Paul Perret
Živé obrazy
Přeložil Karel Jaroš
Dybbuk 2008, 143 s.
Erotická novelka Paula Perreta z první poloviny 19. století je dalším znovuvydaným soukromým tiskem ze třicátých let, tentokrát z bibliofilské edice Kulturně historické a literární kuriozity sběratele K. J. Obrátila. Příběh má poměrně konvenční příběhovou dispozici: rámcový příběh ohraničuje jednotlivé erotické příhody, jejichž vyprávěním se hlavní hrdina snaží zapálit chtíč své urozené milenky. Po milé ouvertuře nazvané Žalud čili Pramáti Eva, v níž je v příběhu o prvotním hříchu zaměněno jablko hříchu za špičku ďáblova údu, se postupně setkáváme se všemi představitelnými situacemi: soulož s nevinnou dívkou a „pohřbení v oceáně houbovitého masa“ její ctihodné matky, rafinované svádění kyprých manželek i divokých chlupatých hetér, lesbické orgie v klášteře nebo i soulož s chlapcem. Velkou předností knihy je jazyk. Vypravěč ztotožněný s hlavním hrdinou na počátku tvrdí, že je básníkem, a u některých metafor či přirovnání tento sebevědomý výrok není přehnaný; obrazy jsou opravdu živé a místy i vtipné (jakkoliv někdy i nezáměrně: „,Donaha! Úplně donaha,‘ volala Blanka. ,Ah, konečně tě mám, markýzko!‘ ,Jmenuj mne kurvou!‘ zvolala vznešená dáma.“), což je také způsobeno slušným překladem. Jak dopadl rámcový příběh, si můžeme domyslet podle vévodkyniny reakce na hrdinovo vypravěčské umění: „Tvé historky vznítily ve mně plamennou vášeň. Neřeknu ti teď, co si o nich myslím. Hořím, pojď!“
Karel Kouba
Pedro Calderón de la Barca
Život je sen. Lékař své cti
Přeložil Vladimír Mikeš
Artur 2008, 232 s.
Edice D pražského nakladatelství Artur již po několik let přináší na knižní pulty v jednotné grafické úpravě divadelní hry, které lze bez nadsázky označit jako pilíře dramatického umění – od české klasiky až po základní kameny světové dramatiky. Také významný španělský dramatik Calderón de la Barca (1600–1681), vrcholný představitel závěrečného barokního období tzv. zlatého věku, se v této řadě již objevil. Druhý svazek Calderónových her přináší snad nejslavnější autorovo drama Život je sen z roku 1635 a tragédii Lékař své cti z roku 1629. Zejména první z jmenovaných se u nás dočkala značné pozornosti (v překladu J. J. Stankovského a pod názvem Život pouhý sen vyšel tento text v češtině poprvé již v roce 1870, jako další se ujal překladu Jaroslav Vrchlický). Ovšem pozornost to byla zasloužená. Monolog hlavního hrdiny Segismunda může dnes stejně jako tehdy zaútočit v plné síle: „Co je život? – Přelud. Klam./ Co je život? Závan vánku,/ stín světýlka na kahánku./ Vše velké je malé jen./ Dnes už vím: život je sen,/ sen je i vír vidin v spánku.“ V druhém z dramat jde zejména o pochybnosti a: „žárlivost mi se svým děsem/ je vždy v patách, nikde nejsem/ sám, jde se mnou, ohlédnu se/ a je tu a hledí na mě“. Nic z toho, zdá se, nezestárlo. Člověka od nepaměti trápí pochybnosti a spaluje žárlivost. Věděl to Calderón de la Barca a psal o tom své hry. To ostatní už je jenom na nás.
Magdalena Wagnerová
Iva Tajovská
Matky matek
Eroika 2007, 196 s.
„Cítí lítost. Obrovskou lítost.“ Tento pocit na čtenáře číhá téměř na každé stránce díla. Tragikomický román vypráví o čtyřech generacích ženské linie jedné rodiny. Prababička, babička, matka a dcera – každá je jiná, žádná z nich to nemá v životě jednoduché – a to je spojuje možná více než společný rodinný klan. Postupně nám hlavní aktérky sdělují své životní příběhy, do nichž zasahují ostatní členky a členové rodiny. Postavy-vypravěčky se střídají s autorským, neosobním subjektem. Promlouvají i jiné postavy, kterých se příběhy přímo týkají. Více pohledů nám podává ucelený obrázek o jednotlivých hrdinkách, na jejichž rozdílných charakterech je celá kniha vystavěna. Jazyková jednolitost všech vypravěčů ubírá na důvěře, že příběh líčí více postav. Avšak jistou odstíněnost jazyka nalezneme. Postavy ani prostory nemají konkrétní podobu. V tomto díle však není fyzická ani prostorová konkrétnost nutná. Naopak. Abstraktnost je silným prvkem díla, jež umožňuje čtenářům vztáhnout příběhy a vztahy hrdinek k sobě samým. Charaktery, osudy, mezilidské vztahy v rodině a neustále se nabízející otázka, zda má člověk jednat podle svých citů, nebo tak, jak se od něho očekává, s tím vším se denně setkáváme. Citlivý příběh o ženách, který osloví hlavně ženy.
Andrea Fiřtíková
Jiří S. Kupka
Krvavé jahody – Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích
Mladá fronta 2008, 208 s.
Autor poutavě vypráví o osudu ruské matky a jejích dvou dcer. Všechny tři byly po druhé světové válce prohlášeny za zrádkyně vlasti a odvlečeny do Sovětského svazu na nucené práce. Matka v táboře zahynula, obě dcery, které přežily útrapy nad představivost člověka, se po dvaceti letech vrátily domů a jedna o svém životě začala vyprávět. Celý tento příběh je osobní zpovědí Věry Sosnarové, jejíž zážitky Jiří S. Kupka umělecky ztvárnil do podoby románu. Neuvěřitelné ponižování, utrpení, hladovění a každodenní strach o život po dobu dvaceti let má tedy své jméno, svou skutečnou tvář. I když rozsáhlé svědectví o životě v gulagu na Sibiři podal mimo jiné Solženicyn ve svém Souostroví Gulag, bestialita a absence soucitu v pracovních táborech v Rusku nepřestává vyrážet dech. Kupka napsal ten typ příběhu, u kterého si čtenář lapený událostmi v textu nakonec stejně přeje, aby to celé bylo jen dobře napsanou fikcí, jež se v reálném životě nikdy nemohla a nemůže odehrát. Ale bohužel…
Zuzana Malá
Jaroslav Velinský
Posel neštěstí
Primus, Kapitán Kid 2008, 247 s.
Když se mluví o naší detektivkářské tradici, severočeský solitér bývá zmiňován zřídka: měl to do pražských redakcí daleko, dlouho i kádrový škraloup, a renesanční škálu jiných aktivit. Porevolučnímu propadu trhu čelil založením živnosti “spisovatelství a výrobna knih”, zasílaných na objednávku věrným čtenářům. Podsérie, v níž už je hrdina počátkem 90. let v důchodu soukromým očkem, se nakonec dočkala nového vydání v kamenném nakladatelství a distribuci (bohužel i s chybami a nehezkou domorobo obálkou); tohle je čtvrtý díl. Obálka cituje Františka Jungwirtha, že Ota Fink je český Phil Marlowe. To spíš Archie Goodwin, přece jen je příliš dobromyslný – ovšem jeho wisecracky, a dialogy vůbec, jsou opravdu světové třídy. Pohroužit se do četby je čirá rozkoš: záhadná kráska v nesnázích; vražda a pokus hodit ji na hrdinu; houstnoucí intriky, útok ze tmy, akční finále… všechno jsme mnohokrát četli, i u Velinského, ovšem on je vypravěč i kombinátor par excellence, zkušený jazzman s chutí variující tradiční standardy. Pravda, má i své stereotypy (hrdinova přitažlivost pro ženy všeho věku), zobrazení umělecko--zbohatlických kruhů je čímsi až prvorepublikové a účinky maličké bomby předimenzované; ale co na tom sejde? Měl bych také něco na obálku dalších dílů: Velinský je nejlépe ukrývané tajemství české krimi. Nechoďte do knihkupectví, utíkejte tam.
Jan Vaněk jr.
Paul Stewart
Dávné proroctví
Přeložily Jarka a Anna Vrbová
Mladá fronta 2008, 300 s.
Skrznaskrz letní počtení pro děti nabízí další přírůstek k edici Hodiny duchů. Dobrodružství sourozenců Joea a Kerry se započne, když na prázdniny musí odjet z Londýna za pratetou na venkov. Vidina nudy se rozplyne záhy poté, co se děti dostanou do vesnice ze 16. století ukryté pod hladinou jezera. Prokletí obyvatel můžou (kupodivu) zlomit právě a jen Joe a Kerry. Paul Stewart píše očividně spíše pro tu skupinu, která mnoho zkušeností s podobnými příběhy nemá, nesnaží se tedy o nečekané zvraty, originálnější překážky. Může za to ale i fakt, že se autorovi více líbí popisovat konfrontaci moderní a staré civilizace (co je to televize? co je to auto?...), takže na pořádné záhady či souboj dobra a zla nezbude mnoho místa. Ne zrovna šťastná je výstavba prvních a závěrečných kapitol, rozvláčných a nadbytečně popisných. Autor k mladým čtenářům promlouvá čtivým, bohužel až příliš zjednodušeným jazykem, moc na obrazotvornost čtenářů nespoléhá, předloží jim vše „po lopatě“ a do hledání složitějších psychologických pochodů a motivací se už raději vůbec nepouští. Jeho Dávné proroctví je zkrátka takovou letní jednohubkou, kterou lze snadno pozřít, ale chuť se okamžitě rozplyne. Zmizí navždy.
Lukáš Gregor
Weles 32–33
Přiletěl Havran… držte si klobouky, jedeme z kopce!, z nadoblačných temnot slétl překlad legendární básnické skladby Edgara Allana Poea, zprostředkovaný Ivanem Petlanem. Překlad Havrana patří k mistrovským kusům: v každém jazyce jich existuje řada, v češtině bylo překládáno „nevermore!“ (opomeneme-li tentokrát význam zvolání užaslého patafyzika při spatření hládě mořské) obvykle „nikdy víc“ či „víckrát ne!“. Ivan Petlan však místo překladu otrockého zvolil několik variací dle kontextů „nevermore’s“, jak se každou další slokou významově odstiňují; tolik o novém překladu Havrana, Události Věčné Saisony Poesie, která vždycky stojí za přečtení. „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam nás vlečou?“ ptá se gauguinovskou parafrází Petr Hruška v poetických poznámkách i o malířství. Ve fotografické příloze přináší básník Petr Hrbáč „portréty“ rostlin, které zasluhují samostatnou publikaci, a cestopis z Posázaví s ilustrativní říční krajinkou. Zájemci o nordistiku a jazykovědná studia zajásají nad zrcadlovým norsko-českým tiskem básní Jana Erika Volda a polsko-českým básně Piosenka bohaterów VI od Rafała Wojaczeka. Rozsáhlý oddíl kritiky a recenzí, ilustrace-manga Michala Machata, příspěvky neznámých i známých autorů, venkoncem excelentní počtení na dovolenou. Literární revue Weles aspiruje, a také inspiruje!
Vít Kremlička
Německo
Literaturen 6/2008, Volltext 6/2008
Třetího července uplynulo 125 let od narození Franze Kafky, a tak není divu, že se autor stal ústředním tématem červnového vydání časopisu Literaturen. Kafka, ač vedl na první pohled nenápadný život, zaměstnává řadu životopisců, glosuje Sigrid Löfflerová. Reinhard Stach, který vydal knihu Kafka – roky poznání, vidí jeho asketický způsob života jako nutný a podstatný pro jeho psaní. „Kafkovým životem byla jeho literární tvorba,“ říká. Téma doplňuje esej Louise Bergera. Červnové vydáni časopisu Volltext věnuje polovinu prostoru autorům, kteří se zúčastnili literárního klání o Cenu Ingeborg Bachmannové. Soutěž, která je pro vítěze spojena se s 25 000 eury a nárůstem popularity, je otevřena účastníkům z Německa, Rakouska a Švýcarska. Povětšinou se jedná o začínající autory, pro něž eventuální neúspěch přenášený živě televizí a po internetu není ještě takovou katastrofou. Letos zvítězil Tilman Rammstedt z Berlína, jinak také jeden ze čtyř členů kapely zpívajících literátů Fön. Najdeme tu také rozhovor s Albertem Ostermaierem, jenž se dosud věnoval hlavně poezii a divadelním textům. Na otázku, jak postupuje při rešerši pro své knihy, říká mimo jiné, že nenávidí zápisníky, které mnozí autoři – například Peter Handke – používají. „Podle mne není nic horšího a trapnějšího než autoři, kteří na veřejnosti stále vytahují zápisníky a dělají si poznámky.“ Věru, jaká hrůza!
Eva Vondálová
Miroslav Verner
Objevování starého Egypta
Paseka 2008, 408 s.
K 650 letům Univerzity Karlovy Český egyptologický ústav před deseti lety připravil obsáhlou encyklopedii, k padesáti letům ústavu samotného vyšla popularizační kniha předního českého egyptologa a dlouhodobého vedoucího ústavu Miroslava Vernera. Česká egyptologie si ve světě získala značné renomé spoluprací na dokumentaci památek, které později zmizely pod hladinou Asuánské přehrady. Díky tomu ústav získal koncesi na nekropoli v Abúsíru, v současné době se čeští egyptologové zabývají i výzkumy v oázách Západní pouště, jejíž památky nyní jako by vyšly ze zapomnění. Verner čtivě popisuje příběhy objevů a archeologických prací na proslulých stavbách, jako je Ptahšepsesova mastaba a Raneferefova Nedokončená pyramida, pyramida královny Chentkaus či pohřebiště rodiny faraona Džedkarea. Jedna kapitola patří objevu nevyloupené šachtové hrobky kněze Iufaa. Laikovi kniha poskytne spoustu informací o archeologické praxi, bezpečnostních rizicích při práci v několik tisíc let starých podzemních prostorách, diplomacii potřebné při jednání s egyptologickou konkurencí z jiných zemí a nejrůznějšími úřady, osobnostech v pozadí objevů a v neposlední řadě stovky ilustrací. O značnou část z nich se postaral dvorní fotograf české egyptologie Milan Zemina. Vynikající kniha pro milovníky starého Egypta a jeho objevovatele i dobrý úvod pro dosud „nepolíbené“.
Petr Ferenc
Jeffrey Moussaieff Masson
Útok na pravdu
Přeložil Daniel Micka
Mladá fronta 2007, 256 s.
Tématem výtečné Massonovy knihy je zejména kolosálně naduté blbství vědců,
kteří v předminulém století ustanovili a přijali tezi, že sexuální zneužívání dětí je převážně výplodem jejich fantazie („dítě si libuje ve lhaní a… ví, jak lhaní obratně využívat v zájmu svých zlých instinktů a svých špatných vášní“). Autor popisuje nešťastnou úlohu Freuda, který zprvu ve svádění pod vlivem francouzských lékařů uvěřil, ale později je zavrhl a všechny raporty o sexuálních agresích v dětství automaticky řadil do rubriky „nevědomé fantazie“. Masson podrobně zkoumá tohoto psychoanalytického kostlivce ve skříni zvláště v relaci s případem Emy Ecksteinové, kterou spolu s Freudem léčil jeho přítel Fliess. Ten odhalil úzkou souvislost mezi nosem a genitáliemi, a neurózu se tedy pokoušel uzdravit operací nosní přepážky. Když Ema dlouho po operaci nepřestávala krvácet, Freud a Fliess to diagnostikovali jako projev úporné hysterie. Pravda byla poněkud jiná – Fliess v ráně zapomněl půl metru gázy. Masson (autor knih o emocionálním světě zvířat, známých i u nás – např. Když sloni pláčou) dokazuje, že figurka natvrdlého psychiatra není jen šarží z laciných komedií, ale nebezpečnou realitou: čestnou výjimku v psychoanalytickém hnutí představoval pouze následný štvanec Ferenczi, který se dokázal kolektivnímu dogmatismu postavit – Freud ho proto příznačně označil za paranoika.
Jiří Zizler
Andrej Kalaš
Raný pyrrhonismus neboli Blažený život bez hodnot?
Přeložil Josef Petrželka
Oikoymenh 2007, 143 s.
Historicko-filosofická studie rekonstruuje osobnost rané hellénistické skepse, filosofa Pyrrhóna z Élidy. Více než Pyrrhónův život je však předmětem interpretačních pokusů jeho myšlenkový odkaz, který se písemně zachoval u pohanských i křesťanských svědků tohoto raného skeptika. Autor nastiňuje Pyrrhónův filosofický životopis, sestavuje jeho filosofický rodokmen, interpretuje tezi ou mallon (spíše ne), analyzuje metafyzickou, epistemologickou, etickou a fenomenalistickou interpretaci jeho díla a nakonec se zabývá (ne)slučitelností hodnotové indiference s Pyrrhónovým eudaimonismem (způsobem blaženého života). Z hlediska historie hellénistické filosofie, respektive její skepticistické (a skeptické) větve, jde o solidní a na některých místech i komparativní uvedení do tohoto tématu. Slabinou knihy je nedostatečně doložené tvrzení o protikladu Pyrrhónovy filosofie k teleologickému charakteru řecké filosofie vůbec. Pouze jednou pasáží z Aristotelovy Etiky Nikomachovy nelze doložit ani tvrzení o teleologické povaze řecké filosofie, ani o tom, že v tomto ohledu stojí Pyrrhónovo myšlení v tak příkrém protikladu. Málo prostoru je rovněž věnováno otázce Pyrrhónova sókratismu, nikoli ve smyslu, nakolik jeho filosofie mohla souviset s megarskou školou, ale nakolik byl Pyrrhón srovnatelný se Sókratem tím, že příkladem svého života uvedl do života celou jednu velkou filosofickou tradici.
Michal Janata
Bruno Halioua
Židovské matky osobností 20. století
Přeložila Anna Hánová
Garamond 2008, 237 s.
V knize Milenky zkoumal Pavel Eisner postavu české ženy v prózách německých (často židovských) spisovatelů; hlavními rolemi, v jakých ženy v jejich životech vystupovaly, byla chůva a milenka. V nedávno vydané knize francouzského lékaře a spisovatele jménem Halioua jde o pátrání po roli, kterou hrály v životech slavných židovských osobností 19. a 20. století jejich matky. Kniha je ovšem mnohem pestřejší: jsou v ní zastoupeny i osobnosti ženského světa (S. Bernhardtová, A. Franková) a vedle spisovatelů (Proust) v ní najdeme herce (bratři Marxové), malíře i slavné myslitele a vědce (K. Marx, S. Freud). Ti všichni měli podle autora společné to, že jejich vztahy s vlastní matkou byly rozhodující pro jejich budoucí kariéru. Některým z nich dodávaly odvahu, aby šli za svou vášní stůj co stůj (Chagall, Modigliani), jiné zase dovedly ke vzpouře, což může být také silný popud k tvorbě (W. Allen). K žádným dalším zobecněním autor nedochází, což asi ani nebylo možné (na rozdíl třeba od situace, kdy by pojednával o konfliktních vztazích F. Kafky, F. Werfela nebo Freuda k jejich otcům). Nejde tedy o sociologickou sondu, autor se spíše snaží s velkým vcítěním vyprávět jedinečné příběhy lásky, ale i využívání a nepochopení, které jsou podloženy tím, že i on sám se stal lékařem podle „nejvroucnějšího přání“ vlastní matky, jak přiznává.
Jan Lukavec