy zcela podkopala domácí základnu Nixonovy administrativy a z proponovaných ambiciózních plánů se podařilo prosadit jen střípky.

Kissingerovy paměti ovšem nejsou prostým sumářem tezí a faktů. Naopak, víc než 1300 tiskových stran tvoří živou kroniku doby. Defilé státníků a zákrutů jejich jednání uvítá každý politolog anebo historik nejnovějších dějin. Co je mimořádně cenné: autor se nevyhýbá osobním postřehům, neskrblí komentáři, neskrývá se za zdánlivou objektivitu. Jako školený historik (studia Harvardu zakončil disertací na téma mezinárodních vztahů 1812–1822) přitom dokáže jednotlivé linie vyprávění nenásilně oddělit, takže čtenář nemá dojem manipulace. Maximum výkladu je založeno na pramenech úřední provenience, na něž Kissinger hojně odkazuje, nezřídka i cituje přímo v textu. Zde nelze vytknout ani to nejmenší.

Čím se pochlubit a co zamlčet

Nečetná úskalí je třeba přičíst na vrub žánru. Selekce pramenného materiálu, jakkoli nutná, nezbytně vzbuzuje otázky, ne-li podezření. Jedná se především o Kissingerova účelová spojení s některými zločinnými latinskoamerickými režimy, v prvé řadě chilskou a argentinskou juntou. Morální aspekt této politiky Kissinger pomíjí, Augusto Pinochet i Jorge Videla mu představují jen políčko na diplomatické šachovnici, poziční výhodu v dlouhodobém střetu se Sovětským svazem. Tuto odvrácenou tvář „reálpolitiky“ rozhodně osvětluje velice nedostatečně. Překvapit může i zřejmá neskromnost, téměř bez výjimky přezíravé portréty jak politických partnerů, tak protivníků.

Svého druhu doplňkem publikovaných pamětí je kniha Krize, dosud poslední Kissingerova publikovaná práce. Nejde o popis či o koncipované dílo, nýbrž o soubor přepisů nahrávek Kissingerových telefonátů s aktéry dvou hlavních krizí té doby – Jom-kipurské války 1973 a definitivního pádu Jižního Vietnamu 1975 – prokládaný autorovými komentáři a shrnutími. Čtení je to nesmírně fascinující, zejména co se arabsko-izraelského konfliktu týče. Stěží se dá sice zjistit, zda jsou přetištěné materiály publikovány v úplnosti, naopak zdá se víc než pravděpodobné, že řada citlivých podrobností zůstává nadále skryta v archivech; obrovský přínos publikace to však nepodrývá. Jaksi v přímém přenosu, hodinu po hodině, sledujeme aplikaci teorií doktora Kissingera v praxi. V textu se promítají všechny představitelné aspekty: časová tíseň, nedostatek informací, blufování protagonistů, diferenciace politických názorů, ohled na „vyšší zájmy“ a dlouhodobou strategii, nepřehledné předivo závazků a reálných možností, problémy vnitropolitické (během Jom-kipurské války kulminovala aféra Watergate, odstoupil viceprezident Spiro Agnew a následoval „masakr sobotní noci“). Navýsost poučné jsou pasáže, z nichž plyne, jak Henry Kissinger dokázal ku prospěchu Spojených států využít dokonce i těžkopádnosti mašinérie Organizace spojených národů. Jsme-li svědky jeho obratného lavírování mezi Radou bezpečnosti a Valným shromážděním OSN, nemůžeme nevidět, že v jeho podání si americká diplomacie stála jistě o třídu výš než dnes, pod taktovkou bushovských neokonzervativců.

Zcela jasně odhalují Kissingerovy telefonáty velikost nebezpečí, jemuž Izrael v říjnu 1973 čelil. Zklamaly analýzy tajných služeb, zklamali vojáci i politici, Goldu Meirovou a Moše Dajana nevyjímaje. Ztráty těžké techniky v prvních dnech egyptsko-syrského útoku byly natolik vážné, že Izrael se ocitl na pokraji zničení. Přežití židovského státu umožnil výhradně mohutný letecký most, který Američané zorganizovali a který dovolil izraelským generálům okamžitě nasadit do boje i poslední rezervy. V daném kontextu pak nezbývá než konstatovat, že například vyznavačské líčení Martina Gilberta (Izrael – Dějiny, Praha 2002), zmiňující tuto skutečnost jen okrajově, hraničí s falšováním historie. I to podtrhuje význam Kissingerových „sebraných telefonátů“ jako prvořadého historického pramene.

Henry Kissinger patří k těm postavám, které zásadně formovaly podobu 20. století. Proto lze jen uvítat, že máme již v češtině k dispozici jeho zásadní autobiografická díla. Většina jeho prací politologických však u nás dosud přeložena není.

Autor působí jako interní doktorand v Ústavu českých dějin FF UK v Praze.