Ostych a důstojnost
Přeložil Ondřej Vimr
Pistorius & Olšanská 2008, 128 s.
Hlavní postavou takřka komorního příběhu s minimálním dějem a velkolepým přesahem je průměrný středoškolský pedagog, padesátník, vyučující klasickou literaturu. Ignorance a povrchnost žáků, kteří se u výkladu „Divoké kachny Henrika Ibsena nudí úplně jinak, než se nudili dřív“, ho po pětadvaceti letech postaví do zlomové situace, během níž na svou studentku zaječí: „Ty krávo zasraná! Žer, držko vyžraná!“ Poté už cílem cesty ze školy není byt se stárnoucí manželkou, nýbrž proud vzpomínek, úvah a tíživých zjištění, s nimiž hrdina bilancuje svůj život. Norský spisovatel Solstad črtá drama vězně života a sociálních vazeb, kterého tíží amorfní bytí lidí kolem. Je zde odhalena životní prázdnota člověka, jehož „nesnesitelná lehkost bytí zbavuje schopnosti něco říct“, i kdyby opravdu chtěl. Základní téma zpovrchnělé a zautomatizované komunikace se v textu dotýká především partnerských vztahů a médií. Zoufalá touha prolomit krustu všednodenního stereotypu se však ukáže jako nemožná a veškerý odpor vůči životu, který ho obklopuje, vybíjí hrdina po večerech sám v křesle u alkoholu a oblíbených knih. Na úplném konci mu nezbývá než vyřknout mnohoznačnou – odevzdanou a zároveň rozhodnou – větu: „Je to strašné, ale zpátky už žádná cesta nevede.“
Karel Kouba
Alena Ježková
Prahou kráčí lev
Ilustrace Michaela Kukovičová
Práh 2008, 64 s.
Alena Ježková (1966) se ve svých umělecko-naučných knihách o historii pohybuje mezi dvěma přístupy. Buď se spokojí se strohým převyprávěním faktografie, nebo popustí uzdu své fantazii natolik, až začne zamlžovat fakta, která ovšem v tomto typu literatury nejsou nepodstatná. Její nejnovější kniha o Praze je určena nejmenším. Autorka vymyslela příběh, jehož prostřednictvím chce děti zábavně a jakoby mimochodem poučit o některých pražských památných místech a postavách, které se k nim vážou. Uchýlí se přitom k oblíbenému triku, ke snu, v němž se šestiletý kluk David vydá spolu s kouzelným holubem Modropírkem hledat Žlutého lva, hračku, která se mu kamsi ztratila. V nové vlně moderních pohádkových próz se často pohybujeme na hranici všedního a fantastického světa. Ježková ale podléhá iluzi, že v takovémto příběhu je možné cokoliv. Svět, který ve svém textu vytváří, je plný nahodilostí a křečovitě násilných epizod, na které jsou neobratně šroubována poučení o Praze. Oproti autorce textu se ilustrátorce Michaele Kukovičové v nápaditých kolážích daří zasazovat střípky skutečných pražských památek do barevného snového světa, který má svou osobitou atmosféru. Kniha je výmluvným dokladem toho, že dobrá umělecko-naučná knížka pro děti nevznikne mechanickým kombinováním fakt s fantazií nebo nahodilým načechráváním faktografie samoúčelnými ozdobami.
Jaroslav Provazník
Tygr! Tygr!
Vybral a přeložil Jaroslav Olša
Gutenberg 2007, 213 s.
Delší novela a deset povídek zařazených v této antologii jsou pro českého čtenáře jednou z prvních příležitostí seznámit se s moderní indonéskou prózou. Ve výběru je patrná snaha o různorodost (objevuje se tu i krátký pokus o sci-fi), a ačkoliv se většina textů zabývá univerzálně platnými tématy, téměř ve všech prosvítá pro Indonésany zásadní téma bojů za nezávislost a jejích dopadů. Například výrazná povídka Surabaja známého autora Idruse se vrací do období japonské „spojenecké“ okupace v roce 1945 a formou mozaiky úsporně podává představu o atmosféře doby, aniž by přitom šetřila jakoukoliv ze zúčastněných stran. Titulní novela autora starší obrozenecké generace Mochtara Lubise prozrazuje o indonéské kultuře zřejmě nejvíc z představených textů, jde o příběh sběračů pryskyřice, z nichž je jeden v džungli smrtelně zraněn tygrem a jeho vyznání z hříchů přinutí i ostatní k pouti vlastním svědomím. V ostatních povídkách je viditelný vliv západní literatury a jejich kvalita poměrně kolísá, některé se pouštějí do možná až příliš přímočarého moralizování, další se zabývá trochu naivně vyznívající filosofií. Překlad indonesisty Jaroslava Olši se drží v bezpečném průměru místy ozvláštněném indonéskými výrazy, bohužel však téměř neodlišuje styly jednotlivých autorů. Antologie vyšla v rámci edice Kontinenty, jejímž cílem je představovat u nás literaturu zemí Asie a Afriky.
Pavlína Vimmrová
Edward Gorey
Kuriózní lenoška a jiné příběhy
Přeložili Václav Cílek a Jaroslava Kočová
Dokořán 2008, 110 s.
„Kdo to ilustruje, vypadá to jako Born,“ povídá muž v metru, který mi četl asi dvě zastávky přes rameno. Ano, vypadá to jako Born… a také trochu jako Tim Burton. Encyklopedie Wikipedia pak neopomene zmínit, že Edward Gorey byl nejspíše asexuál. Jeho pérové kresby mají ponurou at mosféru, doprovodné texty lze směle označit jako surrealné (Václav Cílek v úvodu mluví dokonce o „viktoriánském komiksu“). Hned v první povídce nemůže „jeho lordstvo“ najít umělou nohu a vzápětí se s kleštěmi na uhlíky vydává podarovat Klaponohý Přízrak kouskem nitě, a pak, v dáli na věži, paní O___ poté, co zpozoruje, že její „někdejší bratranec“ nemá pravý knír, vrhá se z věže dolů… V další povídce sledujeme výlet jedné rodinky v drezíně, ale z pozadí vystupuje jiný příběh, o jehož drastickém průběhu můžeme jen spekulovat. V titulním pornografickém dílku pak vystupuje hned několik „kromobyčejně obdařených mladých mužů“ a také jedna nezkušená dívka, která hned v druhém obraze dělá na podlaze taxíku věci, které „nikdy předtím nedělala“. Kouzlo Goreyova vyprávění spočívá spíše v tom, co je jen naznačeno, než v tom, co je zobrazeno či popsáno. Jako by se toho víc dělo skryto mezi a za jednotlivými výjevy. Příběhy tak musíme číst několikrát, vracet se, hledat jiné významy slov. Zdá se mi ale, že především Cílkův překlad textové jinotaje ubíjí jednoznačnými výrazy. I tak je to ale zábava!
Jiří G. Růžička
Georges-Marc Benamou
Mnichovský přízrak
Přeložila Zuzana Tomanová
Paseka 2008, 248 s.
Netradiční pohled na stále se aktualizující téma mnichovského traumatu z roku 1938 nabízí kniha Mnichovský přízrak Georgese-Marka Benamoua, balancující mezi historickým románem a dokumentem, beletrií a popularizačně-naučnou prací. Text je koncipován jako fiktivní reportáž a zpověď francouzského premiéra Daladiera, jehož perspektivou je nahlížena mnichovská konference. Geneze mnichovské smlouvy, sledovaná krok za krokem, vyrůstá v průsečíku rekonstrukce jednání Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera a autorových exkursů do psychologie jednotlivých aktérů. Fakt zrady, chápaný v českém prostředí často zjednodušeně, se proměňuje ve složitější problém, v jehož jádru stojí víra v uchování evropského míru postoupením Sudet, i složité vnitropolitické tlaky, jimž francouzský premiér čelil na domácí půdě. Benešovy požadavky na zachování územní celistvosti se ukazují jako nesmyslná trucovitost tváří v tvář válečné hrozbě a vysoké evropské politice: „Říkám vám, že si neumíte představit, jak byl prezident Beneš paličatý. Tlačil nás rovnou do světové války…“ Mnichov Benamou předkládá jako setkání velkých a malých dějin, jako apriorní neporozumění českému pohledu na uspořádání a podstatu středoevropského prostoru. Dokumentárnost příběhu střídají románové prvky, modelující podobu mnichovských událostí zevnitř prostřednictvím introspekcí jednotlivých aktérů, především však francouzského premiéra. Současně autor také odkrývá protichůdné proudy v politice Třetí říše a staví proti sobě zastánce války Ribbentropa a umírněnějšího maršála Göringa. Naproti tomu Benamou odolal pokušení zaostřit na excentrického Hitlera, jehož vztek při mnichovském jednání zachycuje s mírou: spíše jej naznačuje, než aby mu dal zaznít naplno a utopil se tak v laciném zpodobnění Hitlerovy teatrálnosti. V souvislosti s koncepcí knihy je proto třeba ocenit její vyváženost, a to především v nenásilném propojení dokumentaristické a beletristické roviny vyprávění. Knihu nelze číst jako odborný pohled na historický fakt, nicméně právě fiktivní momenty textu vnášejí do mnichovského problému nové názory, jichž je nám vzhledem k naší tendenci interpretovat Mnichov více prostřednictvím národní hořkosti než zvážením faktů arci zapotřebí: Mnichovský přízrak umožňuje kombinací fikce a dokumentu nahlédnout problém osudové konference z jiných úhlů a v nových kontextech. Výhrady nad jinak zdařilou knihou lze mít jen k redakci: počet chyb, překlepů i špatně vyskloňovaných substantiv a adjektiv upozorňuje na nepečlivou redakční práci – nad Mnichovským přízrakem se vznáší přízrak nedbalosti.
Tomáš Vučka
Bruce Sterling
Vidím to jinak
Přeložil kolektiv autorů
Laser-books 2008, 560 s.
Bruce Sterling byl českými čtenáři doposud vnímán především jako jeden ze zakladatelů a teoretiků kyberpunku. Díky reprezentativní sbírce povídek Vidím to jinak se však jejich pohled na něj zajisté rozšíří. Kniha zahrnuje povídkovou tvorbu za poslední tři desetiletí a Sterling se v ní ukazuje jako autor nespoutaný jedním žánrem či subžánrem. Povídky se odehrávají v různě vzdálené budoucnosti, minulosti i přítomnosti; některé jsou plné fantastických motivů, jiné je zcela postrádají. Přes rozmanitost žánrů a prostředí zůstává téma stejné – člověk zachycený ve světě, který je vždy o krok před naší schopností jej vnímat a správně interpretovat. Postavy Sterlingových próz se pohybují v prostředí, kde se prázdné politické a společenské struktury snaží zachovat alespoň zdání moci, kde kultura a obchod (namísto politiky) nesou a indikují všeprostupující změny a kde dějiny míří stále vpřed bez ohledu na lidi a jejich představy. Pro vyjádření své vize neváhá autor experimentovat nejen se žánrem, ale i se samým tvarem povídky, která tak může mít formu recenze na fiktivní vědecké dílo, zamyšlení nad funkcí umění či nad vlivem tvůrce na příběh. Autor sice nezapře zálibu v informacích a posedlost jejich šířením, ovšem díky svému vtipu, sebereflexi a vybroušenému jazyku nabízí kniha výjimečný zážitek.
Boris Hokr
Standa Černý
Na vlastní kůži verše
Nakladatelství J. Vacl, 2008, 64 s.
Tak dobrořečit i klnout umí jenom básník par excellence: Standa Černý vytyčil ruiny monumentu barokního titanismu, ze zpustlé psýché chrlí kaskády vnitřního třpytu slov, kde jsme a nejsme v polaritě existence. Hovna, chcanky, kanálie, spousty mrtvých uniforem a klid jednou provždy. Když není v životě na vybranou, nejlépe se uchýlit pod křídla Poezie a bavit se okolním pinožením a prázdnými žvásty. Což nám patří vesmír? Ve světě subalterních trhovců se tak zprvu zdá, ale nakonec i tam života lidského mžik přesvědčí o naprostém opaku. V Poezii zůstávají podružnosti mimo zorný úhel vnímání a jedná se o podstatném ve vnímání životního mýtu: jediná doména má v životě význam – Poezie. Výrazivo, jež autor užívá, reflektuje životní skutečnost – ti, kdo mlčí, nežijí. Básník si klade otázku: proč nejsme lidsky jednotní? Nemůžeme takoví být, už z podstaty rozmanitosti univerza; různost světa obsahuje dýnamis, vnitřní motiv prostupující vesmírem. Komu vadí „uhovněnost“ básní z Černého sbírky, nechť si uvědomí, že vyjadřují uhovněnost prézenta v jeho selháních a propadech, chápaných jako vzestup – ano, držkopády jsou považovány za vzestupy ke hvězdám!
Vít Kremlička
Mé zlaté Bengálsko. Studie k bengálskému náboženství a kultuře věnované Haně Preihaelterové k jejím sedmdesátinám
Editor Lubomír Ondračka
ExOrientace a FF UK 2008, 269 s.
Po smutných normalizačních letech, kdy zákaz výuky všech indických jazyků s výjimkou hindštiny představoval surový útok do zad kdysi věhlasné české indologii, nese Mé zlaté Bengálsko vskutku pozitivní znamení. Ukazuje se, že české bengalistice se podařilo vybudovat základ pro přemostění dvacetileté mezery, zapříčiněné nemožností vzdělávat novou generaci odborníků v tomto oboru. Sborník třinácti příspěvků se čtenářům dostává v podobě Gurušišjaparampará – holdu současných žáků své učitelce. Klade si za cíl navázat na kdysi hojnou a kvalitní tradici popularizačních prací o Indii. Takový záměr je v naší současnosti humanitních a sociálních věd stále chvályhodný, proto je dobře, že se jej podařilo naplnit s hlavou vztyčenou. Skrze četbu jednotlivých příspěvků se čtenář na třech stech stranách, zahrnujících třicet vhodně vybraných barevných ilustrací, přiblíží rozmanitým sférám bengálské kultury a náboženství. Kromě výjimek (Martin Hříbek, Erika Piecková) nás ovšem autoři nepřivádějí přímo k dnešním lidem z „masa a kostí“, zabývají se spíš starší literaturou a filmem. Čtenář tak nemá možnost přiblížit se k bezesporu neméně zajímavé každodennosti současného Bengálska. Je tedy otázka, zdali využije k dalšímu zájmu o toto bývalé kulturní centrum Indie poznámek pod čarou, kde může nalézt mnohdy zajímavé anglicky psané tituly, rozšiřující nejen problematiku, ale především možnosti jejího uchopení.
Prokop Ištvánek
Jan Gympel
Dějiny architektury od antiky po současnost
Přeložila Michaela Váňová, Slovart 2008, 119 s.
Osekat téměř několikatisíciletý vývoj architekutry do stostránkového přehledu nemohou ospravedlnit ani sebedidaktičtější důvody. Takovéto obsahové zhuštění lze učinit bez drastických zjednodušení až na obsahovou dřeň pouze za situace, kdy dokážeme zúžit obsah na jednu tematickou linii, například na vývoj určitých konstrukčních postupů. Nelze však pojednat dějiny architektury na časové ose pěti tisíc let, aniž by byl čtenář uváděn na každém řádku v omyl. Ostatně dokladem takové neproduktivní troufalosti je tato kniha. Egyptské pyramidy v Gíze se v ní tyčí vedle Lví brány v Mykénách, o pár stránek dál už jsme na řecké Akropoli, stačí pár dalších listů a jsme již v gotice a jen pár desítek stran nás dělí od požární zbrojnice Zahy Hadid. Takovéto stlačení dlouhé časové osy do téměř jednoho bodu působí jako nesmyslná kaše s naprosto libovolnými přísadami. Také bychom marně hledali klíč k výběru témat, staveb i osobností. Originál zatížený tímto didaktickým paskvilem pak ještě degraduje český překlad, z něhož je patrná neznalost základních reálií, kulturně historických i architektonických. Ne že by se čtenář, který poprvé stojí před touto zhuštěnou změtí, něco nedozvěděl, ale zcela postrádá nějaký jednotící motiv, jenž by ho provedl po architektonických souvislostech dob i kultur. Škoda, že nakladatelství Slovart, které se vedle Foibosu jako jedno z mála nakladatelství věnuje architektuře, nesáhlo po původní práci českých autorů, jež měla vyjít, ale nevyšla.
Michal Janata
Slavoj Žižek, Michael Hauser
Humanismus nestačí
Filosofia 2008, 56 s.
Michal Hauser v knize uvádí slovinského filosofa do našeho prostředí. Tento nepolapitelný levicový myslitel se dokáže inspirovat Heideggerem, Chestertonem, ale také Lacanem, Leninem, Hegelem a Marxem, a vytváří tak spolu s podobnými současnými mysliteli, jako je Badiou a Agamben, druh pronikavého kritického myšlení dneška, kterému leží v oku kapitalismus; tito filosofové dál sní pro ně nepřekonatelnou ideu komunismu. V rozhovoru Hausera s Žižkem vyvstává Žižkova touha po novém myšlení, které chce být v základu heideggerovsky ontologické. Přitom se snaží znovu uchopit pojmy identity a subjektu: k sobě se dostaneme jen na cestě radikálního sebevztahování. Žižkův vztah k marxismu, jak vysvítá z rozhovoru, je radikálně kritický. Setkáváme se u něho s jednou z prvních opravdových kritik marxismu: Marxe je třeba nahlížet v kierkegaardovském smyslu. Důraz na radikální sebekritiku je zde významný, myslitel vnímá i platónské odkazy Jana Patočky k Evropě a jejímu duchovnímu impulsu pro celý svět. Sám se dokonce nazve materialistickým platonikem, kterému se zjevuje idea z věčnosti. Nyní tedy můžeme začít sledovat toto paradoxní myšlení, které je s to se zastavit i u „teologické dimenze materialismu“ (běžný humanismus nestačí); Boha nazve „černou dírou reality“, jež má co dělat s jádrem člověka, a Kristus je mu věčným rebelem, zakládajícím jedno významné emancipační hnutí.
Jiří Olšovský
Pavel Žďárský (ed.)
Hovory s Milanem Machovcem
Akropolis 2008, 196 s.
V prvé části kniha nabízí překlad rozhovoru, který Milan Machovec vedl s teologem H. G. Pöhlmannem, ve druhé pětadvacet dalších interview z let 1967 až 2002. Tento český filosof se proslavil jako marxista snažící se navázat vztahy svého učení s křesťanstvím. Posléze se orientoval na ekologickou problematiku a také feminismus. Snaha po integritě různých paradigmat, tradičně chápaných jako vzájemně se vylučující, nasvědčuje, že žánr dialogu byl Milanu Machovcovi bližší než systematický rozbor filosofických problémů. Odtud také jeho pozice filosofa, který odmítá být uzavřen ve své pracovně a svých teoretických problémech, ale vystupuje na veřejnosti, aby oslovil všeobecně srozumitelným jazykem co největší počet lidí. Je to intelektuál, od něhož nemůžeme očekávat nový pohled na svět, ale spíše vytrvalé připomínání problémů naší doby (konzumentství, ekologie atd.). To vychází z jeho přesvědčení, že velcí filosofové svými spisy „neučinili ani jednoho jediného člověka lepším“. A dále: „Jediné, co tady platí, je osobní příklad.“ Odtud Machovcův trvalý zájem o Husa, Palackého a Masaryka a výtky k Marxovi, který neměl skutečný kontakt s proletariátem, a neuvědomil si tak, že proletář se při hmotném dostatku promění v měšťáka. Pozdější Machovcova veřejná vystoupení jsou plně věnována hrozbě ekologické katastrofy, která se stávala ústředním problémem, z něhož nahlížel ostatní (druhotné) problémy naší doby. Doby, kdy „lidstvo začalo dobývat brány nebes a přiblížilo se branám pekla“.
Petr Šimák