Faith No Morissey a Ozzy Osmond

Státní hymny jsou ta nejfamiliárnější hudba, jakou lze nalézt. Každý zná hymnu své země a možná i hymny několika cizích zemí nebo alespoň jejich začátky. (…) Když je důvěrně známá hudba použita při komponování neznámého, je obzvláště dobře patrné, jakým způsobem byla použita: netransformovaná, více či méně změněná, transponovaná, modulovaná atd. (…) Kromě národních hymen byly použity další „nalezené objekty“: útržky projevů, zvuky davu, nahrávky rozhovorů, události zachycené na krátkovlnných rádiích, nahrávky veřejných událostí, demonstrace, křtu lodi, čínského obchodu, státní recepce atd. (…) Státní hymny jsou pochopitelně něčím víc než jen hymnami, jsou „nabité“ časem, historií – minulostí, současností i budoucností. Akcentují lidskou subjektivitu v době, kdy uniformita je tak často zaměňována za univerzálnost. Je také nutné definovat rozdíl mezi interakcí nezávislých hudebních objektů na jedné straně a individualistickou izolací a separací na straně druhé. Kompozice Hymnen NENÍ koláž. (…) Vzpomínám si na setkání s malou holčičkou poté, co jsem předvedl Hymnen v Mexico City v roce 1968. Bylo jí asi dvanáct. Přišla s maminkou, protože se styděla. Řekla: „Mám jednu otázku, pane Stockhausene. Myslíte, že musíme projít tímto stupněm destrukce předtím, než bude mír?“

Karlheinz Stockhausen, hudební skladatel, http://home.earthlink.net/~almoritz/hymnenintro.htm

Tenhle muž ze mě udělal milionáře.

Rock’n’rollový démon Little Richard o Patu Boonovi, zpěvákovi, který nahrával mírnější verze Richardových explozivních pecek

Deska Kraftwerk pro mě byla hiphopová. Na parties pro mě alba Kraftwerk znamenala možnost dopřát si krátkou pauzu, když jsem zahrál dvacet desek za pět minut. Nebo dokonce dvě stě desek za dvacet minut. Nikdo na těch parties o Kraftwerk do té doby neslyšel, tak jsem je pouštěl, abych si dáchnul.

Grandmaster Flash, otec DJingu, http://www.mcapozzolijr.com/grandmasterflash.html

Sorry za ten slovník, ale tohle je fakt z prdele divný.

Afrika Bambaata, otec DJingu o hudbě Kraftwerk; z melodie na jejich albu Trans Europe Express poté vytvořil revoluční singl taneční hudby Planet Rock.

Plunderfon je rozpoznatelný sonický citát využívající zvuk něčeho, co je důvěrně známé a už bylo nahráno. (…) Když vezmu Madonnu zpívající Like A Virgin a přehraji ji pozpátku nebo zpomaleně, je to plunderfonie, pokud bude možné určit výchozí zdroj. Plunderfonie musí být křiklavá.

John Oswald, vynálezce a filosof plunderfonie, termínu skládajícího se ze slov „plundrovat“ a „symfonie“ v knize Plunderphonics 69/96; žaloval ho Michael Jackson…

Aretha Vanilli. Bing Stingspreen. Sam & Deee-Lite. Engelbert Costello. Moody Crüe. XTZ Top. John Lennoncamp. B.T.O’Connor. Axl Galas. Joni Cocker. Superloaf. Elton Newton Juice. Lynrd Lovett. Fats Bono. Don O’Van Morrison. Dire No More. They Might Be Grateful. U-52s. Emerson, Lake & Pumpkins. Marianne Faith No Morissey. Blondie Sabbath. Little Keith Richard. Ozzy Osmond. Jello Bellafonte. Stevie Ray Vangelis. Yo Yo McCartney. Alannarama. 10,000 Nine Inch Megasmiths. Bobby Bon Jackson.

…a takhle si John Oswald hraje se jmény slavných hudebníků i s jejich hudbou.

Myslím, že si dokážu najít něco zajímavého na kterékoli desce, může to být třeba jen jediná otáčka, ale to je v pořádku. Hraji tak, že poslouchám nějaký zvuk nebo kombinaci zvuků, které mnou emocionálně pohnou, a pak se snažím tento základ rozšiřovat nebo naopak redukovat, abych podobného dojmu dosáhl prostřednictvím co možná nejméně prostředků.

Philip Jeck, hráč na gramofony a výtvarník; http://thequietus.com/articles/01826-the-marks-of-history-the-outer-reaches-turntablism-of-philip-jeck

Samé desky ze slev – nikdy jsem za desku neutratil víc než dolar. Byly to odpadky a já na ně lepil samolepky, aby mi hrály ve smyčkách. Používal jsem i vyhozený gramofon, co jsem našel v popelnici. (…) Občas lidé něco uslyší a zeptají se „hrál jsi to a to?“ a já nic takového přitom nehrál. Je zajímavé, že publikum má potřebu identifikovat výchozí materiál. Desky, které jsou úplně jiné a nejsou v žádném vzájemném vztahu, mají, když jsou zkombinovány, schopnost vyvolat v paměti úplně jinou skladbu. Nedělám to vědomě, ale přirozeně se to stává. Hudba má neuvěřitelnou schopnost spouštět paměť, kolektivní i privátní. Já vědomě usiluji o používání co nejširšího spektra hudby – a ty desky u různých lidí vyvolávají různé reference, protože většina vzpomínek je osobní a subjektivní. Nejsem schopen ovládat nic z toho, co se děje v myslích jednotlivých lidí. Nemůžu ovlivnit, co si kdo myslí o tom, co dělám. Je to taková tichá spoluúčast publika.

Christian Marclay, hráč na gramofony, konceptuální a výtvarný umělec; http://www.furious.com/perfect/christianmarclay.html

Neexistuje nic takového jako „intelektuální vlastnictví“, a čím víc toto slovní spojení používáme, tím víc věrohodnosti propůjčujeme názoru, že myšlenku lze vlastnit. Nelze. Je to fikce a my jí dodáváme sílu tím, že věříme a chováme se, jako by to byla pravda. (…) Ale faktem je, že dnešní technologie velmi usnadňuje tvorbu impotentních koláží, které ve skutečnosti nevypovídají nic o ničem. Přestože jsme, pokud jde o povrch našich děl, velmi pečliví, nezajímá nás tvorba, která se zabývá JEN povrchem. Spousta mash--upů a koláží se zdá – ač jsou třeba legrační a líbí se nám – nesdělovat vůbec nic. Takže ať používáte, jakou techniku či médium chcete, důležité je nakonec jen to, zda máte či nemáte dobrý nápad.

Negativland, skandální hudební a kulturní úderka, žalovali je U2; http://www.negativland.com/interviews/wired-magazine.html

Soustředil jsem se jen na tahle dvě alba, protože jsem byl přesvědčen, že je to větší výzva i zábava a zároveň způsob, jak ukázat, co všechno dokáže pouhý sampling. Je to umělecká forma. Je to hudba. Můžete dělat různé věci a je v nich víc než jen krádež, jak by mnoho lidí řeklo. Mnohem víc. (…) Jednou se mě někdo zeptal, jestli bych nesmíchal album R.E.M. Green a Blue Joni Mitchellové do Tyrkysového alba. Vtípek, ale kdybych si k tomu sedl, mohlo to být zajímavé.

DJ Danger Mouse, producent proslavivší se Grey Albem, mash-upem Bílého dvojalba Beatles a Černého alba Jaye-Z; http://www.mtv.com/news/articles/1485693/20040311/danger_mouse.jhtml)

Je tři sta let ode dneška, kultura konečně zkolabovala, neexistuje žádná elektřina a lidé zbožně uctívají všechno z naší doby. A mají kapelu, která je třeba jako post-post-post Nine Inch Nails. Chtějí dosáhnout jejich zvuku, ale elektřina už dávno neexistuje a oni vlastně ani nevědí, jak to ve skutečnosti znělo. Podle ústní tradice vědí, že to muselo znít trochu jako tohle a trochu jako támhleto. (…) A aby dosáhli rock’n’rollové hlasitosti, potřebují spoustu velkých dechovkových bubnů, s těmi jdou do nejbližší rokle, která má parádní akustiku, a tam do toho prostě řežou.

Julian Cope, hudebník, spisovatel a archeolog o své nové skupině Black Sheep, která se rozhodla jít budoucnosti vstříc co nejdřív; The Wire č. 309

Remix a překlad Petr Ferenc