Jiří Hájíček
Fotbalové deníky
Host 2007, 158 s.
Další z příběhů o muži v krizi středního věku, jež současná česká literatura bezmezně miluje. Držitel Magnesie Litery (2006, za Selský baroko) se tentokrát obrací k malému všednodennímu příběhu. Honzovi Převorskému, fanatickému milovníkovi fotbalu, už to nějak neklape doma, a tak využije zvláštní příležitosti a se svou nově nabytou nevlastní sestrou se vydává na okružní cestu po republice. Původně jde jenom o jeden odvoz za Simoniným přítelem do Krkonoš, nakonec se z toho vyklube pětidenní tour po laciných hotýlcích a obchodech českých maloměst. Na první pohled jde především o to, aby Honza včas našel místnost s televizí a zasedl ke sledování světového šampionátu, v druhém plánu je to samozřejmě cesta poznání, pochopení a sblížení. Takové rozvržení je stejně klišovité jako většina motivů a vlastně i celek novely včetně postav – záhadná Simona, která je, světe, div se!, těhotná, partnerka Radka, jež odmítla mít děti a teď je už jen protivná, vševědoucí správkyně internátní ubytovny paní Fišerová, která Honzovi moudře poradí, aby „uvolnil obranu“, a především hlavní hrdina, movitý broker s naleštěným BMW, jemuž ze života už překvapivě zbývá jen ta kopaná. Úsilí o metafyzický přesah (intenzifikované cestou v kruhu a otevřeným koncem) celkem banální dílko, z nějž možná mohla být ucházející povídka, bohužel nezachrání.
Marta Ljubková
Margarita Karapanou
Ano
Přeložil Denis Kostomitsopoulos
Malvern 2007, 280 s.
Kniha řecké autorky není ani tak novelou, jako spíše sledem obrazových fragmentů, jakýchsi úlomků a střepů, mnohdy ostrých tak, že se vám náhle a nemilosrdně vnoří do kůže. Jejich spojnicí je spisovatelka Lora, která trpí maniodepresivitou. Karapanou nechává nemoc a její podoby promlouvat zcela otevřeně a bez okolků. Propadáte se s ní do světa depresí, injekcí, elektrošoků, strachu, sebevražedných tendencí, ale i do světa tam venku, kde vládne mánie, jež vám dovolí vykoupat se v erotických slastech, perverzích, lesbické lásce, sebedestrukci a brutalitě. Právě pro tyto momenty bývá styl autorčina psaní přirovnáván k principům Artaudova divadla krutosti. Pomocí brutálních scén (brutálních spíše psychologicky než fyzicky) je skrze morální odpor a šok z násilí probuzeno čtenářovo vědomí. Lořina nemoc se však nejeví pouze jako bezvýchodné utrpení a padání na dno. Je zároveň i cestou k hloubce bytí, na němž má být vybojováno uzdravení. Objevuje se i vztah k Bohu, jehož hledání není příliš viditelné, přesto jde o nosný trám příběhu. Nikdy neustává. „Když jsem nemocná, vidím Boha. Má na sobě fialový župan a čistí si zuby. Kouří dunhillky jako já.“ Text knihy jako by byl lehce iniciační, jako by se z jednotlivých bolestivých střepů poskládalo zrcadlo, v němž se Lora může rozpoznat a uvidět Boha. „Ano“ pak může být tichým přitakáním něčemu křehkému, co je nalezeno.
Gabriela Krůzová
Lucía Etxebarria
Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti
Přeložila Hana Kloubová
Garamond 2007, 284 s.
Podle známého bonmotu neexistuje ženská a mužská literatura, pouze ta dobrá a špatná. Má pravdu. Ale ne úplně. Opomíjí význam těla, do kterého se rodíme, a společenských rolí, jež přijímáme. Opomíjí celý repertoár témat, myšlenek a pocitů, které jsou tím podmíněné. Je dobrá a špatná literatura, ale muži i ženy k ní mohou dospívat odlišnými prostředky, z odlišných úhlů pohledu. Etxebarriová je výraznou představitelkou ženské perspektivy. Hrdinkami její knihy jsou ženy, jejichž pozici v současném světě soustavně zkoumá, jejichž hlasu nechává zaznít, zatímco muži zůstávají vzdálení, nepochopitelní, a přesto tak žádoucí. Tři sestry, Rosa, Ana a Cristina, ztělesňují tři exemplární osudy: ženu profesionálku, ženu v domácnosti a ženu intelektuálku. Každá se po svém vyrovnává s nahromaděnou energií náhlé svobody po Frankově smrti. A každou poznamenal náhlý odchod otce od rodiny: „existují i lidé, kteří nás stvořili, udělali z nás to, co jsme, lidé, jejichž činy nás poznamenávají na zbytek života natolik, že už nikdy nemůžeme být zase takoví jako předtím, a přesto za nás nenesou odpovědnost“. Autorka zachycuje výmluvné detaily všednosti, nikdy neztrácí (sebe)ironii a nevážnost, je otevřená, hravá i důsledná, to vše zůstalo zachováno i ve vynikajícím českém překladu. Tři sestry jejich odlišnost rozděluje, přesto je sbližuje vědomí, že jsou dcerami Evinými. Nebo možná Lilithinými.
Ondřej Kavalír
Bašó
Úzká stezka do vnitrozemí
Přeložil Antonín Líman
DharmaGaia 2006, 163 s.
Džinšičiró se narodil v roce 1644, studoval japonskou klasickou poezii, čínské básnictví a kaligrafii. Do dějin poezie však vstoupil pod pseudonymem Bašó (druh banánovníku). Za svého života se vydal na mnoho poutí a v roce 1689 se uskutečnila jeho poslední. Bašó tehdy přešel ostrov Honšú od pobřeží Tichého oceánu až k Japonskému moři a svědectvím o pouti byl mimo jiné stylizovaný cestovní deník, psaný stylem haibun. Jde o skloubení prózy s trojveršími haiku. Bašó nám dává zakusit až transcendentní zkušenosti. Jak věty v próze, tak samotné haiku skrze svoji formální úspornost přesahují obsahovým sdělením to, co by jiní sáhodlouze popisovali. Míšení niterného dotýkání se života s jeho sebemenšími projevy (může jít o vážku, vůni hory) je prodchnuto pokorným vstřebáváním okolí. Radostné tóny jsou také protkány těmi tragickými (Bašóovo zvolání nad hrobem svého přítele: Zalomcuj náhrobkem/ podzimní větře,/ zaduj mým nářkem!). Úzká stezka do vnitrozemí nás dokáže dovést až k vlastní cestě. Publikace je opatřena doslovem Antonína Límana, jenž deník i přeložil. Líman patří mezi přední znalce japonské kultury na světě, proto jeho fundovaný text má v sobě větší potenciál než jen přinést pár důležitých faktů. V neposlední řadě si pochvalu zaslouží i Martin Třešňák (obálka, sazba, typografie). Kniha krásná obsahem stejně tak krásně vypadá.
Lukáš Gregor
Zdeněk Neubauer
O počátku, cestě a znamení časů – úvahy o vědě a vědění
Malvern 2007, 326 s.
K pětašedesátým narozeninám biologa a filosofa sestavili Neubauerovi ctitelé soubor z jeho textů, z nichž některé tu vycházejí poprvé. Začíná půvabnou historicko-etymologickou úvahou o autorově jménu Zdeněk. V centru pozornosti dalších esejů je situace současné biologie „mezi Mojžíšem a Darwinem“, krouží kolem vztahu stvoření a evoluce, náboženství a vědy. Autorovou klíčovou myšlenkou je, že i věda je náboženstvím, a to náboženstvím novověku. Jsme však dnes podle něho v historické situaci obdobné pozdnímu helénismu či renesanci, kdy vládnoucí náboženství se ocitá v krizi a nevyhnutelně ztrácí své poslání „udržovatele světa, garanta skutečnosti a administrátora pravdy“. Jako východisko se začíná rýsovat nová aliance vědeckého a křesťanského náboženství, schopná vzdorovat jak bezbřehému relativismu, tak omezeným fundamentalismům. Autor vtipně a výmluvně postihuje náboženské rysy vědy a neváhá tím tvrdé scientisty, „sisyfovce“, provokovat, což činí zvláště v závěrečném živém rozhovoru s Ivanem Brezinou. Otázkou zůstává, nakolik postihl i onen rys vědy, který jí umožnil univerzální přijetí celou (nejen z křesťanství vzešlou) moderní civilizací. Integrální součástí knihy jsou nekonvenční fotografie Hany Rysové z myslitelova života a záznamy performancí Tomáše Rullera, uvádějící do překvapivých spojení lidi, věci a přírodu.
Jan Novotný
James D. Tabor
Ježíšova dynastie
Přeložil Dušan Zbavitel
Knižní klub 2007, 368 s.
Moderní protestantská teologie v interpretaci evangelií a hledání tzv. historického Ježíše došla až na samu mez, po níž následuje krok k čistému ateismu. Ne náhodou věnoval Tabor své dílo památce Alberta Schweitzera, který položil do té doby zapovězené otázky – jak chápal Ježíš sám sebe a své poslání, za koho se považoval? Americký archeolog a biblista využívá rozporů a nejasností v evangeliích, aby elegantně spekuloval, kombinoval a fabuloval, a vykresluje radikálně jiný portrét zakladatele křesťanství. Taborovo pojetí odděluje teologii sv. Pavla od učení původních apoštolů – originálního křesťanství, silně vázaného na judaismus a politicky motivovaného (Ježíšovým cílem prý byl konec římské nadvlády nad Palestinou), a věří, že toto prapůvodní křesťanství, které se snaží vypreparovat, by mohlo více přispět k porozumění mezi křesťany, muslimy a židy. Tvrzení, že bohorodička „byla matkou sedmi dětí tří různých mužů“, zní křesťanovi nehorázně, fantastičnost však autor kompenzuje obratným balancováním na hraně účelových (dez)interpretací, které musí posoudit toliko znalec. Laik rozpozná jen některá zjednodušení – třeba teze o programovém negování Ježíšova židovství jistě neplatí pro celé a zvláště soudobé novozákonní bádání. Z rozpaků nad Taborem si pomozme Jungem – pokud by podle něj byl Ježíš dějinně zakotven aspoň tak jako například Sokrates, už dávno by nás neměl čím oslovit.
Jiří Zizler
Michal Kolář, Pavel Janák, Josef Sudek
Sezimovo Ústí – letní sídlo Edvarda Beneše
Husitské muzeum v Táboře 2007, 115 s.
Architekt Pavel Janák a fotograf Josef Sudek se sešli nejen v knize historika Michala Koláře, ale především v době realizace hrobky prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí, kterou Janák navrhoval a Sudek i s okolím dokumentoval. Kolář zde citlivě propojil dva prameny z tvorby obou umělců, jež vedou k působivému zachycení tohoto výseku historické skutečnosti v přelomových letech 1948–49. Janákovy skici a deníkové záznamy o konceptu hrobky a následném průběhu stavebních prací doplňuje soubor Sudkových fotografií. Hrobka byla budována v zahradě soukromého letního sídla manželů Benešových, ale stejně jako v případě předválečné vily nebyla ani ona monumentalizujícím úkolem, jak by mohla architektonická úloha i osobnost zesnulého naznačovat. Zcela naopak, Hana Benešová důsledně dbala o nenásilný výraz projektu, jenž měl citlivě konvenovat s přírodním rámcem zahrady. Autorův mírně archaizující literární styl, kterým uvádí celou publikaci, nás vtahuje do minulosti stejně snadno jako Sudkovy černobílé snímky. Zato Janákovy zápisky se drží převážně zadaného úkolu a nelehkou dobu reflektují spíše až ve druhé vrstvě, například ve zmínce o přítomnosti „hlídek SNB a tajných“ v době, kdy k prezidentově vystavené rakvi proudily tisíce návštěvníků.
Vendula Hnídková
David Papajík
Páni z Holštejna – významný, ale zapomenutý panský rod
Bohumír Němec – Veduta 2007, 305 s.
Kniha o rodu, jehož majetková základna ležela na Moravě a v dnešním českém Slezsku, popisuje osudy kdysi významné šlechty. Byť zasáhla i do dějin mimo územní rozsah držav rodu, obecnější historický kontext se v knize vynořuje pouze jako nutný rámec. Takový přístup má svou výhodu i nevýhodu. Mikroskopicky podrobným výkladem, opřeným o důkladný archivní výzkum, může ušetřit práci historikům, kteří chtějí podniknout rozsáhlejší sondu do každodennosti šlechty ve 14. a 15. století. Nevýhodou je fotografičnost a neinterpretativní pojetí historiografie. Je to antikvární druh historie, patřící podle Nietzscheho tomu, kdo „uchovává a uctívá, kdo se s věrností a láskou ohlíží tam, odkud přichází, v čem se zrodil; touto pietou jaksi splácí dík za své bytí“, což by mohla být charakteristika i této knihy, respektive metody jejího autora. Ten je veden rovněž snahou dokázat, že Holštejnové jsou samostatným panským rodem, nikoliv jen větví rodu pánů ze Sovince, jak se traduje v převážné části dosavadní literatury. Tato láskyplná pieta vtělená v monografii je psána odborným, leč poutavým jazykem, protože splácet dík za své bytí také znamená splácet dík za dar řeči. Kniha je také patřičně vybavena dokumentární obrazovou částí, seznamem pramenů a literatury a rozrodem rodu, který měl tu smůlu, že předčasně vymřel, takže se i předčasně vytratil z historické paměti.
Michal Janata
Hiram Bingham
Ztracené město Inků
Přeložila Jarka Stuchlíková
BB art 2006, 296 s.
Americký dobrodruh Hiram Bingham (1875–1956) měl pestrý život, jehož poslední část strávil příznačně v politice. Do dějin však vstoupil svým objevem z roku 1911 – při expedici do Peru víceméně náhodně objevil neporušené město Machu Picchu, které se pro statisíce turistů a stovky vědců stalo symbolem zaniklé kultury Inků. Literární zpracování svého objevu podal v knize Ztracené město Inků, ze které pro její podrobnost a přesnost dodnes vychází řada badatelů. Bingham byl nejen pečlivý vědec a kvalitní a archeolog, ale také hrdinský dobrodruh, vzdáleně připomínající Indiana Jonese. Alespoň tak se prezentuje ve svém textu, který byl napsán čtyřicet let po objevu, a tudíž s vědomím fenomenálnosti vlastního úspěchu. Binghamův text je až po okraj naplněn expresivitou a dramatičností, autor s literárním eskamotérstvím v intencích klasické dobrodružné literatury (Doyle, Kipling) zpracovává svůj, jinak vcelku prozaický příběh. Jeho kniha je pozoruhodnou syntézou množství vědecky hodnotných faktů, přehánějícího autorského stylu („nejvýstavnější kamenné zdivo na světě“, „nepřekonatelná skála“, „strašná vlhkost“) a kompozice vycházející z amerického historika W. H. Prescotta. České vydání je vybaveno cenným úvodem vědeckého popularizátora Hugha Thompsona (který text včleňuje do současného kontextu), kvalitní bibliografií a bohatou fotografickou přílohou.
Jan Jílek
Hans Magnus Enzensberger
Matematický čert – kniha pod polštář pro všechny, kteří mají strach z matematiky
Přeložili Hermína Marxová a Jaroslav Nešetřil, ilustrovala Rotraut Susanne Bernerová
Dokořán 2006, 240 s.
Máme tu dvanáct nocí, jednoho dvanáctiletého Roberta a jednoho čerta. Jelikož se tenhle ďáblův posel jmenuje Matematikus, lze očekávat, že bude Roberta během svých nočních návštěv trápit na bázi nikoli pekelných, ale spíše číselných muk. Jenže autor (německý básník) měl jiný cíl, chtěl dětem ukázat, že matematika může být nejen nenáviděný školní předmět, ale také kouzelný svět plný čísel, která řazena za sebe, vedle sebe a pod sebe mají svoji téměř ďábelskou logiku a přitom hravost, jež daleko nejspíš připomíná právě dětskou hru. Matematikus je možná čert, a tak je pochopitelně trochu poťouchlý, ale rozhodně patří k těm lepším stránkám pekla. Neodstrašuje, ale smiřuje; netrestá, ale objasňuje – nejenom čísla, ale i všechno ostatní, co s čísly nějak souvisí, třeba podstatu toho, proč je Robertův učitel matematiky takový, jaký je. Navzdory podtitulu publikace si troufám tvrdit, že Matematický čert může zaujmout daleko širší spektrum čtenářů nezávisle na jejich vztahu k matematice. Pro svoji nápaditost, hravost a v neposlední řadě i půvabnou grafickou podobu a milé ilustrace patří k těm nemnoha knihám, které je radost držet v ruce. I když autor není matematik, i když většina hrátek s čísly není nic objevného ani nového, lze říci, že ona známá a hojně užívaná formule „publikace, jež osloví nejenom děti, ale i jejich rodiče“ platí v tomto případě beze zbytku.
Magdalena Wagnerová
Yoram Yovell
Láska a jiné nemoci, Psychologie a biologie lásky
Přeložila Jana Pištorová
Portál 2007, 275 s.
Dle Platóna „láska je druh určitého šílenství“. Něco na tom tvrzení je: úpornost, s níž se lidstvo „šílenství lásky“ drží, zůstává jedinou trvalou skutečností života. Izraelský psychoterapeut Yoram Yovell popisuje na příbězích svých klientů složitost citového života, komplikovanou navíc jejich společenskou situací: mnohdy se jedná o partnerské vztahy arabsko-izraelské, anebo páry nacházející se v konfliktu mezi každodenním a tradičním pojetím partnerství. Už při prvním začtení lze seznat, že se jedná o knihu inspirativní nejenom uvažováním o lásce, ale též o společnosti a všedním životě i pro člověka osamělého. Kliničtí psychiatři zkoušejí léčit z lásky psychofarmaky Xanax, Valium a kdovíjakých ještě obchodních značek – to však je marné: člověk jako tvor směřující k lásce se vždy dostává do rozporu s převládajícími společenskými motivy; navíc zamilovaní lidé jsou vnímavější; z nezemské podstaty lásky se bude člověk dostávat do rozporu s okolím vždy; podob lásky je tolik, co lidí, proto nelze najít jediné řešení a recept; i proto, že lidé lásku chtějí jako elementární životní potřebu, s láskou prostě nejde nic dělat. Ostatně i olympští bohové měli strach jen z Eróta, „dychtivého a vynalézavého v poznání, a velikého v šarlatánstvích a kouzlech i podvodech“; s tím prostě nejde hnout.
Vít Kremlička
Souvislosti 2/2007
Druhým letošním Souvislostem dominuje téma českého mýtu. Jako předznamenání působí rozhovor s bývalým prezidentem Václavem Havlem, jenž se tématu věnuje a jenž sám je za takový mýtus některými pokládán. Mytický oddíl (rubrika Téma) se však soustředí na mýty v klasickém smyslu: tedy staré, zakládající příběhy. Obsáhlejší studie M. C. Putny sumarizuje mýtotvorné syžety od nejstarších kronik (Kristián, Kosmas) přes texty středověkých kronikářů a novověkých historiků (Palacký či beletrizující Sedláček) po současného P. Piťhu; sleduje v nich průběh toho, jak se některé syžety vytrácejí, jiné však zůstávají a stávají se kanonickými. Oddíl pokračuje studí M. Bedřicha, jenž se věnuje tématu Týnského chrámu, dále se zde objevuje málo známý text o příchodu Židů do Čech z židovské příběhové sbírky Sippurim; pozornost je věnována tématu klasickému – založení Prahy (Clemens Brentano) a několika dalším (např. Pražský hrad, sv. Prokop). Časopis otevírá kapitola z knihy Leslieho Fiedlera o americkém románu, následuje mj. stať Ondřeje Sýkory o jedné podobě českého poválečného surrealismu, Putnova studie o ruralismu po roce 1945, tedy v době, v souvislosti s níž se tradičně již o ruralismu nehovoří, aj. Oddíl Literatura přináší prozaický text Jana Štolby a Petra Krále, básně Petra Hrušky a též beletrii překladovou (D. Grünbein, J. Charitonov).
Pavel Šidák