Stále živý excentrik

Když jedna z největších italských hereček konce 19. století Eleonora Duseová prohlásila, že pokud se chce divadlo zachránit, musí být zničeno a herci a herečky musí vymřít na mor, protože znemožňují umění, asi netušila, jak slavné její prohlášení jednou bude. Vyjádřila tak snad cíleně, snad bezděčně pocity mnohých tvůrců své doby, kteří umění, a divadlo zvláště, nechápali jako pouhou manufakturní rutinu a konvenční zábavu, ale naopak se chtěli navrátit ke kořenům tohoto múzického umění, které se pozvolna proměňovalo v efektní, nablýskaný, kašírovaný moderní byznys. Všechny ty reformátory, a nebylo jich mnoho, kteří vystoupili, ať prakticky či teoreticky, proti plakátovému divadlu bulvárů a music-hallů, ukrýváme pod názvem avantgarda.

Edward Gordon Craig, průměrný herec, „občasný“ režisér, velký, fantaskní scénograf a moderní divadelní vizionář k nim patřil bezvýhradně. Ostatně Duseové výrok o očištění scény použil v jedné ze svých nejdiskutovanějších divadelně-teoretických statí Herec a nadloutka, která vyvolala ve své době patřičný rozruch. A jak by také ne, pokud se v ní tvrdí, že „herectví není umění“, že „lidské tělo je od přírody jako umělecký materiál naprosto k ničemu“, anebo že „herec musí odejít a na jeho místo přichází neživá figura – můžeme ji nazvat Über-marionette, dokud pro sebe nezíská lepší jméno“.

Poprask byl na světě a Craig, složitá, excentrická osobnost a úmyslně pichlavý provokatér, byl obviňován z nesoudnosti a absurdnosti svých myšlenek. A přitom jeho divadelní touha byla obdobná té, kterou později vzýval ve svých divadelně-utopických snech a představách Antonin Artaud nebo se praktičtěji, pomocí biomechaniky pokoušel přivést k reálnému životu Vsevolod Mejerchold, a kterou nakonec realizovala až druhá divadelní reforma v čele s Peterem Brookem či Jerzym Grotowským. Byla to touha po katarzi, po „totálním“ divadle, kde – opět řečeno s Craigem – „ideálem nebude maso a kosti, nýbrž tělo v transu; bude se chtít přiodít krásnem smrti, a přitom vydechovat živoucího ducha“. A ještě lakoničtěji to vyjádřil roku 1924: ono monstrum nadloutka je „herec plus oheň a minus egoismus: oheň bohů a démonů, bez dýmu a výparů nesmrtelnosti“.

Craig toužil vyhnat z divadelních prken manýru, šmíru, herecké histriónství a konvenčnost, pro přelom století ve velkých divadelních domech jevy tak typické, volal po dominanci režiséra v divadle, což byl pro tehdejší dobu apel svérázný a nepochopitelný: „…moje víra v renesanci divadelního umění je založena na mé víře v renesanci režiséra…“ Sám toho však příliš na scéně reálně nevytvořil, a snad i proto, jak je uvedeno v doslovu, se mu mohl G. B. Shaw typicky suše, po anglicku pošklebovat, že se vypracoval na nejslavnějšího evropského režiséra tím, že nic nerežíroval.

Divadelní ústav, který v důsledné redakci Jany Patočkové knihu Craigových statí O divadelním umění vydává, tak splácí odborné i laické divadelní veřejnosti veliký dluh. Ukazuje se totiž, nakolik bylo a neustále je Craigovo „vizionářství“ aktuální, a to nikoli pouze v dnes již klasické stati o nadloutce, ale i v dalších přeložených textech, z nichž mnohé působí, jako by byly napsány v době zcela nedávné. Současnému vyznění přispívá také precizní překlad Milana Lukeše, jehož poučený doslov doplňuje čtivou formou naše základní vědomosti, které jsme dosud mohli čerpat, pomineme-li zahraniční studie, z jeho obsáhlého článku Teorie E. G. Craiga v časopise Divadlo z roku 1958 (!).

Jediný, zato však těžko omluvitelný nedostatek této zásadní a myšlenkově stále jiskřivé knihy, je naprostá absence jakýchkoli obrazových materiálů. A to v okamžiku, kdy často a záměrně mluvíme v souvislosti s Craigem o novém pojetí scénografie, jím dlouze propracovávaném a zkoumaném systému pohyblivých panelů či rehabilitaci loutky.

Autor je teatrolog