Oči Izraelců se v posledních dnech upřely ke dvěma výrazným postavám domácí politiky. Šimon Peres, dvojnásobný izraelský premiér a dlouholetý šéf labouristů, se v nadějích na završení kariéry v parlamentu ucházel o křeslo prezidenta. Druhým hrdinou volebních dnů byl Ehud Barak, který usiloval v někdejší Peresově straně o funkci předsedy. Oba uspěli.
Prezident má v Izraeli podobné pravomoci jako u nás a ani primárky v dnes značně rozložené Straně práce nevypadají na první pohled jako událost roku. Proběhlá hlasování tudíž v politickém systému země nedosahují významu voleb parlamentních. Za běžných okolností by je pravděpodobně zastínilo i nedávné 40. výročí šestidenní války, při němž si Izraelci připomněli výrazné vítězství nad armádami arabských sousedů. Velká pozornost věnovaná návratu obou veteránů však svědčí o tom, že se současný stav izraelské politiky i společnosti vymyká normálu. Přesněji řečeno, že židovský stát prochází další vlnou sebereflexe, která se většinou dostavuje po válce. Loňský konflikt s libanonským Hizballáhem skončil nejasným výsledkem a zařadil se po bok „jomkippurové“ války z roku 1973. Ta byla pro Izrael vítězná, veřejnost však byla – podobně jako loni – nespokojena s jejím vedením.
Tři amatéři
Barak vděčí za svůj úspěch největším dílem právě loňské válce, respektive dvěma nezkušeným úředníkům, kteří ji proti Hizballáhu kočírovali: bývalému jeruzalémskému starostovi Ehudu Olmertovi a někdejšímu vůdci odborů Amiru Perecovi. První ji – podle veřejnosti i vážené Winogradovy komise – zpackal jako premiér, druhý jako ministr obrany. Šimonu Peresovi zase pomohly sexuálními skandály jeho předchůdce Moše Kacava, kterému vážně hrozí dlouholeté vězení za několikanásobné znásilnění. Kacav však svými činy jen doplnil obrázek nekompetentního politického vedení. Šimon Peres pak reprezentoval naději, že se prezidentskému úřadu vrátí potřebná úcta a veřejná autorita.
Členové Knesetu i Strany práce svou volbou signalizovali, že chtějí po více než roce vlády amatérských válečníků a politických skandálů se spolehnout na osvědčené tváře. Ehud Barak vstoupil do armády ve svých 17 letech a po dalších 35 let ji neopustil. Stal se dokonce náčelníkem generálního štábu, později byl ministrem vnitra a zahraničních věcí. Jen nevýrazné vítězství nad druhým kandidátem na šéfa labouristů, poměrně málo známým Ami Ayalonem, však připomíná i neslavné okamžiky jeho kariéry: byl to on, kdo za Izrael vedl zkrachovalá mírová jednání s Palestinci v Camp Davidu v roce 2000. Navíc je známý svou arogancí a despektem k názorům expertů. Pro něj ale mluvilo více argumentů – nekompromisní postoje vůči Palestincům, válečné zkušenosti a hlavně zájmy strany. Jejích více než 100 tisíc členů zoufale touží po návratu zlatých časů, kdy vedli vládu i několik volebních období za sebou. Zároveň se ukazuje, že hlavního rivala – pravicový Likud, respektive jeho šéfa Benjamina Netanjahu, může k souboji vyzvat jen silný soupeř. A tím by měl být právě Ehud Barak.
Šimon Peres je ještě starší součástí izraelského politického inventáře. Byl snad u všeho důležitého, co židovský stát potkalo: Bojoval za jednotky Hagany v první arabské válce, od roku 1959 se nadobro usadil v parlamentu. Výčet jeho funkcí může předčit snad jen Nobelova cena míru, kterou získal společně s Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem za mírové dohody z Osla v roce 1993. Díky nim se mu dostalo i nevšedního mezinárodního respektu. Ne vždy byl ale zastáncem klidu zbraní – po šestidenní válce začal podporovat budování osad na Západním břehu a otočil, až když se stal předsedou levicové Strany práce. Možná i pro své převlékání kabátů je doma oblíben méně než na světovém poli. S Peresovým nástupem se však dostane pozitivního impulsu zahraniční politice, což zvláště v regionálních souvislostech nemusí být od věci.
Další válka
V poslední době se pro Izrael stala znovu nejdůležitějším tématem bezpečnost. Nejen kvůli vztahům s palestinskými sousedy. Loňská válka připomněla, že je země obklopena nepřáteli prakticky na všech stranách (kromě hranice s Jordánskem). Libanonský Hizballáh znovu zbrojí a velmi pravděpodobně je připraven na novou konfrontaci lépe než před rokem. Podle občasných výroků jeho šíitských vůdců se dá usuzovat, že k vyhrocení může dojít prakticky kdykoli. Nebezpečí představuje i Sýrie, s níž je Izrael ve válečném stavu. Podle izraelských expertů i podle aktivity syrské armády na Golanských výšinách se schyluje k válce i s touto zemí. Sýrie je přitom zásadním hráčem oblasti – má kontakty v Íránu, vliv na dění v Libanonu, sponzoruje palestinský Hamás. Mír s ní by tudíž byl pro Izrael klíčový.
V příštích dnech bude také pro izraelskou vládu důležité, jak se Barak zachová k premiéru Olmertovi. Přesněji, zda nechá vládu svým odchodem z koalice padnout, nebo přijme lukrativní post na některém ministerstvu. Olmert se bude snažit Baraka zlákat všemožnými způsoby a zachránit si na krátkou dobu svoji židli. První nabídkou bude nejspíše funkce ministra obrany. Pokud by ji Barak přijal, byla by dobrá zpráva minimálně pro izraelskou bezpečnost.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.