O přitažlivosti shnilých jablek

Člověk hned po prvních slovech tuší, co přijde – žádné překvapení se nekoná, dál se jede po známé cestě. A možná je to dobře, protože u Lubora Kasala je tvorba experimentem už z principu, a ty příliš chtěné (například Hladolet, 2000) mají tendenci paradoxně sklouzávat do klišé. Autor, letos padesátiletý, řeže i v přítomné sbírce do nešvarů a slabin lidského druhu s nepolevující silou a chutí. Ostatně není shnilé jablko mnohem zajímavější než zdravé?

Nejnižší proti nejvyššímu

Básníci se obvykle nevyžívají v pozitivních stránkách lidské existence, zde jsou však všechna negativa maximálně vyhrocená. Nestojí tu nízké proti vysokému, ale rovnou nejnižší proti nejvyššímu, přitom pozornost se soustředí k temnému, nízkému, blátivému, tělesnému („samá těla samé měkkoty/ já a ty“). Zkoumají se tu, a to co nejpodrobněji, zranitelná a zraňující místa, kde se lidské stává ne-lidským, a tedy zase… až příliš lidským. Odtud asi orangutan a další „antilyrická havěť“ obydlující sbírku. K tomuto osazenstvu se váže celá „mytologie“, která na několika místech vhodně rozvolňuje přímočarý rytmus skladby. Ta je zároveň podobenstvím, v němž „orangutan“ symbolizuje Krista a „továrna“ zastupuje svět; drsný slovník a programově cynické vyznění celého „lamentu“, v němž je během závěrečné „slavnosti jara“ orangutan stažen z kůže, jen podtrhává všechnu tu bezvýchodnost. Přesto nelze zamlčet, že tak hluboký propad není možný bez vize jeho opaku, byť o té se tu nemluví, anebo jen v letmém náznaku: „Oranžový – opak tmy. Oranžový jako zázraky“. Účastníky, a tedy i viníky jsme přitom všichni, jak naznačuje já a ty uzavírající několik částí poemy. Její dobře vystavěná struktura s návratnými motivy i celými verši umocňuje pocit opakování, nekonečného točení se v kruhu přízemnosti. Ovšem vše tu má své místo, každé slovo je promyšlené, o čemž svědčí i práce se zvukovou stránkou jazyka, pro Kasala typická: především četné kakofonie, ale i občasné rýmy na konci či uvnitř veršů („už ani potkani“).

Balancování mezi tragédií a fraškou

Programovou deziluzivností a ironičností je prostoupen už úvodní „dopis“ na záložce, a podobně vyznívá i volný úvod, který atmosférou vzdáleně připomene Topolovu Sestru. Úděl bolet sebe i druhé („dvou třísek v dlaních – dvou téhož:/ já a ty“) a sklon k patosu („Je vylomen!/ starý! s vybzučelými vosami!/ rozdrolený kmen!/ a pořád roste! shnilý! neznámý!“) – to vše je raději honem chlapácky a poněkud lacině shozeno: „do bláta orchidej/ po ránu odchrchlej/ ahoj ahoj dobrý hlen – /nechoď ven“. Kde vůbec leží hranice mezi tragédií a fraškou? Kasal na ní balancuje, protože jinak to prostě nejde – a dobře ví, jak snadné je sklouznout. Nejen v tom spočívá odvaha této poezie, jejíž vítězství je poznamenáno i dílčími prohrami. Kasalovy oblíbené motivy „nízkého hemžení“, vyměšování atp. působí občas spíš úsměvně a apel nebo aspoň provokace se leckdy rozmělňuje v bezzubé, legrační „zlobení“: „Kdybyste se zvedli ze svých prorostlých šunek/ z vycíděných hajzlů/ (…)/ kdybyste si přestali kousat nehty/ a vyšli ze svých úzkostných prdelí/ na kterých leží dečky po babičce a alzheimer po dědečkovi…“

Energické Kasalovy litanie z některých předchozích sbírek se místy redukují až na vzteklé chrčení a vrčení (někdy však tento pes nekouše). Místo slov zbývají jen zvuky, které už nejsou ani výbuchem emocí, ale jen mrmláním, prázdnou nápodobou sdělování, sdílení. „Kvady babry kvé/ ramy momry hlokenon/ kraky hrkvar hrdy/ vrtgo kvarky ramkrarnatek.“ To není zaklínání, cosi silného a magického, nebezpečného – zůstává už jen bezmoc.

Za všechny momenty, díky nimž má čtenář takovouto volnost interpretace, můžeme být vděční. I když: Kasalova poezie nám nedává příliš naděje, že bychom měli možnost volby… takže v určité rovině je to vlastně v perfektním souladu s jejím zaměřením. Jenže, fuj, dokonalý soulad?!

Autorka je bohemistka.