V projektu připravovaném ve spolupráci A2 kulturního čtrnáctideníku a občanského sdružení TRANSTEATRAL jsou každoročně oslovováni čeští autoři k vytvoření dramatické miniatury v rozsahu maximálně jedné minuty, potřebné k její scénické realizaci. Vzhledem k letošní ztížené možnosti soustředění finančních prostředků na jejich samostatné vydání vám představujeme pouze užší výběr ze 3. ročníku Divadelních minutek, který byl tentokrát žánrově vymezen jako malá česká sci-fi. Příjemný raketový let z malé české vísky až na Pluto ve společnosti ufonů, robotů i prezidenta přejí autorky projektu Martina Černá a Marta Ljubková.
Daniela Fischerová
Jak to dopadne
Ufon
Já
Já sedím u svého počítače a píšu minutovou hru. Otevřeným oknem vlétá Ufon. Díky překladači v jeho hlavě se monotónní bzukot mění v plynulý tok řeči. Aby se vešel do minuty, musí ovšem trochu drmolit.
Ufon: Hej! Vy jste spisovatelka?
Já (s rozpaky): Jo.
Ufon: Spisovatelství je navždy zrušeno.
Já: Cože? A proč?
Ufon: Chceme zabránit tvorbě příběhů.
Já: Co máte proti příběhům?
Ufon: Příběh je jediný model myšlení, který chce vědět, jak to dopadne. To je podvratná idea! Existence je bohužel věčná. Neskončí a nedopadne, neodhalí vlastní smysl. Mezi námi, žádný nemá. Otázku smyslu s vámi v celém kosmu nikdo nesdílí. Zatím! Nechceme riskovat, že se ten šílený nápad rozšíří.
Já: Co s námi bude?
Ufon: Proces už začal. Právě mažeme všem příběhům konce. Zbudou vám frustrující anekdoty bez pointy, detektivky bez odhalení vraha, tragédie bez katarze a harlekýnky bez happy endu. Ptát se po smyslu ztratí všechen smysl. To vás rychle odnaučí psát.
Já: A pak?
Ufon (vybuchne zlověstným smíchem): Pak přijde to hlavní! Je to napínavé, viďte? Pak –
Johana Součková
Planeta VK01
(K ránu. Na cestě z Milíkova do Šitboře.
Svítá.)
Karel 40–55 let
Miloš 40–55 let
Karel: Já už to nechci zpívat.
Miloš: Jak nechci zpívat, vole?
Karel: Tak… … … Nechci.
Miloš: A proč jako, vole? Vždyť to zpíváme už roky. Dej mi napít.
Karel: No právě, a já už nechci.
Miloš: To mi jako vysvětli, co ti tak najednou jeblo přes nos, vole?
Karel: Prostě mě to najednou přestalo bavit.
Miloš: Jak bavit? Co to plácáš? Vždyť je to naše hymna, vole! Dej mi napít, vole.
Karel: No jo no… … … ale já s tim končim. Mně se ti to najednou zdá takový… … …
Miloš: No jaký?
Karel: … … … takový … … … blbý.
Miloš: Blbý, jo?
Karel: Jo.
Miloš: Hele… … … sedni si, napij se, popřemejšlej vo tom… … … Já se du vychcat. (odejde)
Karel: Já už to nechci zpívat.
(Karel sedí na pasece a vidí odlétat létající talíř.)
Karel: Ty vole!
Miloš: Co?
Karel: Viděls to?
Miloš: Co?
Karel: Talíř, vole! UFO, vole!
Miloš: Jasně vole… … … Dej mi napít.
Karel: Já viděl UFO!
Miloš: Hele, Karle, soustřeď se… … … Kde sme? … … … No? Kde sme? … … … Jsme dvanáct kilometrů vod Chebu?
Karel: Jo.
Miloš: Jdeme z Milíkova?
Karel: Jo.
Miloš: Do Šitboře?
Karel: Jo.
Miloš: Tak mi řekni, co by tady v tý prdeli mezi Milíkovem a ještě větší prdelí Šitboří dělalo UFO?
Karel: To nevim… … … Ale bylo tu. Miloši, znáš mě už deset let… … …
Miloš: No to jo… … …
Karel Tak vidiš… … …
PAUZA
Miloš: Tak to je hustý. Dej mi napít… … … Kdo myslíš, že to byl?
Karel: Jak kdo to byl, kdo to byl? No ufouni!
Miloš: Nebo prezident… … …
Karel: No jo, vole, máš pravdu, tak to musel bejt prezident, protože ty… … … protože ty… … … ufouni neexistujou.
Miloš: Správně. Ale prezident jo.
Karel: Tak to je jasný! Tak to byl náš prezident. Tak to byl Klaus, Miloši! Není to krásný?
Miloš: Je, Karle. A kam myslíš, že letěl?
Karel: Kam by letěl? Na svoji planetu letěl. To je přece jasný.
Miloš: Máš pravdu… … … Na planetu… … … svoji… … … letěl… … … To je krásný… … …
Karel: To jo… … … Je to krásný… … … A tady je krásně, Miloši… … … viď… … … já bych neletěl… … … já teda ne… … …
Miloš: Já bych taky neletěl… … …
(Karel potichu začne broukat „Kde domov můj, kde domov můj“, Miloš se přidává…)
Petr Maška
Ves Mírná
Na následující nesmírně dramatické situace je nutno pohlížet jako na části celku, jejichž smysl se v úplnosti vyjeví pouze a jedině tehdy, budou-li náležitým způsobem čteny, respektive inscenovány, tj. rychlostí blízkou rychlosti světla.
Poznámka pro inscenátory: Všechny postavy poté, co zdárně ukončí svůj výstup, odcházejí na náves, kde se svářečským štítem (nebo jinou ochrannou pomůckou) na obličeji hledí do slunce.
1.
–: Z Prahy to teď lítá až na Pluto.
+: Ale z Brna to lítá na Pluto už dávno.
–: Jenže my cestujeme bez mezipřistání ve Frankfurtu.
+: To my si tam kliďánko přistaneme jen proto, abychom vyměnili letušky za hezčí.
Hudba sfér: Na naší nejdelší dálnici D1 stojí na třicátém kilometru ve směru na Brno kolona aut, tak ať do toho nevlítnete!
Na jeviště vchází dívka v plaveckém úboru.
Dívka: (mluví k postavám + a –) Podívejte se na mě, jak jsem výstředně staromódní. Prý tomu říkali bermudy, ne, bikiny!
Ani jeden z mužů ji neuzná za hodnou pozornosti, místo toho si seřídí hodinky, přičemž se obdaří vyzývavým pohledem. Dívka odchází.
2.
··: Tak na co?
:: Já nevím.
··: Startrack, Starwars, Stargate…
:: Dokumenty mě nudí. Hele, víš co, teleportuj mě radši domů.
··: Počkej přece! Co třeba Návštěvníci – premiéra nového režisérského sestřihu filmové klasiky za osobní účasti obou představitelů hlavních rolí.
Dívka: (přichází dívka, mluví na ·· a : ) Tomu neuvěříte, koukejte, co mám, úplný sci-fi… opalovací krém nebo taky krém na opalování, a ten faktor, 34, to je přímo horor, s tím bych si dnes netroufla ani pod silnější zářivku.
Milenecký pár dívku ani neslyšel, mocně se soustředí na memorování věty: „Promiňte, mistře, ale mohl byste mi darovat autogram.“ Po každé jedné prosbě se dívka uchichtne, tu vyhrne tričko, tu obnaží ramínko, tu povolí knoflíček u kalhot a odhalí právě tolik své světlé kůže, aby ji nabídla k podpisu. Poté omdlí, její přítel ji v pádu vždy šťastně zachytí a omluvně se zašklebí. Vše se opakuje do nekonečna. Dívka opět odchází.
3.
.: Holky, taky jste to viděly?
..: Ta musí bejt blbá.
…: Jasně že je blbá.
..: Rozbulet se, když přebírá korunku…
.: Holky, ale ze všech šesti očí!
..: Miss Universe?
…: Blbka je to.
Přichází dívka.
Dívka: No tak, holky!
.: Je po sezóně.
Dívka: Zahrabeme se do písku.
.: I hlavu?
Dívka: Třeba i hlavu.
…: Já rozhodně nikam nejdu.
..: Ani já.
.: Tak já teda taky radši ne.
Dívka odchází
4.
Postarší manželský pár v stříbrnošedé variaci na maskáčovinu se kolébá ve stavu beztíže, zatímco se z neviditelných reproduktorů line praskání ohníčku a syčení mastnoty kanoucí z opékaných špekáčků.
Ž: Vzpomínáš?
M: Vzpomínám.
Ž: To jsme ještě byli mladí!
M: To jsme ještě ryli držkou v zemi.
Přichází dívka, ruce drží umělohmotný létající talíř.
Dívka: Chtěla bych na pláž, a když to má být naposledy, ráda bych si házela létajícím talířem, ale ten můj je rozbitý, nelétá, a jiný mi v muzeu už nepůjčí. Umíte spravit létající talíř?
V reproduktoru se zvedá vítr, muž zakašle a žena se rozslzí, přenesou se o několik metrů vedle, ale vítr změní směr a znovu žene kouř přímo jim do očí, posunou se proto tak, aby jim foukal do zad, ale ani tentokrát nemá jejich štěstí dlouhého trvání. Kamkoliv usednou, obrátí se i směr větru. Muž i žena krouží kolem neviditelného ohniště. On se dáví, ona pro slzy nevidí. Dívka odchází.
5.
: Já vám teda šel do toho vašeho kulturáku (dívka se vrací, tváří se provinile), na to divadlo, co jste včera dávali. Žena má abonmá, ale chytl ji žlučník po burácích, tak aby to nepropadlo. Mnohé dokážu pochopit, leccos i odpustím, ale aby byl hlavním hrdinou malý zelený mužíček, jemuž se při jinak umně složeném monologu „Být, či nebýt“ rozblikají tykadélka, to je, nezlobte se na mě, přece jenom příliš popisná aktualizace.
Dívka s brekem utíká.
6.
?: Ptám se vás ještě jednou, naposledy.
!: Mám důkazy.
?: Podvrhy.
!: Viděl jsem to na vlastní oči.
?: Vy tedy neodvoláte.
!: Mluvím pravdu.
?: Jste zatvrzelý.
!: Vždyť já jsem málem odtamtud ani nevycouval.
?: Nebude první ani poslední, koho nechám shořet v atmosféře.
!: Odvolávám.Vesmír je nekonečný!
Dívka přichází se složeným plážovým lehátkem, s pomocí návodu se jí ho po urputném zápase podaří složit, ukládá se na něm do jakési triumfální polohy, nikdo si jí však nevšímá, proto mocně zakřičí.
Dívka: Cestování po Mléčné dráze je levné, rychlé, pohodlné a nyní ještě odtučněnější!
Na krátký okamžik se dívce podařilo upoutat pozornost skupinky zahleděné do nebe. Někteří její členové dokonce mírně skloní hlavu. Tato prchavá chvíle však rychle pomine, hlavy svěšené se znovu vztyčí, aby ještě upřeněji patřily do nebe. Dívka odchází.
7.
Na jeviště přichází výprava zahraničních turistů vedená robotickým průvodcem.
Před historicky posledním výstupem na rozhlednu, který už, jaká škoda, nestačí vejít do zářivých dějin naší obce, si prosím pečlivě zkontrolujte obsah kyslíku ve svých skafandrech. Upozorňujeme návštěvníky, že vyhlídka nebude vhodná pro mladistvé, vstup osobám mladším 12 let povolen pouze v doprovodu dospělé osoby. Žádáme všechny, aby dbali své osobní bezpečnosti a nenakláněli se přes zábradlí. Na tomto místě naše putování končí. Děkujeme vám, že jste využili služeb právě naší cestovní kanceláře.
Robotický průvodce spustí autodestrukční systém. Proces zkázy a zániku by měl pokud možná připomínat dobrovolnou smrt římských patricijů nebo postupné zuhelnatění střídky chleba zapomenuté v topinkovači.
Postava – začne podle svých hodinek hlasitě odpočítávat.
–: Deset. (Do obrazu vbíhá Dívka s hliníkovým lapačem slunečního záření) Devět. (Robotický průvodce se na první pohled zamiluje do Dívky a až do konce se bude snažit přerušit proces sebedestrukce) Osm. (V tomto momentě začíná s odpočtem i postava +, mluví velmi hlasitě, překřikuje postavu –) Sedm. Šest. (Postava . vykřikne „Zlatý voči!“) Pět. (Postava .. vykřikne „Zlatý voči!“) Čtyři. (Postava … vykřikne „Zlatý voči“) Tři. (Postava : naposledy omdlí. Nikdo ji v pádu nezachytí) Dva. (Postava ·· se náhle přestane šklebit) Jedna. (Postava Ž se nekontrolovatelně rozpláče.)
+: Dva. (Postava – se může vzteknout, postava M si pomáhá od pohnutí pokašláváním.) Jedna.
TMA
NAPROSTÁ
TMA
KONEČNÁ
V záblescích fotoaparátů každého jednoho člena skupiny turistů je vidět dvě postavy vzájemně si strhávající náramkové hodinky. Prudce se ochlazuje. Zbytek postav se tulí na místě, kde skomírá akustický ohníček. Čekání na blesk, čekání na Prométhea.