Letošní 15. ročník Febiofestu, jenž po skončení úvodní pražské části nyní putuje až do 19. 4. 2008 devíti českými a sedmi slovenskými městy, prošel několika proměnami. Posunuly však tento festival nějak výrazně směrem k „dospělosti“?
Na přelomu března a dubna (28. 3. – 4. 4.) jsme mohli už po patnácté navštívit pražskou část festivalu Febiofest, který sliboval veliké změny. První a z divákova hlediska nejpodstatnější byla obměna dramaturgického týmu, kdy se v roli ředitele programu namísto Přemysla Martinka objevila dvojice známá především z karlovarského Fóra nezávislých, Štefan Uhrík a Hana Cielová. Tato změna byla často prezentována jako krok tím správným a „dospělejším“ směrem, který přehlídku zkvalitní a koneckonců kromě jiného „zdiváčtí”, což zdůrazňuje i slogan festivalu: „přátelský k divákovi“. Druhou novinkou byla změna statutu přehlídky ve filmový festival vytvořením soutěžní kategorie nových evropských snímků, které hodnotila porota vzešlá „z lidu“ – z přihlášených či vylosovaných filmových nadšenců. Byl tedy festival profesionálnější z hlediska výběru snímků a jednotlivých programových sekcí?
Febiofest zůstává především kvalitní přehlídkou, která přináší více či méně pozoruhodné snímky z různých koutů světa, jež pak kopírují jednotlivé sekce programu, kterých bylo letos celkem pětadvacet. Zmizela populární sekce Novinek světové tvorby, která ve velké míře přinášela filmy, jež uspěly na mezinárodních festivalech, a na druhé straně se objevila nepříliš jasně koncipovaná sekce Kina extrémů. Za extrém se zde považují snímky, jež si pohrávají s filmovou formou či diváckým očekáváním (natáčení na kameru mobilního telefonu – Proč mi nikdo neřekl, že to bude v Afghánistánu tak zlý, 2007; animovaný film pro dospělé – Strach(y) ze tmy, 2007; film v jediném záběru – PVC-1, 2007), o jejichž experimentálnosti by se dalo pochybovat (mnohem extrémnější divácké zážitky můžete prožít například na Festivalu otrlého diváka). Nová sekce budí spíš dojem nejasného pole, do kterého se vsazují snímky, jež se nikam nehodily. Sekce však přinesla také pěkný profil americké režisérky nezávislého filmu Niny Menkesové, jež osobně představila tři snímky – Diamantovou královnu (Queen od Diamonds, 1990), Krvavé dítě (Bloody Child, 1996) a Přízrak lásky (Phantom Love, 2007). Filmy upoutaly nekompromisní prací s formou, eliptickými odbočkami ve vyprávění (Krvavé dítě) či otevřeností narace s až surreálnými prvky (Přízrak lásky).
Festival tvoří také pozvaní hosté, kterým je věnována některá z retrospektiv, respektive poct. Letos do Prahy zavítal britský režisér Alan Parker, který zde osobně uvedl své „klasické“ snímky od Půlnočního expresu (Midnight expres, 1978) přes možná až příliš známý Pink Floyd: The Wall (1982) až ke skvělým Commitments (1991). Z dalších hostů (a poct) zmiňme především švédského autora Roye Andressona (Švédská love story, 1970; Písně z druhého patra, 2000), producenta Jima Starka (již mnohokrát u nás uvedená Zimnice, 1994, či Faktotum, 2005) nebo rumunského režiséra Nae Caranfila, jehož Asfaltové tango (1995) s chvílemi až trochu trapným humorem a filmovou průměrností rozhodně nelze považovat za mistrovské dílo.
Sekce Amerických nezávislých nabídla podle očekávání několik výborných filmů v čele s Divochy (Savages, 2006) Tamary Jenkinsové o dvou sourozencích, kteří se náhle musejí starat o svého otce. Rodinné drama, u kterého nechybějí ani humorné momenty, výtečně sehrál Phillip Seymour Hoffman společně s Laurou Linneyovou. Nezávislí také představili tvorbu amerického režiséra Eda Radthkeho, jehož poslední snímek Tempo života (Speed of Life, 2007) o chlapci, který krade turistům kamery, získaný „found footage“ doma přestříhává a stále sní o cestě za otcem na Aljašku, nepateticky zobrazil život současné newyorské mládeže. Kanadský režisér Denys Arcand, jehož poslední film Doba temna (L’âge des ténèbres, 2007) se objevil v sekci Britsko-americké panorama, uzavřel svou volnou trilogii o jedincích v moderní společnosti (Úpadek amerického impéria, 1985, Invaze barbarů, 2003) příběhem o „osamělém“ muži, jenž před ubíjející realitou uniká do světa uklidňujících představ. Arcand přes vážnost tématu dokáže být nesmírně vtipný a prostřednictvím černohumorných absurdních situací inteligentně glosuje současný „normální“ život.
Febiofest nebyl letos profesionálnější, proběhl ve stejném duchu jako v předchozích letech, kdy se nabídkou filmových zážitků rozkročil přes celý svět. Na jedné straně tak dává příležitost si „vybrat to své“, na druhé mu ale stále chybí větší specializace, která by mu dodala opravdu mezinárodní věhlas i tvář. Patnáctým ročníkem spíš vstoupil do puberty, jež je typická roztěkaností, po které by měla následovat opravdová dospělost.
Autor je filmový publicista.