literatura
Čtení Zafera Şenocaka
Básník, prozaik a esejista Zafer Şenocak se narodil roku 1961 v Ankaře a vyrostl v Mnichově, kde vystudoval filosofii a literaturu; od roku 1989 žije v Berlíně. Jako esejista píše o budoucnosti migrace, o dvojí identitě, o otázkách moderního islámu a německo-tureckých vztazích. Za básnickou tvorbu získal roku 1984 Cenu města Mnichova a roku 1988 prestižní cenu Adelberta von Chamisso. Jeho knihu V novém světě, kterou vydává nakladatelství Fra, uvede společně s autorem překladatelka Tereza Brdečková.
Café Fra (Šafaříkova 15, Praha 2), v pátek 6. 6. v 19.30.
Balady Václava Daňka
Básník a překladatel Václav Daněk představí v rámci cyklu Literární středy Umělecké besedy svou novou sbírku veršů Balady a svízelky. Verše spolu s autorem přednese Otakar Brousek a na klavír doprovodí Ilja Hurník.
České centrum mezinárodního PEN klubu (Klementinum, místnost 190, 5. patro, Praha 1), ve středu 11. 6. v 17.00.
–kk–
Brněnské metro v Metru
Česko-polský básník a překladatel Bogdan Trojak bude číst ze své prózy Brněnské metro (recenze viz A2 č. 37/2007); čtení bude spojeno s ochutnávkou vín.
Metro Music (Alfa pasáž, Brno), v sobotu 7. 6. ve 20.00.
Jaké hlavy, takový jazyk
Dušan Šlosar je významný bohemista, jehož činnost je spjata s brněnskou filosofickou fakultou; polem jeho působnosti je historický vývoj jazyka a dialektologie. Byl učitelem mj. Jiřího Trávníčka a Jiřího Voráče, kteří s ním připravili knihu rozhovorů Jaké hlavy, takový jazyk, již společně pokřtí. Rozhovory se drží životopisné linie, závěrečná kapitola je věnována otázkám jazyka a současné jazykové kultury.
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno), v pondělí 9. 6. v 17.30.
Rumunsko-maďarský literární večer
Pořadu při příležitosti Evropského roku mezikulturního dialogu se zúčastní maďarští a rumunští autoři: básník a spisovatel János Dénes Orbán (1973), předseda Ligy maďarských sedmihradských spisovatelů; spisovatel, básník a divadelní kritik Zsolt Karácsonyi (1977) a spisovatel, básník, překladatel a nakladatel Attila F. Balázs (1954), zakladatel slovenského nakladatelství AB-Art a spoluautor několika antologií. S autory bude debatovat ředitel Rumunského institutu v Praze Mircea Dan Duta.
Maďarské kulturní centrum (Velký sál, Rytířská 25–27, Praha 1), ve středu 11. 6. v 18.00.
–pa–
divadlo
Dva vznešení příbuzní
Ačkoliv by se mohlo zdát, že už je na českých jevištích „přeshakespearováno“ a vedle standardu se jen občas objeví něco opravdu zajímavého, pražské Národní divadlo uvádí Shakespearovu hru Dva vznešení příbuzní v překladu Martina Hilského. Jedná se o poslední dramatikovu hru, jejímž spoluautorem byl John Fletcher. Vedle toho, že hudbu k inscenaci složil Petr Kofroň, stojí za pozornost hlavně herecké obsazení. Za všechny jmenujme Lucii Žáčkovou, Kateřinu Holánovou nebo Magdalénu Borovou a Jana Hájka či Vojtěcha Dyka, kterého Národní angažovalo docela nedávno. Jediné, co vzbuzuje pochybnosti, je otázka, jestli dramatické klasiky už nebude na činoherní soubor Národního divadla trochu moc – Shakespare, Gogol, Rostand, Jirásek, Zeyer, Ibsen, Goldoni, Němcová, Stroupežnický, Shaw... Poslední Shakespearův opus uvádí Národní divadlo na scéně Stavovského divadla (Ovocný trh, Praha 1), ve čtvrtek 5. 6. a v pátek 6. 6., vždy v 19.00.
Heda Gablerová
Heda Gablerová od Henrika Ibsena je příkladem klasiky, která nejen nestárne, ale v průběhu téměř 120 let od svého napsání nabízí mnohé interpretace a dobově podmíněná čtení. Ženská emancipace, feminismus, krize rodiny nebo v české společnosti přetrvávající stereotypy týkající se modelu rodinného života (otec vydělává, žena pečuje o děti) – a další témata mohou inscenátoři nalézt v Ibsenově textu. Národní divadlo v norském Oslu má například také aktuálně na repertoáru svého klasika – a inscenace Hedy je tu velice střízlivá, minimalistická ve scénografii, kostýmech, emocích i hereckých výrazech, zhuštěná do základní kostry příběhu. Vše podstatné se na jevišti odehraje za pětačtyřicet minut. V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě inscenaci režíruje Jan Mikulášek. Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Jiřího Myrona (Čs. legií 14, Ostrava), v sobotu 7. 6. a v úterý 10. 6., vždy v 19.00, v neděli 8. 6. v 17.00.
O lásce a Lisabonu
Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský se ve svém divadelním kabaretu, hudebním večeru a literárním čtení EKG v pražském Divadle Archa zaměřují na Portugalsko. Na „literárním kardiogramu pro živé i mrtvé“ EKG – O lásce a Lisabonu také spolupracuje portugalský kulturní institut – Instituto Camões. Vedle Emila Hakla se v rámci večera, který je premiérou i derniérou zároveň, „objeví“ také Fernando Pessoa (1888–1935). Rudiš s Malijevským jsou jedním z mála oživení červnového programu Archy, svého času tak bohatého na zahraniční hosty. Dnes však finančně vysáté divadlo spoléhá na seriálové uvádění Havlova Odcházení. „Havel se triumfálně vrací do divadla,“ napsal o premiéře britský The Guardian. Rudiš s Malijevským střídají exprezidenta v Divadle Archa (Na Poříčí 26, Praha 1) v pondělí 9. 6. ve 20.00.
–jb–
film
Sex ve městě
Populární seriál Sex ve městě z produkce televize HBO, který se vysílal celkem šest sezon (1998–2004), se poměrně logicky dočkal své celovečerní verze. Příběhy čtveřice hlavních hrdinek, které diváky okouzlily sexuální otevřeností, neutuchajícím entuziasmem stárnoucích protagonistek a originálními lodičkami z dílny španělského návrháře Manola Blahnika, jsou v celovečerním filmu kondenzovány do jednolitého tvaru s dominujícím tématem příprav vysněné svatby hlavní hrdinky Carrie (Sarah Jessica Parkerová) a jejího homme fatale Pana Božského (Chris Noth). Pozadu samozřejmě nezůstanou ani ostatní postavy: Charlotte (Christin Davisová) se souží touhou po dítěti, Miranda (Cynthia Nixonová) prožívá první manželskou krizi a Samantha (Kim Cattrall) dál zdařile pěstuje svou nymfomanii. Poněkud vágní popis dějových zákrutů bude ve filmu s největší pravděpodobností obohacen vydatnými porcemi sebeironického humoru, jako poslední záchrana pak funguje smršť haute couture světových značek, která do kin spolehlivě přitáhne divačky všech věkových skupin. Snímek ve Spojených státech obdržel „nebezpečnou“ přístupnost R (od sedmnácti let), což naznačuje mnohé o počtu explicitních sexuálních eskapád a jejich verbálních hodnocení.
Premiéra v ČR 5. 6.
–jj–
Zlín nejen pro děti
Zlínský festival je u nás jediný, který se zaměřuje na filmovou tvorbu pro děti a mládež. Každoročně uvádí nejen soutěž hraných a animovaných filmů pro děti a mládež, ale představuje i jednotlivé evropské kinematografie, letos to budou snímky Velké Británie, a to jak starší, z klasického období „free cinema“ 60. let minulého století, tak i ty současné. V sekci Noční horizonty se objeví provokativní a závažná témata s cílem upozornit na problémy, které se mladých lidí aktuálně dotýkají, v rámci festivalu proběhne i soutěž studentských filmů Zlínský pes či soutěž reklamy Duhová kulička. Divácky nejatraktivnější sekcí bude pravděpodobně průřez japonským animovaným filmem, zvaným anime. Více na zlinfest.cz.
Film Festival Zlín, od 1. 6. do 8. 6.
Rok 1968 ve filmu a v Praze
Podtitul letošní pražské filmové přehlídky Film a dějiny se tento rok příznačně vztahuje k roku 1968 jako k létu „zmařené naděje“ a snaží se zachytit politický proces Pražského jara od lednových událostí k srpnovým a k době předcházející nástup normalizace. V širších souvislostech se pokusí reflektovat očekávání tehdejší veřejnosti a limity demokracie společnosti Československa 60. let. V rámci přehlídky budou promítnuty dobové i současné dokumenty, zahraniční snímky i normalizační filmy. Objeví se zde i stěžejní umělecká reflexe tehdejší doby: Stud (1967) Ladislava Helgeho, Den sedmý, osmá noc (1969) Evalda Schorma či Spřízněni volbou (1968) Karla Vachka. Projekce jsou určeny celému diváckému spektru: dopoledne budou věnovány školám, odpoledne náročnějším divákům a večer širší veřejnosti. Ironický odstup naopak zaručí „steklý“ noční program v kině Aero, kde budou promítnuty normalizační snímky Karla Steklého o Pražském jaru. Více na ustrcr.cz.
Kino Aero (Biskupcova 31, Praha 3), kino Světozor (Vodičkova 41, Praha 1) a Letní kino na Střeleckém ostrově, od 10. 6. do 14. 6.
–kb–
hudba
Jiný kov
Skupina Kayo Dot je jedním z protagonistů vzedmuté vlny avantgardního metalu, hudby, která kovový žánr zvedla z bahna posměchu a aplikovala na něj všechny možné přívěsky jiných dob a stylů. Jádrem skupiny jsou multiinstrumentalista Toby Driver a houslistka Mia Matsumiya (kteří spolu tvoří i duo Tartar Lamb), vystudovaní hudebníci s klasickým a jazzovým zázemím, a tak není divu, že ještě předtím, než se upsali žánru oddanému vydavatelství Hydra Head, stihli debutovat na stylově mnohem odvážnější značce – Zornově labelu Tzadik.
Dlouhometrážní, metalem ovlivněné kusy Kayo Dot si už vysloužily přirovnání například ke kompozicím Oliviera Messiaena; jisté je, že se v nich bohatě úročí Driverova skladatelská erudice, schopnost aranžovat pro dechy i žestě a v neposlední řadě nespoléhat na žánrové berličky víc, než je zdrávo a v rámci neopakovatelné atmosféry chtěno.
Chateau l’enfer rouge (Jakubská 2, Praha 1), ve čtvrtek 5. 6. ve 20.00.
Urbánní elektronika v Bratislavě
Dvoudenní festival Willsonic se specializuje na nejsoučasnější styly elektronické hudby urban electronics, intelligent dance music, laptopovou improvizaci, clicks’n’cuts, abstraktní hiphop, dubstep, breakcore a další žhavé škatulky. Mezi téměř půlstovkou účinkujících stojí za zmínku představitel temného dubstepu Skream, písně německého Apparat Bandu, staří známí Fennesz a B. Fleischmann, spousta jazzových výhonků, organicky prorůstajících neživé konstrukce jedniček a nul, a důkazy ostrůvků svěží invence v moři hiphopové šedi.
Tyršovo nábřeží (Bratislava), v pátek 6. 6. od 18.00 a v sobotu 7. 6. od 16.30.
Elvis je úlisná zombie!
Ruská skupina Messer Chups vznikla v Hamburku, nyní je doma v Petrohradu. Ústředním členem sestavy je kytarista Oleg Gitarkin, kterého doplňují další opravdu zajímavé osobnosti: skladatel filmové hudby Igor Vdovin či hráčka na theremin Lydia Kavinová, vnučka vynálezce tohoto pozoruhodného elektrického nástroje. Hudba Messer Chups je divokou směsí rock’n’rollu, vybrakovaných filmových soundtracků a obskurních syntezátorových zvuků z říše sci-fi. Představení propagující album Zombie Shopping jsou doplněna Gitarkinovou videokoláží, namíchanou ze scén kultovních béčkových filmů z poloviny minulého století – uvidíme Betty Pageovou, Bélu Lugosiho, oživlé mrtvé, prsaté hrdinky filmů Russe Meyera a další delikatesy…
Fléda (Štefánikova 24, Brno), v úterý 10. 6. ve 20.00.
Palác Akropolis (Kubelíkova 27, Praha 3), ve středu 11. 6. ve 20.00.
–pf–
výtvarné umění
Výtěr malby
„Výběr názvu výstavy může být stejně náhodný, jako když zakopnete o kbelík čehosi“, tak v narážce na vystavené dílo Filipa Smetany, které se stalo emblémem prezentace, uvozuje svůj výběr z děl studentů a jednoho absolventa malířských ateliérů FaVU VUT kurátor Pavel Netopil. Zastoupení autoři sice „oficiálně“ studovali nebo studují malbu v některém ze tří ateliérů malby na VUT působících, vedle toho je však pro ně stejně často důležitý nebo ještě významnější než samotné „prosté“ malování průzkum hranic a přesahů tohoto způsobu umělecké produkce do jiných oblastí umění – a to jak směrem k jiným aktuálním médiím, tak i do minulosti ke kořenům moderní evropské (pře)estetizované vizuality. Proto se na výstavě objevuje už zmíněný Smetanův objekt (z kbelíku vylité cosi pomocí dřevěných klínků levitující mírně nad zemí) nebo objekty-reliéfy z úlomků barevných plastů Michala Čechury, v nichž stejně důležitou roli hraje nános barvy i barevnost daná interferencí transparentních podkladových ploch expresivně přes sebe lepených a deformovaných. Populárními se v poslední době stávají samolepicí fólie – uvolněnou, biomorfně odvázanou kresbu na stěnu z nich vytvořil Tomáš Bárta. Konzistentnost podkladu a nanesené malby ve svých drobných dělených nebo lámaných malbách na sololitu vtipně glosuje Ondřej Kotrč. Stejně tak se ale i na této výstavě objevují v podstatě klasické malířské postupy, které dokumentují, že věčný návrat téhož může být v nových souvislostech leckdy velmi osvěžující. Autoři v nich tematizují jak citace a reminiscence na tradiční témata (Pavel Pangrác a jeho diptych s nasládlou a cool pop-star Venuší), tak i odkazy na tradici umělecko-řemeslných kořenů modernismu v podobě anglického hnutí Arts and Crafts, které evidentně zaznívají v akvarelech Lukáše Karbuse. Malbu o sobě pak zastupuje jediné plátno jediné ženy ve výběru – Veroniky Kavanové. Výstavu nazvanou Výtěr malby – studenti a absolventi z malířských ateliérů FaVU VUT Brno lze navštívit v Galerii Dole (Nádražní 30, Ostrava 1) až do 20. 6.
–mm–
Rodinné archivy
V prostorách pražské Galerie Školská 28 byl zahájen neobvyklý výstavní projekt, nazvaný Rodinné archivy ztracené a nalezené. Podtitul výstavy – Skupinová výstava mladých fotografů z Velké Británie – topograficky upřesňuje myšlenkové mantinely a východiska celé akce. Prezentují se tu bývalí studenti magisterského programu fotografie na London College of Communication.
Téma rodinného archivu není tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejedná se tu pouze o nekonečná fotoalba plná banálních snímků s individuální, těžko přenosnou pamětí. Představované „archivy“ zahrnují cokoliv, co je nositelem nějaké vzpomínkové stopy – vedle snímků to jsou různé předměty, psané vzpomínky, dopisy, deníky, jiné artefakty ad. Jsou tu zpřítomnělé radostné momenty, i ty zlomové, tragické. Výsledkem je ohledávání a průzkum hranic mezi soukromým a veřejným prostorem stejně jako rozdíly mezi kolektivním a individuálním vědomím, které neustále plyne a uplývá. Vysoce intimní dokumenty přenesené do veřejně přístupného prostoru výstavní síně diváka záměrně provokují, vybízejí ho ke konfrontaci. Na výstavě v Komunikačním prostoru (Školská 28, Praha 1) lze zhlédnout až do 3. 7. díla následujících umělců: Millie Burtonová, Jan Čihák, Claudia Frickemeierová, Lydia Goldblattová, Hannah Guy, Elena Inga, Penny Klepuszewska, Wiebke Leister, Jason Manning, Kevin Newark, Sian Pile a Kate Potterová.
–pev–
televize
21 gramů
Paul Rivers (Sean Penn), jehož manželství se z jeho strany už dávno změnilo v pouhé soužití, čeká na transplantaci srdce, jinak do dvou měsíců zemře. Bývalá narkomanka (Naomi Wattsová) už dávno opustila řady smrtelně závislých a se svým manželem a dvěma dcerami prožívá nejšťastnější dny svého života. Recidivista Jack Jordan (nominace na Oscara pro Benicia Del Tora) se ve vězení obrátí k víře, kterou jeho propuštění jenom posílí.
První anglicky mluvený snímek mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Ińárritu 21 gramů (2003) sleduje opět tři příběhy, jejichž osudové protnutí poznamená životy všech postav. Podle scénáře Guillerma Arriagy vznikl snímek, jenž si s filmovou chronologií a paralelností pohrává ještě více než režisérův debut Amorres Peros/Láska je kurva (2000) a který by se dal přirovnat k veliké filmové skládačce. Ińárritu jednotlivé pasáže výrazově odlišil pomocí rozdílných kamer (digitální video, 16mm, 35mm) a vytvořil ve výsledku skvěle katarzní snímek, který k dokonalému zážitku potřebuje opravdu podrobné sledování.
ČT 2, ve čtvrtek 5. 6. ve 23.25.
Insomnie
Dosavadní filmová kariéra talentovaného Christophera Nolana by mohla být vzorem pro mnoho začínajících mladých režisérů. Tvůrce, který začínal s nízkorozpočtovými poloamatérskými filmy (Larseny, Doodlebug či Following získaly řadu ocenění), se přes dnes už kultovní Memento, pohrávající si s „nechronologií“ filmového příběhu, dostal k „áčkovým“ filmům, v nichž se naplno uplatnil jeho režijní talent. Hru s příběhem dále rozvíjí v zauzleném Dokonalém triku, resuscitaci příběhů temné komiksové postavy provedl ve filmu Batman začíná a právě dokončuje jeho horlivě očekávané pokračování Temný rytíř. V remaku původně norského snímku Insomnie (r. Erik Skjoldbjørg, 1997; remake 2002) přenesl příběh vyhořelého policisty z drsné severské krajiny do aljašského maloměsta. Detektiv Will Dormer (ztrhaný Al Pacino) zde pátrá po vrahovi mladé dívky, v čemž mu ani trochu nepomáhá místní 24 hodin trvající denní světlo. Past, kterou na vraha společně s místní policistkou (Hillary Swanková) připravili, ale skončí fiaskem v podobě mrtvého parťáka, přičemž vrah (neobvykle obsazený Robin Williams) ví, kdo střílel. Nolanovi se daří vytvořit neobyčejně tísnivou a depresivní atmosféru, ve které je nespavost (aneb insomnie) pouze prvním krůčkem k částečnému rozmazání hranic toho, co je na tomto světě „správné“.
Nova, v pátek 6. 6. v 0.20.
Můj strýček
Pan Hulot, nejznámější postava francouzského režiséra a herce Jacquese Tatiho, opanoval čtyři ze sedmi režisérových filmů (Prázdniny pana Hulota, Můj strýček, Playtime a Pan Hulot jede na výstavu), v nichž představoval jakýsi chodící anachronismus. Tati z něj ovšem vytvořil pozitivní postavu, která se setkává s uměle vytvořeným prostředím či chováním, jež se ho snaží vtlačit do předem stanovené sociální role. Hulot ale vždy s grácií odporuje a na střetu s jeho staromilstvím (a nepochopením) vznikají skvěle pointované gagy a v druhém plánu i kritika prázdnosti moderního života. Nejzjevnější to je ve skvělém Playtimu a jako jeho předskokan se z dnešního pohledu jeví snímek Můj strýček. Pan Hulot (Jacques Tati) v něm chodí navštěvovat svého devítiletého synovce, jenž vždy rád unikne z přetechnizované rodinné vily, v níž je efektem přebíjena účelnost a která zrcadlí vztahy v mladé rodině. „Můj strýček“ je pak jeden z mála, který spolu s chaosem přináší závan normálního života.
ČT 2, v pondělí 9. 6. v 0.20.
–ph–
rozhlas
Hudební fórum
Jiří Teml nás seznámí s nejčerstvějšími nahrávkami stanice Vltava. Nepůjde přitom pouze o díla klasiků 20. století – Francise Poulenka, Samuela Barbera či Victora Kalabise: Těšit se můžeme mj. i na Sedm žalmů op. 21 od Zbyňka Vostřáka, skladbu Another world pro zvonkohru a komorní soubor od Miroslava Pudláka nebo na kompozici Marka Kopelenta Ze zápisníku Nataši H., devět fragmentů pro ženský a mužský hlas na texty ženy s mentálním postižením. Představí se nejrůznější interpreti: žesťová a bicí sekce SOČR, ensemble sdružení Konvergence, soubor MOENS ad., ze sólistů např. flétnista Jiří Válek, klavíristka Markéta Cibulková nebo zpěvák Petr Matuszek.
ČRo 3 – Vltava, od pondělka 9. 6. do pátku 13. 6., vždy ve 23.15.
„Das Lied der Nacht“
Roku 1908 se v Praze konala světová premiéra VII. symfonie Gustava Mahlera. Českou filharmonii tehdy řídil sám autor – prý hrubě nespokojený s úrovní souboru. Archivu orchestru nicméně zanechal partituru podrobně a rudě opoznámkovanou interpretačními pokyny. To ovšem není jediný důvod, proč si „Píseň noci“ (jak zní podtitul díla) poslechnout. Zvýšenou pozornost si zaslouží (nejen) třetí věta, modelová ukázka tzv. hudební secese: namísto novoromanticky slitého zvuku, namísto wagneriánského chromatického vlnobití zde sledujeme fantaskní (valčíkové) proplétání melodických úryvků – jakýsi přízračný rej ornamentálních efektů. Následné andante amoroso, obohacující zvukové spektrum o kytaru a mandolinu, zase evokuje záludné prolínání intimního prostoru s nepřátelským kosmem. Druhá věta nezapře ve střední části inspiraci židovskou lidovou hudbou.
ČRo 4 – D dur, v úterý 10. 6. ve 20.25.
Komandant
Pražskými událostmi z 13.–16. června 1848 a příběhem z mladých let Josefa Václava Friče je inspirován román Vladimíra Macury, v němž dochází k prolínání dvou časových rovin, revoluční a porevoluční. Vedle jmenovaného dobrodruha zde figuruje mladistvě zapálený Karel Sabina ad. V dvanáctidílné četbě z pozoruhodného demytologizujícího díla, připravené Jiřím Langerem, účinkuje v režii Hany Kofránkové Ivan Řezáč.
ČRo 3 – Vltava, čtení začíná ve čtvrtek 12. 6. v 18.30.
Svět poezie
„Krutost literatury? Dvě věty, z nichž jedna zabíjí druhou a přejímá její slova.“ To napsal Wojciech Bonowicz (1967), básník a publicista, redaktor měsíčníku Znak (1996–2000) a týdeníku Tygodnik Powszechny. Debutoval roku 1995 sbírkou Wybór wiekszości. V češtině jsou dostupné verše z jeho druhé sbírky Velkosklad ran (2000). Pořad z vlastních překladů připravil a komentářem doprovodil Jiří Červenka; čtou Jiří Langmajer, Igor Chmela a Denisa Nová; režii má Petr Mančal.
ČRo 3 – Vltava, v sobotu 14. 6. ve 22.45.
–mc–
jb – Jana Bohutínská / jj – Jan Jílek / kb – Kamila Boháčková / kk – Karel Kouba / mm – Martin Mikolášek / mc – Miloslav Caňko / pa – Petr Andreas / pf – Petr Ferenc / ph – Petr Hamšík / pev – Petr Vaňous