Kdo se bojí Friedricha Hayeka?

Stoupenci pravice milují Friedricha Hayeka. Rakousko-britský ekonom je uctíván oddanými stoupenci v Americkém institutu pro podnikání, v Cato Institute, National Review a Weekly Standard. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová uváděli jeho myšlenky jako základní kameny sociálních revolucí, o nichž doufali, že je zažehnou. Protivládní ideologové ho obdivují jako jednoho z těch, kteří během temných let nadvlády Johna Maynarda Keynese na Západě udržovali doutnající plamének Adama Smithe. Jeho nejproslulejší knihy Cesta do nevolnictví se jen v samotných Spojených státech prodalo více než 350 000 výtisků. A moderní pravice si z Hayeka udělala politickou zbraň: Proč nemohou ti blázniví levičáci uznat prosté a samozřejmé pravdy, jež pochopil?

Co je dobré pro společnost

Hayek byl pro mě překvapením v několika ohledech. Nikde není ani zdaleka tak extrémní jako jeho ideologičtí následovníci. Připouští, že existuje několik vzácných ekonomických okolností, v nichž tržní síly nemohou přinést optimální výsledek, a když k nim dojde, stát může legitimně intervenovat. Uznává takové věci jako sociální zájem a dokonce by podpořil určité omezené přerozdělování. Zachází tak daleko, že navrhuje, aby stát zajistil minimální životní standard, myšlenku, která dobré lidi v Cato Institute nepochybně zneklidní. Politicky není Hayek cynikem, na něhož jsem se připravoval. Zjevně a otevřeně – v naprostém rozporu s mnoha moderními konzervativními intelektuály – má starost o lidskou svobodu. Jedna z nečekaných věcí v Cestě je to, že píše vášnivě proti třídním výsadám.

Hayek není rozhodně ten racionální a nevyvratitelný autor, za nějž ho má pravice. Vlastně je často výstřední. Je romantický, což je u sociálního teoretika vážný deficit. Mnohé jeho myšlenky spočívají na omezené představě o socialismu a jeho pojetí zdrojů práva lze nazvat jedině mystickým. Hayek ale není jen výstředním mystikem. V Cestě, publikované poprvé v roce 1944, sepsal silnou a dalekosáhlou kritiku státní kontroly ekonomického života. Přinejmenším v míře, v níž v této knize sleduje své základní tvrzení, toho není moc, vůči čemu by se mohli ohrazovat přemýšliví moderní liberálové nebo dokonce demokratičtí socialisté rozumějící moci trhu.

Pokud se to zdá podivné, vzpomeňme, co o Cestě napsal Keynes: „Je to velká kniha (...). Morálně a filosoficky souhlasím prakticky s celou; nejen souhlasím, ale souhlasím s hlubokým pohnutím.“ George Orwell se vyjádřil, že „v negativní části teze profesora Hayeka je spousta pravdy (...), kolektivismus není z podstaty demokratický, ale naopak dává tyranské menšině takovou moc, o níž se španělským inkvizitorům ani nesnilo.“

Tyto projevy souhlasu nemusí být tak jednoznačné, jak se zdají. Keynes ve svých slavných sedmi řádcích chvály pokračoval čtyřiaosmdesáti méně známými řádky hájícími rozšířené ekonomické plánování, a pokud jde o Orwella, byl to nakonec libertariánský demokratický socialista. Přiznejme však Hayekovi toto: V Cestě důkladně, výmluvně a přesvědčivě rozbíjí myšlenku, kterou v současnosti vlastně nikdo nesdílí.

Jádrem Cesty je zkoumání, proč plánovaná, státem řízená ekonomika musí tíhnout k totalitarismu. Pokud je toto něčí pojetí socialismu, stěží bude moci přežít nezaujatý střet s Hayekem. Hayek detailně osvětluje komplexní důsledky relativně jednoduchého souboru myšlenek; jádrem jeho analýzy je vždy jejich dopad na individuální jednání.

Jeho argument nabírá podobu důvěrně známého klasického liberálního postoje. Ekonomické plánování předpokládá sociální cíl, na který se plán zaměřuje. Avšak čí cíl? Ve společnosti soupeřících zájmů – což je vymezení, které by mohlo popisovat každou lidskou společnost – jakýkoliv cíl, jakýkoliv plán nevyhnutelně upřednostňuje určité zájmy proti jiným. Kdo má říci, zda jsou upřednostňované zájmy „lepší“ pro společnost jako celek? Může existovat konsenzus ve vládě nebo v delegovaném plánovacím výboru, avšak ten odráží pouze konsenzus bezprostředně zainteresovaných stran.

Jedním z nejoriginálnějších Hayekových příspěvků ekonomické teorii je postřeh, že ekonomické systémy jsou založeny primárně spíše na informaci než na zdrojích. Plánovat výsledek a usměrňovat ekonomické vstupy a výstupy k tomuto výsledku znamená potlačit nástup spontánní, demokratické reakce na potřeby jednotlivců utvářejících společenství – reakce, která bude mít nutně vítěze i poražené, ale nebude privilegovat konkrétní vizi ani nebude záviset na omezených informacích vládnoucí elity, a povzbudí další experimentování. Odpovědnost vlády, která pečuje o individuální svobodu, je postavit průhledná a nestranná pravidla tak, že lze zákonné reakce na osobní volby předvídat u všech, bez ohledu na sociální pozici.

Jaký socialismus?

Když Hayek napsal Cestu – je to měřítko toho, jak moc se svět v krátké době změnil –, měl pocit, že by měl bránit ideu vzájemného vztahu mezi politickou svobodou a ekonomickým systémem, v němž existuje (nebo neexistuje). Ukazuje, že jakýkoli vzorový ekonomický plán by musel mnoho důležitých politických problémů svěřit nevoleným technokratům, čímž by se stal od základu protidemokratickým, a že společnost, v níž jsou hodnoty zboží a práce definovány v souladu s jejich užitečností pro plán, nevyhnutelně uzavřou prostor pro individuální volby a subjektivní ocenění.

Je důležité upozornit, že Hayek rozuměl přinejmenším jedné velké věci: že vize téměř dokonalé společnosti vede nevyhnutelně do gulagu. Pro Hayeka je takovou vizí socialismus, komunismus a kolektivismus – činí mezi nimi malé rozdíly. Jediným druhem socialismu, o kterém uvažuje v Cestě, je státem řízený utopismus dokonalé společnosti, v němž je řízení ekonomiky a všech jejích vstupů a výstupů plánované a který doprovází politická a morální degradace, již Hayek zcela přesvědčivě demonstruje. Varování v Cestě v mnoha směrech předznamenávají ta v 1984 a mají stejný intimní cit pro totalitární stát. Pozornost ke státem řízenému socialismu by v roce 1944 neměla být zvlášť překvapivá. Možná, že si Hayek (podobně jako Arthur Koestler jiným, avšak ne nesouvisejícím způsobem) zaslouží určité uznání za varování evropských idealistů před skutečným významem hlavního romantického hnutí poválečné doby. Avšak když Hayek psal, měl nepochybně k dispozici i jiné představy socialismu a jiné socialistické tradice. Absence nějaké úvahy o libertariánštějších přístupech, méně zaměřených na nejvyšší úroveň řízení (socialistické myšlení Luxemburgové, Kropotkina, Proudhona a mnoha dalších; či potenciál netotalitárních modelů sociální demokracie, jaké se v Evropě objevily po válce) by měla varovat čtenáře před Hayekovými omezeními. Není však sporu o tom, že Kropotkinovy myšlenky měly v roce 1944 malý dopad na svět, zatímco ty Stalinovy značný.

Opominutí těchto odlišných hledisek je dnes důležité, neboť Hayekovi ideologičtí následovníci často předpokládají, buď upřímně, nebo falešně, že ve světě velmi odlišném od toho v roce 1944 socialismus z definice stále znamená státní kontrolu ekonomiky v zájmu zdokonalení sociálních vztahů. Pro Hayeka stejně jako pro tak různorodé stoupence pravice, jakými jsou Ayn Rand, Margaret Thatcherová, William F. Buckley, Thomas Sowell či Phil Gramm, je kolektivismus definován jako cosi zavedeného a dohlíženého státem.

Pro přemýšlivé demokratické socialisty je tato linie útoku jistě zábavným nebo podnětným rozptýlením. Pokud tak pravičáci smýšlejí, mohou vykopat ze země někoho jako „maoistického ekonoma“ Raymonda Lottu z Revoluční komunistické strany (RKS), který bude tvrdit, že úplně plánovaná ekonomika je výkonnější a spravedlivější než trh. Například David Horowitz, někdejší levičák proměněný v bijce levice, takové jednání zbožňuje, obdobně tomu, jak Dinesh D’Souza se stejnou intelektuální vážností nedávno kladl vinu za útoky z 11. září 2001 kulturnímu liberalismu. Jak je však RKS relevantní pro dnešní politickou debatu?

Protože tak málo rozumí přemýšlivé levici, je pro mnohé na pravici těžké uznat, že jako kritika socialismu jsou Hayekovy myšlenky spíše omezené než zničující.

Opomenutá role liberální kultury

Zdá se, že Hayek nepochopil, že lidské bytosti mohou existovat jako jednotlivci i jako členové společnosti, aniž by se nutně podřizovaly potřebám zavedeného sociálního plánu. Ačkoliv uznává, že stát může legitimně sloužit sociálním potřebám, kolektivní prospěch vnímá rozporně jako neslučitelný s individuální svobodou. Samotný pojem sociální spravedlnosti odmítá téměř ze stejných důvodů, jako odmítá arbitrární ocenění práce: podle Hayekova názoru neexistuje žádný způsob, jak přiřadit objektivní hodnotu křivdě anebo ji vyvažovat proti ostatním požadavkům. Protože veškerou odpovědnost a aktivity nachází jen na úrovni jednotlivce, nenalézá žádný způsob, jak by nějaký nárok mohl být zobecněn na společnost. Hayekova politická filosofie připouští pouze negativní práva. Pozitivní uspokojení za rámcem nejzákladnějších potřeb je záležitostí individuálního snažení. Možná, že právě na základě tohoto názoru Hayek v Cestě kolektivismus nechápe jako spontánní, nevládní, rovnostářský fenomén. Tento druh socialismu přitom existuje a nepochybně snadno zapadá do struktur tržního kapitalismu.

Dokonce už krátký průzkum ukáže, že existuje celá škála nápaditých způsobů, jak může libertariánský kolektivismus koexistovat s kapitalismem a trhy. Existují příklady kooperativního rybolovu, při nichž jsou investoři a posádka odměňováni podílem z úlovku. Lze uvažovat o takových skupinách od Guatemaly po Ghanu reprezentujících „fé­rový obchod“ s kávou, které si v rámci tržního prostředí vyjednají společný zájem. Nebo o argentinských dělnících, kteří vykoupí – anebo převezmou – své továrny.

Vykreslovat tento model neznamená vyjadřovat nějaký názor na reálnost libertariánského kolektivismu. Jde o ilustraci omezenosti Hayekových termínů. Toto je socialismus, který není neslučitelný s demokracií, trhy nebo svobodou. Není předmětem perfekcionistického klamu. Ve velké míře se vyhýbá nepatrným, všudypřítomným degradacím jiných modelů trhu.

Je trošku mrazivé číst slova britských socialistů citovaných Hayekem – E. H. Carra, C. H. Waddingtona, Sira Richarda Aclanda, H. J. Laskiho – kteří, dokonce ve stínu Hitlera, když Hayek psal, samolibě požadovali to, co lze číst jedině jako osvícený totalitarismus. Hayek je velmi přesvědčivý a nejzajímavější, když diskutuje romantické kořeny německého antiliberalismu a neliberální etatismus levice i pravice. Z toho však nevyplývá, že veřejné výdaje v sociálním zájmu nás nutně stavějí na šikmou plochu vedoucí k totalitárnímu státu.

Hayek dvojsmyslně spojuje vládní výdaje s vládním plánováním. Více než šedesát let od prvního vydání knihy jsme schopni jeho myšlenky podrobit určitému empirickému testu. Ve skutečnosti různorodé epizody vlády Labour party v Británii – britská Labour party dvacátých a čtyřicátých let nebyla žádnou rozředěnou „třetí cestou“ blairovské strany – nezničily britskou demokracii. Neučinil tak ani Nový úděl ve Spojených státech. Při vyvracení té části Hayekovy teze, která se týká vládních výdajů, ukazuje historik hospodářství Rick Tilman, že občanské svobody ve Spojených státech se od Nového údělu po Velkou společnost dramaticky rozšířily. Demokracie se ukázala o mnoho silnější, než Hayek očekával.

Možná, že Hayek nikdy zcela neunikl svým rakouským kořenům. Běžně sice uznává, že na kultuře a institucích záleží přinejmenším tak jako na ekonomických politikách. Zdá se však, že si nikdy nevšiml, že země, které studoval a ve kterých se rozvinul totalitární model, byly zeměmi, kde nikdy neexistovala kultura liberální demokracie.

Když Hayek odbočí od probírání zla plánované ekonomiky, stává se zjevně méně přesvědčivým. Například spory o veřejný systém zdravotního pojištění, který dnes požaduje velké množství Američanů, ironicky poukazují k tomu, co Hayek pomíjí u spontánních kolektivistických tendencí. Je pravda, že odbory, obchodní komory, fandové zbraní, environmentalisté, průmyslová odvětví, doktoři, právníci, indiánská kasina se společně spojí, aby se pokusili ovládnout vládní mašinerii k prosazení svých vlastních partikulárních zájmů, často – obvykle – na úkor soupeřů, kteří jsou vyřazeni z účasti (a ze sociálních a ekononomických voleb jednotlivých občanů). Hayekovým řešením je odmítnout legitimitu jakýchkoliv aktivit vnucujících omezení soutěže. Paradoxem je, že se utváření spontánních sdružení pro společné dobro účastníků jeví jako všeobecně lidská činnost. Když si jednotlivci mohou svobodně vybrat, zvolí si právě toto. Hayekův princip by byl správný, pokud by se uplatňoval univerzálně, což nemůže nikdy nastat. Jeho uplatnění bude ničit občanskou společnost a spolu s ní i demokracii. Možná to nejlepší, v co můžeme doufat, je určité rozumné omezení naprostého kolektivního gangsterismu levice nebo pravice.

Skutečná cesta do nevolnictví

Je zvláštní, že Hayek, ačkoliv argumentuje pro spontaneitu a inovaci v ekonomických vztazích a proti svévolnému řízení sociálního a ekonomického života, se zdá být velmi nespokojený s onou demokratickou chatrností, s pravdou starého přísloví o zákonech a párcích („čím méně víme o způsobu přípravy, tím větší úctu máme k výsledku“ – pozn. red.). V Právu, zákonodárství a svobodě vidí velké zlo v tom, že se zákonodárným tělesům dovolí spíše přijímat konkrétní opatření než definovat abstraktní, obecná pravidla – a ve vládě většiny vidí vznik vlády neomezených mocí, která může pro konkrétní cíl potlačit jakékoliv obecné pravidlo.

Hayekovo pojetí zdrojů zákonné legitimity je ještě problematičtější. Hayek moudře odmítá „přirozené právo“, které se v praxi rovná myšlence, že svět ze své podstaty podporuje nějaký konkrétní pohled na spravedlnost. Přesto nachází základ práva ve vynořujících se společných pravidlech chování, která předcházejí lidské společnosti a činí ji možnou (po Řecích to Hayek nazývá nomos, v protikladu k thesis, souboru pozitivního práva). Pro Hayeka je tedy zvykové právo spontánní fenomén bez zřejmého lidského řízení. Neexistuje však záruka, že uznání tohoto pojetí nomos povede k osvícenému stavu svobody. Není barbarská (toto slovo užívám bez sebemenších relativistických rozpaků) praxe ženské obřízky odvozená z tohoto druhu nomos? Hayek je náchylný k takovému omylu právě proto, že nedůvěřuje žádným lidským pokusům definovat autoritu, a proto upřednostňuje její mystické a holistické počátky.

Pojmenováním svého individualistického manifestu Cesta do nevolnictví Hayek jasně klade rovnítko mezi kolektivismem a sklonem k nevolnictví. Je překvapivé, že zjevně neučinil výzkum historických kořenů nevolnictví. Nevolnictví v Rusku se totiž rozvinulo kvůli ztrátě kolektivní solidarity, když rolnické komunity od poloviny 15. století začaly ztrácet svá komunitní práva vyjednat podmínky s pozemkovými vlastníky v průběhu roku. Pokud neměli žádnou vyjednávací pozici, a když stát byl v málo zalidněném Rusku na straně aristokratických vazalů, rolníci se stali vlastnictvím statku a posléze panské šlechty.

Neobratnost Hayekova titulu naznačuje povrchnost, s níž uvažoval o modelech kolektivního života v lidských společnostech. Toto tvrzení bude nepochybně šokovat mnohé jeho následovníky, neboť Hayek sepsal hory pojednání o mnoha aspektech sociálního života; psal nejen o ekonomice a právu, ale také na poli poznání, filosofie, sociální psychologie a životopisu. Ve většině svých prací vykazuje sklon k abstraktnímu idealismu, o němž je těžké si představit, že je slučitelný s opravdovým společenským životem. Jeho myšlenky nebyly s výjimkou jeho mocné kritiky plánované ekonomiky výrazně potvrzeny historickou zkušeností. Není to něco, čemu by rádi věřili ti, kteří Hayeka uctívají jako statečného individualistu, jenž zničil intelektuální základy levice. Pro ně je Hayek autorem univerzálních pravd; nabyl status proroka. Nás ostatní, jak doufám, naučil opatrnosti k prorokům.

Přeložil Vít Klepárník.

Text původně vyšel v časopise Dissent v zimním čísle roku 2008. Redakčně kráceno.