Hans Appelqvist
Sifantin och mörkret
Häpna; 2007
Třicetiletý Hans Appelqvist, výrazná osobnost pestré švédské avantgardy, vydává půl roku po předchozím konceptuálním albu Naima čtvrtou desku, na níž dovádí k dokonalosti svoji křehkou estetiku, plnou nalezených zvuků, samplů dětských hlásků, terénních nahrávek a elektronikou protkaného folku. Na přebalu půvabného naivistického digipacku nám autor přeje před první písní dobrou noc – „Mörkret“ znamená švédsky „Tma“ – a na konci dobré ráno. Album jako rustikálně pojaté procitnutí do dne, bez přerušení plynoucí nostalgická groteska, karneval reminiscencí na dětské fascinace i ohrožení, škola v přírodě, jejímž výchovným záměrem je probouzet fantazii (výtečná Jag en gäk). Čistým akustickým melodiím a žoviálním výstřelkům španělky, fléten, klavíru či bicích udělátek přidává na emocionálním účinku chytře rozepjatá síť zvukových detailů a ostrými filmovými střihy rozmístěných ruchů přírody: blížící se bouřka, perkusista datel, dominantní kukačka, ryk rypouše. V případě singlu Tänk Att Himlens Alla Stjärnor umocňuje melancholické rozpoložení ještě Appelqvistův jemný vokál. Přestože tohle utišující i zneklidňující, experimentální i popové bdění trvá pouhých pětadvacet minut, po nečekané, retrohymnické kytarové kodě se těžko vrací zpět do reality. Nezbývá tedy než si utvářet svůj pomyslný svět stále znovu. Většinu písmen smyšleného slůvka Sifantin z titulu desky lze přece nalézt ve švédském výrazu pro „imaginaci“.
Aleš Stuchlý
MoHa!
Norwegianism
Rune Grammofon; 2007
Norské duo MoHa! se stalo díky svému debutu Raus aus Stavanger jedním z objevů loňského roku. Kytarista Anders Hana a bubeník Morton J. Olsen jsou i přes své mládí zkušenými hráči – Olsen je členem populárních Jaga Jazzist a oba hudebníci se kromě několika vedlejších projektů věnují také soudobé vážné hudbě. MoHa! se po roce vracejí zpět s albem Norwegianism a je možné konstatovat, že svou specifickou formu ještě propracovali a prohloubili směrem k důvtipnému extrému. V tvorbě kombinují syrový hardcorový přístup s komplikovanou volněimprovizační strukturou a dosahují tak minimálními prostředky maximálního účinku, což je zdůrazněno i délkou skladeb, která se většinou pohybuje okolo dvou minut. Přerývavé, masivní rytmy bicích zahaluje zkreslená kytara, kterou střídají zpětné vazby nebo jednoduché elektronické ruchy. Vždy, když už se zdá, že se struktura skladby ustálila, překvapí nás nový zvukový rozměr: využití automatického bubeníka, hlukový vstup, relativně klidná čtvrtminuta protkaná ambientními plochami nebo čistě elektronické intermezzo. Není jasné, nakolik jsou skladby tvořeny společnou improvizací a nakolik jsou předem komponované, ale vše patrně vzniká bezprostředně během hry, pouze díky téměř nadsmyslové sehranosti obou hudebníků. Nejsilnější stránkou této kapely jsou prý živá vystoupení. Inu, uvidíme.
Karel Kouba
Noël Akchoté
So Lucky
Winter & Winter; 2007
Napsat cokoli o tomhle albu znamená do jisté míry prozradit pointu vtipu. Zároveň se ale na něm dějí věci, jež lze těžko popsat slovy. Letošní album, které mne nepřestává fascinovat, je jakoby experimentální, ale nezní na něm nic jiného než melodie a čistě tonální hudba. Kytarista Noël Akchoté totiž vzal repertoár Kylie Minogue a bez ostychu z „nízkého žánru“ nahrál dvacet hitů sólově na kytaru. Celé se to jmenuje So Lucky a neuslyšíte tu absolutně nic, co by se podobalo ambiciózní transkripci pro sólový nástroj. Je známo, že sami ti, co si takhle přehrávají oblíbené songy, zásadně neslyší, co hrají: v hlavě se jim totiž odvíjí originál. Akchoté bez jakéhokoli posměchu vzpomíná na Kylii M. od jejích cukerínových začátků až po minuciózně produkované megahity: I Should Be So Lucky, Locomotion, Tears On My Pillow, Bittersweet Goodbye, Come Into My World… Na albu lze slyšet spoustu dotyků a posunů prstů po strunách, rytmus kolísá, jako by dobrý hráč vyhmatával celou věc poprvé, popaměti. So Lucky je o romanci s hvězdou, stejně jako o romanci s elektrickou kytarou. Nejvíc mě baví proto, že líčí i románek s velkým světem pop-music. Je nedosažitelný, a jak se po něm osamělý kytarista natahuje, je z toho nové, vnitřně docela bohaté gesto.
Pavel Klusák
Bassisters Orchestra
Numer jeden
Asfalt Records; 2006
Třetí deska kolektivu Bassisters orchestra, nazvaná Numer jeden, nevšedním způsobem spájí význačné osobnosti různých oblastí současné polské alternativy. Šestici vůdčích postav nemá sice cenu škatulkovat, protože většina hudebníků se s drzou samozřejmostí pohybuje mezi rozličnými žánry, ale rámcově: avantgardní jazz zde kromě saxofonisty Mikołaje Trzasky reprezentují Macio Moretti ze skupiny Mitch&Mitch, baskytarista Wojciech Mazolewski ze skupin Pink Freud nebo Paralaksa; elektroniku zastupuje M. Bunio S. ze skupin Ludzie nebo Dick4Dick a výrazný odér abstraktního hip-hopu sem vnášejí bratři Fisz a Emade (viz A2 č. 32/2006). Ačkoliv by mohla spolupráce tolika hudebních individualit skončit fiaskem, stal se spíše pravý opak a každý z muzikantů vložil do alba to nejlepší ze svých schopností. Jazzové podklady se zde potkávají s rozlámanými hiphopovými beaty, dokreslovanými špinavou abstraktní elektronikou nebo bastardpopovými melodiemi. Vše propojuje nebanální hiphopová recitace surreálných Fiszových textů, která se pohybuje od excitovaného proudu řeči až po decentní, téměř civilní mluvu. Riskantní spojení pod zástavou basových sester bylo v polských hudebních anketách oceněno jako jeden z počinů minulého roku.
Karel Kouba