Muzikantům i hudebním publicistům jsme položili otázku, kterou nahrávku z oblasti free jazzu osobně považují za nejdůležitější.
Mikoláš Chadima (hudebník)
Charles Loyd: Forest Flower. Krásně to plyne, podněcuje fantazii.
Darrell Jónsson (hudebník a hudební publicista)
Ze stejného důvodu jako živé album Alberta Aylera Bells, které bylo zjevením díky svému naléhavému expresionismu, na mysli tane Human Arts Ensemble a deska Under The Sun. Human Arts Ensemble byli jednou ze skupin, jejichž hudba chtěla hovořit všemi jazyky světa. Počátkem sedmdesátých let byli průkopníky kombinace vlivů world music s free jazzem. Svou vizi komunity nejen hráli, ale také žili a dále žijí.
Jan Štolba (hudebník a literát)
Nevím, zda Fire Music Archieho Sheppa (1965) lze striktně počítat mezi freejazzová alba, protože vedle volnosti je tu i dost (docela ďábelské) kompozice. Jestliže John Coltrane byl při všem vzepětí až nebesky „chladný“ (obří uvozovky!), zkrátka už jen tím, jak byl nadpozemsky nedostižný, Shepp vláčí svá andělská křídla temně rudou hlínou… Recitace přes arco kontrabas ve skladbě Malcolm, Malcolm – Semper Malcolm mě navždy odrovnala a stala se pro mě (jednou z mnoha) kvintesencí jazzu.
Pavel Klusák (hudební publicista)
Jako první mě napadá, že extáze, exprese, ritualismus a Afrika přetažená do velkoměsta, tedy všecko, co činí free jazz free jazzem, je lépe zažít přímo v akci než z alba. Kompromis: na DVD One Night With Blue Note předvádí Cecil Taylor v ultraradikálním i důstojném řádění, proč klaviatuře říká „88 laděných bubnů“. Děti a nezasvěcené publikum se okamžitě chytají, „džezmeni“ jsou zhnuseni. Myslím, že krásně se podařila alba saxofonového kolosa (i postavou) Davida S. Warea Go See The World a Surrendered, Branford Marsalis tehdy krátce pracoval u Sony jako dramaturg a kolegiálně Warea doporučil. V Česku i v mainstreamových dějinách jazzu má free úlohu otloukánka, proto mu pořád držíme palce. Na druhou stranu se jeho klasická podoba hodně vyčerpala, dnes už nejlíp funguje jako nepřímá inspirace.
Petr Zvoníček (producent pořadů ČT)
Pat Metheny / Ornette Coleman: Song X a všechny nahrávky Ornette Colemana, Alberta Aylera a většina Cecila Taylora, protože to jsou vrcholy vrcholů a pokud se dostanete k takovým velikánům, měříte s nimi ty ostatní.
Karel Veselý (hudební publicista)
John Coltrane: Ascension (1965). „Nanebevstoupení“ bylo jako vykročení do prázdna, do prostoru absolutní svobody. S touto deskou se Coltrane vydal cestou, kterou mu ukázali Sun Ra a Ornette Coleman. Ascension rozvíjí motiv z první části A Love Supreme, Coltrane ale hned prvním sólem udělá ostrou čáru za svým druhým kvartetem a společně s hladovými hráči jako Archie Shepp či Pharoah Sanders prošlapává cestu novému jazzu. Ascension (stejně jako Om či Meditation) je znepokojující kus, který ale nikdy nesklouzne do agresivity radikálů, jako jsou Brötzmann. Coltrane nechtěl zbořit svět, byl mystik, který „jen“ hledal cestu k transcendenci.
Vítězslav Mikeš (hudební publicista)
The Ganelin Trio: 15-Year Reunion (Leo Records 2003). Patnáct let odmlky původní sestavy Tria Vjačeslava Ganělina (Ganělin--Tarasov-Čekasin) nenese na tomto záznamu koncertu z frankfurtského knižního veletrhu z roku 2002 žádné stopy po rzi. Naopak, zkušenosti všech tří členů, nabývané během té doby, obohatily poetiku, s níž toto Trio v nejlepším slova smyslu narušovalo obraz sovětského jazzu 70. a 80. let. A člověk si jen posteskne nad krátkodobostí tohoto comebacku.
Miroslav Posejpal (hudebník)
Pro muzikanty naší generace (pokud je to ovšem zajímalo) byl free jazz víc než jeden z hudebních stylů. Pro nás to byl jakýsi „iniciační“ fenomén, nejen hudební, ale i lidský. Přicházející nový, čerstvý a v plné síle v době, kdy i my jsme byli mladí. Tahle atmosféra se přenášela lépe na koncertech a desek tehdy nebylo mnoho k mání. Nicméně jedna byla skutečně určující a myslím, že nás poznamenala na celý život a že z ní do určité míry žijeme dodnes: The Trio. John Surman, Barre Phillips, Stu Martin. Tahle hudba nám otevřela okno do jiného světa.
Petr Slabý (hudební publicista)
Otázkou je, co je to vlastně free jazz? Jestli je to čistě historický termín, týkající se Charlieho Parkera a jemu podobných, případně jejich napodobovatelů, nebo ho můžeme pojímat i v širším slova smyslu. O tom, že se nabízí druhá možnost, nás přesvědčuje například program pražského Free Jazz festivalu, kde se setkáváme začasté s tvůrci, kteří bývají škatulkováni jako free improvisation. Pak už záleží, jak dalece vychází jejich improvizace z jazzových kořenů. Z toho pohledu bych asi zvolil na daném poli jako osobně nejdůležitější album Mouthfull Of Ecstasy od Phil Minton Quartetu (Victo 1996), kde se kongeniálně snoubí jazzová zkušenost s mozaikovitými strukturami a navíc organicky zabudovanými texty Jamese Joyce.
Vladimír Kouřil (jazzový publicista)
Odvážná alba z konce padesátých let, která nástup free jazzu avizovala. LP Free Jazz Colemanova Double Quarteta (1960) definitivně zděsilo jazzovou majoritu, neboť rozmetalo vše samozřejmé. Je třeba se vracet k nahrávkám šedesátých let Alberta Aylera, Dolphyho, Cherryho, pozdního Coltranea – není podstatný určitý titul, vše patří k jednomu silnému proudu. Free jazz vnímám jako divoký tok, v němž každou chvíli něco překvapí, je tudíž určen k osobnímu nasazení při hledání. Nevím ovšem, jak dnešní posluchač postmoderně zvukově otrlý docení dobovou provokativnost jeho klasických nahrávek.
Lukáš Jiřička (hudební publicista)
Těžko říct, které z freejazzových alb je pro mne nejdůležitější. Jazz jsem obecně dlouho nemohl ani cítit, protože jsem znal jeho umírněnou verzi z televizních přenosů ČT anebo garbarekovské ušlechtilé hraní, ale právě až brutální, často nepopulární a subversivní, hlasité a chaotické freejazzové výboje mne o jeho kvalitách přesvědčily. Nejdůležitější jsou pro mne alba Free Jazz Ornette Colemana, Ascension a Meditations Johna Coltranea a divoké výlety Milese Davise na nahrávkách z konce 60. let. Coltraneovo Ascension představuje natolik odvážný chaotický polyfonický propletenec, který ve své odvaze dodnes překračuje i většinu současné produkce. Pravděpodobně ono je pro mne úhelným kamenem. Další pro mne podstatné postavy této autonomní odnože jazzu: Art Ensemble of Chicago, Peter Brötzmann, John Zorn, Russ Johnson, Alexander von Schlippenbach, Evan Parker, Paul Lytton, Don Cherry, Sun Ra, Bill Dixon a třeba také Chad Taylor.
Když se říká, jak zásadní obrat znamenal v 60. letech rock, zapomíná se, kolik skutečně odvážné a nekompromisní hudby už dříve vznikalo v prostředí avantgardního jazzu anebo aleatorické hudby. Možná, že verze hudební svobody, kterou nastolil free jazz je až natolik uvolněná ze všech pout, že pro většinu lidí představuje cosi, čeho se podvědomě bojí. Bez přehánění lze tvrdit, že free jazz posunul hudební hranice na tak dalekou mez už v době svého vzniku, že jeho pole nebylo až tak výrazně přeformulováno nebo rozšířeno k dnešním dnům a přesto se jedná o styl stále živoucí.
Zdeněk K. Slabý (hudební publicista)
Jsem alergický na otázky televizního typu: která jedna (jediná) kniha je pro vás ta nej… Předně podle mého názoru neexistuje pouze jedna kniha, jejíž význam nás provází po celý život, za druhé je nutno dělit podle žánrů a přinejmenším se ptát zvlášť na literaturu pro děti a pro dospělé, a za třetí i v určitých obdobích míváme těch favoritů několik. Podobný dotaz lze snad vztáhnout pouze na přitakání, zda jsme nejvíce milovali jednu dívku/paní, a která to tedy byla. Otázka po důležitém free jazzovém albu je sice mnohem zúženější, ale přece: proč mám dát přednost výhradně Ornettu Colemanovi a jeho albu Free Jazz (které mě svého času velice ovlivnilo), Albertu Aylerovi (k němuž jsem se zprvu dopracovával s určitými rozpaky), nebo Donu Cherrymu, a nikoli takovým hudebníkům, jako byli/jsou Cecil Taylor, Sun Ra, Dewey Redman, Marion Brown a další. Musím ovšem přiznat, že milníkem na mé cestě za jinou hudbou byl Art Ensemble of Chicago (i když ten byl spíše označován za avantgardu), a právě desky tohoto souboru jsem sledoval zcela průběžně. A že nezapomenu na někdejší vystoupení olomouckého Free Jazz Tria v Lucerně, které za totalitního zatracování této hudby působilo jako zjevení. V poslední době se pojem free jazz uplatňuje na zcela různorodé konstelace a je otázka, co z takto označených souborů je neriskantní uvolněný jazz, co bezbřehá improvizace a tak dále. Nicméně: bez free jazzu jako takového (z padesátých a šedesátých let minulého století) by dnešní hudba nebyla tam, kde je.
Alex Švamberk (hudební publicista a hudebník)
Jako jednu z prvních nahrávek jsem slyšel Coltraeovo Love Supreme, které mě vedlo k tomu, abych jazz vzal na milost a začal poslouchat, protože album bylo plné energie překvapivých změn a neslýchaných disonancí. Nic se však nevyrovnalo tomu, když jsem v osmdesátých letech na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu v osmdesátých letech slyšel Cecila Taylora se skupinou a Antonyho Braxtona. Nad Taylorem se tehdy rozpoutala diskuse, zda něco takového je vůbec jazz. Pamatuju si ten ohromný tlak a energii i černochy s gumovými hadicemi, kteří mlátili do činelů.. A kontrast k tomu představoval Braxton, uměřený pán, hovořící o Janáčkově Její pastorkyni, jehož hudba sice nebyla tak divoká, ale stejně překvapivá a neotřelá. Takhle by byla bývala podle mne měla tehdy znít klasika.
Prvním freejazzovým albem se v mé sbírce stalo Braxtonovo For Trio, které ukázalo, jak různě lze přistupovat k téže skladbě a jak mocná je improvizace v komorně pojaté hudbě.
Nejoblíbenějším Taylorovým albem se stalo Air Above Mountains, jedno z mála sólových klavírních alb, které mě nenudilo (což platí zejména o lyrických opusech Keithe Jarretta), nebylo v žádném okamžiku odhadnutelné, piano bylo navíc hráno perkusivně, což zvyšovalo napětí.
Love Supreme však přes mou fascinací Taylorema Braxtonem přivedlo ke Coltraneovi, takže jsem začal pátrat po dalších nahrávkách a objevil jsem úplně jiného Coltranea, než je ten, který složil Naimu, i ten, který natáčel ceněná alba z počátku šedesátých let. Po roce 1965 začal Trane trhat na kousky vše, co předtím vytvořil. Alba jako Sun Ship, First Meditations nebo Live In Seattle nabízela velmi radiální přístup, ovšem mými nejoblíbenějšími se stala dvě poslední posmrtná: Stellar Regions a zejména Interlstellar Space, kde Coltranea doprovázel jen perkusista Rashied Ali. Dodnes silné.
Opomenout nelze ani Ornetta Colemana, ale k jeho raným albům jsem se dostal příliš pozdě, aby pro mne byla takových zjevením. Spíše mne zaujala živá vystoupení s kontrabasistou Charnettem Moffattem i jejich záznamy a Colemnanovy skaldby v podání Johna Zorna na Spy vs. Spy. Ale pominout nelze ani fascinující nahrávky Alberta Aylera propojující free jazz s tradičním i jeho následovníka Petera Brötzmana – ať už v duu s Billem Laswellem, ukazující propojení newyorské avantgardy osmdesátých let ze scény no wave s free jazzem nebo jeho poctu Aylerovi Aoyama Crows – a jako raritku zmíním ještě album 16-17 od švýcarský free improvizátorů Gyatso.
Anketu připravil Petr Ferenc.