Nedémonizujte Polsko

Titul článku Ondřeje Klípy Polsko vzpomíná na rok 1968 slibuje alespoň stručné shrnutí diskusí, které proběhly v polských mé­diích v souvislosti se čtyřicátým výročím událostí z března 1968 (jednalo se o celostátní vlnu protestů, zahájenou manifestací varšavských studentů proti zrušení divadelního představení Dziady Adama Mickiewicze cenzurou). Autor se však soustředil výhradně na tematiku polského antisemitismu.

Represe po březnových protestech nepochybně měly antisemitskou povahu. Připomeňme: tajemník komunistické strany Władysław Gomułka postuloval v médiích zavedení „Polska pro Poláky“, stranou byly organizovány oficiální „protisionistické“ manifestace atd. Dělnická strana se k tomu přiznala až v osmdesátých letech a teprve politici demokratických vlád se snaží zavést atmosféru smíření, jejímž projevem je mimo jiné gesto vracení polských pasů židovským emigrantům nebo v článku citovaný proslov prezidenta Lecha Kaczyńského.

Sluší se však alespoň podotknout, že židovský kontext není jediným důležitým bodem v diskusích o těchto událostech. Polský „březen“ nebyl pouhou antisemitskou kampaní a jeho v posledních letech čím dál populárnější výklad jako „boje Poláků proti Židům“ je nespravedlivý a zkreslující. Byla to především vlna (neúspěšných) protestů mladé generace proti komunistickému režimu a jeden z průlomových bodů na cestě k vytvoření demokratických struktur. A nebyli to jen Židé, kdo se stali oběťmi březnových událostí – bolestné následky utrpěli nejen židovští, ale i polští intelektuálové, vědci, studenti…

Vysvětlení si zasluhuje také povaha onoho „březnového“ antisemitismu. To, na co se zejména v zahraničních komentářích polského března zapomíná (a o čem mlčí také Klípa), je fakt, že v mnoha případech to byla zkrátka interní čistka ve strukturách komunistické nomenklatury. Dokonce i jeden z předních obhajitelů práv Židů a zároveň hlavních hrdinů březnových protestů, Adam Michnik, v nedávném interview pro francouzský deník Le Monde otevřeně přiznává, že mnoho lidí na vysokých stranických postech bylo židovského původu. Strana si tedy v mnoha případech čistila vlastní řady. Zvolila si k tomu nešťastný „antisionistický“ klíč, který byl v tradici komunistického hnutí několikanásobně vyzkoušen a který se jejímu vedení nejspíše zdál vhodný kvůli dobové pragmatice politiky podřízené Sovětskému svazu (SSSR už v roce 1967 nařídil polské vládě přerušení diplomatických kontaktů s Izraelem kvůli Šestidenní válce). Za tuto lehkomyslnou strategii prosazenou „lidovou“ vládou (která nebyla národem demokraticky zvolena, ani ho skutečně nereprezentovala, jak o tom ostatně svědčí samotné březnové protesty) trpí obraz Polska dodnes.

Nepovažuji také za vhodné uvádět jako vhodný příklad oběti března 1968 sociologa Zygmunta Baumana. Dnes světově uznávaný humanista a emeritní univerzitní profesor se po druhé světové válce několik let jakožto důstojník lidové armády aktivně podílel na odchytávání a likvidaci po lesích se skrývajících partyzánů protikomunistické Zemské armády a psaním brožurek přispíval k vytváření kvalitní komunistické propagandy. Až časem jeho názory začaly být v rámci tehdy přirozeného kolotoče vnitřních reforem a sebekritik odsuzovány jako „reakcionismus“. V důsledku svého nevýhodného postavení Bauman po roce 1968 emigroval.

Existují také krajní případy. V řadách březnových emigrantů se totiž nacházeli lidé, kteří byli spíše zločinci než oběťmi, jako třeba stalinistická plukovnice Helena Wolińska, která rozhodla o zatčení a tím i odsouzení k smrti hrdinů polského podzemí, a která je od devadesátých let stíhána polskou spravedlností.

Není pochyb o tom, že z multikulturního předválečného Polska zbyl skoro národní monolit. Reálné ohrožení polsko-židovských vztahů se však nachází úplně jinde než v lítosti nad tím, že – jak podotýká Klípa – se Židé většinou nehodlají vracet nad Vislu (co by je tam také mělo z úspěšného Západu lákat zpátky? Stesk po krajině nebo po kysaném zelí?). Skutečným ohrožením je to, že Polsko bývá na mezinárodní scéně démonizováno jako snad druhý nepřítel židovského národa hned po Palestině (přičemž se většinou přehlíží fakt, že nejvíc stromů Spravedlivých mezi národy v parku institutu Jad Vašem zasázeli právě Poláci) a podobně vyhraněné názory se začínají prosazovat i v domácím tisku. Proto jsou aktuálním závěrem diskuse o březnu 1968 spíše obavy Bronisława Wildsteina, který varuje, že opravdový antisemitismus v Polsku může teprve začít. A stát se to může právě kvůli neúměrně útočným projevům obviňujícím z „vrozeného polského antisemitismu“ kohokoliv, kdo se pokusí o diskusi na témata tabuizovaná touto odrůdou politické korektnosti. Tento přehnaný a pomlouvačný tón tak vytlačuje z veřejné diskuse problém skutečných antisemitských incidentů.

Autorka je bohemistka.