V souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem se často mluví o roli nevládních a mezinárodních organizací, které bojují za práva Palestinců a monitorují jejich porušování. Už méně se ví o tom, že podobné spolky fungují i na druhé straně barikády. Také osadníci a další radikální sionisté totiž potřebují aktivisty chodící na demonstrace, právníky a psavé přispěvatele do internetových diskusí.
Sedmapadesátiletý zaměstnanec obchodu s hudebními nosiči Eli Barak už léta s oblibou telefonuje do rozhlasových posluchačských debat. Co mu síly stačí, argumentuje, ba se i hádá s osadníky z okupovaných území a dalšími zastánci pravicových a protiarabských názorů.
Před časem ale tento židovský levicový aktivista z Tel Avivu tvrdě narazil. „Jistý Nisim Cohen v únoru 2008 zavolal do rádia a v živém vysílání vyzval k vyexpedování izraelské levice do zajateckého tábora Guantánamo,“ vzpomíná na začátek trablů Eli Barak.
On sám vzápětí zatelefonoval rovněž a Cohena v odvetě označil za příživníka odmítajícího pracovat, který ani nesloužil v armádě. Barak si totiž z jiné debaty pamatoval, jak sám Cohen vykládal, že na vojně nebyl a místo ní studoval židovskou náboženskou školu.
Jenže ačkoli Cohen žije v baště ultraortodoxních Židů Bnei Brak, ve skutečnosti na vojně byl a na rozdíl od mnoha svých fundamentalistických souvěrců i pracuje. Baraka zažaloval a za urážku na cti mu soud minulý měsíc přiřkl odškodné 40 tisíc šekelů, tedy 185 tisíc korun.
Posluchači rozhlasu si v Izraeli nadávají v éteru naprosto běžně a toto je první známý případ, kdy byl kvůli tomu někdo odsouzen. Případ ale také jasně ukázal právě zmíněnou sílu, o které se na Západě moc neví – pravicové nevládní organizace.
Policie šikanuje Židy
Za vojáka-nevojáka Nisima Cohena podala na Baraka žalobu Organizace za lidská práva v Judeji a Samaří. Jde o jednu z nejagilnějších skupin bojujících za zájmy židovských osadníků. Soud kvůli Barakovu telefonátu je spíš groteskní částí jejích aktivit. Mnohem více se Organizace za lidská práva v Judeji a Samaří zabývá údajnou šikanou, které jsou prý vystaveni osadníci na okupovaných územích, a to ze strany místních arabských obyvatel i ze strany izraelských úřadů.
Organizace například před časem zveřejnila obsáhlou zprávu, podle které izraelská policie perzekvuje na Západním břehu Jordánu (osadníci této oblasti neřeknou jinak než Judea a Samaří) tamní židovské obyvatele. Daleko častěji prý vyšetřuje a obviňuje Židy z těchto území než ze samotného Izraele. Ze statistik také vyplývá, že na Západním břehu připadá na jednoho izraelského policistu 241 Židů, zatímco třeba v izraelském městě Netanja má jeden policista „na starost“ 1045 židovských obyvatel.
Většina Izraelců tento nepoměr i přes jisté výhrady chápe. Osadníci jsou na nepřátelském území, potřebují v-ětší ochranu a kromě toho je mezi nimi dost extremistů, kteří se sami dopouštějí násilí na Palestincích a už dokonce útočí i na izraelské vojáky. Organizace za lidská práva v Judeji a Samaří ale data interpretuje jinak: „Vládní instituce a její represivní složky se zaměřují z politických důvodů na jednu skupinu obyvatel,“ tvrdí s tím, že policie osadníky nechrání, ale naopak utlačuje. Měří prý na okupovaných územích dvojím metrem – a to ve prospěch Palestinců a jejich levicových zastánců.
Z fanoušků fotbalu teroristé?
Jiná organizace podobné ideové orientace se jmenuje Regavim a označuje se za „apolitické hnutí bojující za zachování státní půdy a národních přírodních zdrojů“. Zatímco mezinárodní společenství znepokojeně sleduje rostoucí počty osadníků a jejich domů na okupovaných územích, Regavim vidí problém přesně opačně – rozpínaví jsou Palestinci.
Například před měsícem proto právníci Regavim vyzvali izraelský Nejvyšší soud, aby nařídil stržení téměř dokončeného fotbalového stadionu v palestinském městě al-Bira u Rámalláhu. Vybudování areálu zaplatila Mezinárodní fotbalová federace FIFA, Německo a Francie a stavební povolení získal už v roce 1981.
Izraelská okupační správa už nařídila okamžité zastavení veškerých dokončovacích prací. A proč organizaci Regavim fotbalový svatostánek vadí? Ze dvou důvodů. Jednak je na té části okupovaných území, která jsou stále pod úplnou kontrolou Izraele, a nikoli palestinské samosprávy. A jednak prý hrozí, že „deset tisíc rozvášněných Palestinců po zápase obrátí svůj hněv nebo euforii proti přilehlé osadě Psagot“.
Evropská finanční diverze
Pravicové nevládní skupiny se však neomezují pouze na teritorium Izraele a Palestiny. Tak jako kritici Izraele poukazují na vliv proizraelských lobbistických skupin (zejména) v USA, tábor radikálních sionistů si všímá podpory, kterou Palestincům a izraelské levici poskytují (především) evropské organizace a dokonce i některé vlády.
„Tato často skrytá podpora pokrývá například platby za novinové inzeráty, pořádání konferencí a brožury. Jde také na platy advokátů v desítkách případů projednávaných Nejvyšším soudem ohledně bezpečnostní bariéry a zacházení s palestinskými teroristy,“ tvrdí Gerald Steinberg, ředitel izraelské organizace NGO Monitor. Jak dodává, to, co je označováno jako „nevládní organizace“ a součást izraelské „občanské společnosti“, je prý ve skutečnosti prodloužená ruka evropských vlád s protiizraelskou agendou. NGO Monitor zmiňuje hlavně Švédsko a „dalších 15 vlád (včetně Norska a Švýcarska), ale také Evropskou komisi“. Celkem prý podporují přes padesát levicových skupin v Izraeli.
Profesor Steinberg kritizuje i to, že „propalestinské“ organizace jako B’celem či Lékaři za lidská práva – Izrael prý evropskou finanční podporu nikde nevykazují. Přes všeobjímající název „NGO Monitor“ ale Steinberg nekritizuje srovnatelné prohřešky u svých ideových souputníků – aktivistů bojujících proti vzniku palestinského státu a prosazujících pokračování okupace.
Nezapomeňte na tisk!
I největší pravicoví radikálové už také pochopili, že často tahají za kratší konec provazu proto, že ignorují média. Pro novináře může být dokonce nebezpečné navštívit například některé „outposty“, tedy divoká osadnická ležení mladých židovských extremistů, která neuznává dokonce ani izraelská vláda.
Nedávno ale střešní osadnická organizace uspořádala zájezd do ilegálních osad pro zahraniční zpravodaje. „Jednak nemáme co skrývat a jednak i lidé v Judeji a Samaří mají svá lidská práva,“ shrnula tehdy důvod pro zorganizování cesty mluvčí tří set tisíc osadníků na Západním břehu Aliza Herbstová. Osadníci, které jsem oslovil, viděli své hlavní právo jednoznačně: i Západní břeh Jordánu je podle nich součástí Izraele, tedy jejich legitimním domovem.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu.