Batyskaf 17 – 26 aneb Peklo je nahoře

živí: Will, Roger

mrtví: Žena, Muž, Vrah, Milovník Paula Kleea, Skladatel, Surrealista

Scéna

Batyskaf (zpola uzavřený) ze skla, plastu nebo z jiného materiálu (případně po stranách okénka). Uprostřed telefon s kabelem vedoucím vzhůru. Nahoře vstup, okénko a reproduktor. Vlevo malé dveře. Dvě židle v pozadí, další vpředu vlevo, vpředu vpravo a uprostřed. V popředí uprostřed klavír se stoličkou. Modro-zelené osvětlení. Elektronická hudba.

(Roger slézá do batyskafu. Zapojuje telefonní kabel, otevírá dveře vlevo, jde zpátky do středu batyskafu, zvedne sluchátko a zkouší spojení.)

ROGER: (někde se zachytí) Auvajs! K čertu! … Sakra! (telefonuje) Haló, haló?! … Tak ozvěte se někdo! (znovu spojuje kabely) Haló! … Zatracenej batyskaf! … Hej, vy tam nahoře! Ozvěte se!

(z mikrofonu se ozve Willův hlas)

WILL: Rogere? Seš to ty?

ROGER: Ne asi, jsem to já. Tak ještě jednou. A soustřeď se, Wille! Pozor! Zvuková zkouška! 1, 2, 3, 4…

WILL: Dobrý.

ROGER: Tady batyskaf 17 – 26, tady batyskaf 17 – 26, tady batyskaf 17 – 26.

WILL: Rozumím… slyším tě dobře.

ROGER: Fajn, ale nezapomeňte mě pak z tý zatracený koule taky vytáhnout.

WILL: Je to s NÍM dohodnutý… teď záleží na tobě.

ROGER: Svině.

WILL: (vesele) Děkuji…

ROGER: Prosííím…

WILL: Je všechno jasný?

ROGER: Jo, myslím, že jo… A co posádka?

WILL: Nejdřív musí všechny pohřbít…

ROGER: Všechny?

WILL: Jednoho z nich spálej… Ten přijde jako první.

ROGER: Kde jsi? Wille?! Kde teď jsi?

WILL: Stojím u hřbitova svatýho Josefa v šedesátým.

ROGER: Kde?

WILL: Hřbitov svatého Josefa, v 60. okrsku.

ROGER: Jo, tam! Moment! (postaví židle na svá místa)

ROGER: Haló?!

WILL: Ano? Rogere?

ROGER: Můžem začít.

WILL: Tak mluv! Dělej! Mluv!

ROGER: Vážené dámy a pánové… Cítím se tady dole dost mizerně… prozatím není nic vidět. (krátká pauza) Jak jistě víte, doprovázím pět zesnulých na Onen svět… Budu vás o všem detailně informovat… To by bylo zatím vše. Stop.

WILL: Tak řekni ještě něco, Rogere… cokoli, něco pro lidi tady nahoře… cokoli.

ROGER: Ale co? Tady se nic neděje…

WILL: Tak si něco vymysli!

ROGER: Pozor! Pozor! Velevážené dámy a pánové, právě jsem dorazil do pekla… naštěstí v batyskafu, do něhož se ďáblovi dosud nepodařilo proniknout. Hle! Vidím ho… To je Onen svět, vážené dámy a pánové, ďábelské grimasy, jak je známe! Ďáblové, tlustí jako náš starosta! Kolem batyskafu začíná být horko… vteřiny nejvyššího nebezpečí… divocí ptáci krouží kolem mého malého plavidla, klovou do skel koule. Čarodějnice na košťatech létají nad šlehajícími plameny a divocí psi, podobní psu baskervillskému, zarývají zuby do skla koule. A ti z vás, co psa baskervillského ještě nečetli, mají jedinečnou šanci zakoupit všechny díly v knihkupectví Moser.

Knihkupectví Moser, na rohu Herrengasse a ulice Hanse Sachse. (směje se do publika) A z toho kápne další litr. (do mikrofonu) To je prozatím vše, dámy a pánové, za okamžik si vás dovolím vyrušit při čtení Psa baskervillského. Na slyšenou! (změněným hlasem) Slyšeli jste pořad: Reportér z Onoho světa.

WILL: Skvělý, Rogere! Supr, fakt bomba, úplně’s je dostal. To byl výkon, hele, a co tam vlastně vidíš?

ROGER: Nic! Vodu! Samou vodu… Co je s posádkou?

WILL: Dva zrovna pohřbívají.

ROGER: Koho?

WILL: Skladatele a nějakou ženskou.

ROGER: Proto to piáno…

WILL: Ten spálenej ještě nedorazil?

ROGER: Jakej spálenej?

WILL: Ten surrealista, co ho spálili… musí tam bejt každou chvíli…

ROGER: … zatím tu nikdo není.

WILL: Teď pohřbívají tu ženu.

ROGER: Jak to, že se sem dostanou až po pohřbu? … Proč ne hned, jak umřou?

WILL: To nejde. Nejdřív musí mít vízum!

ROGER: Jaký vízum?

WILL: Vízum do batyskafu, a to dostanou, až se tady vyřídí všechny formality.

ROGER: Byrokracie!

WILL: S tím nic nenaděláš, teď mě omluv, Rogere, zrovna začíná pohřeb tý ženy, za chvíli mám další vstup.

ROGER: Tak jo, budu na telefonu, kdyby něco. Ať tu ženskou pohřbí rychle. (zavěsí) Všechno je připravený… (Ve dveřích se objeví Surrealista, připotácí se do středu batyskafu, zastaví se a zírá na Rogera, Roger poodstoupí. Surrealista se zatřese, jako by ze sebe chtěl něco setřást, dojde ke klavíru, zavrtí hlavou, ohmatá obě židle vzadu, pak židli vlevo. Dovrávorá k pravé židli a sedne si. Zírá skleněnou stěnou ven. Roger se mu celou dobu snaží vyhnout, v ruce pevně svírá šňůru od telefonu.)

ROGER: (do telefonu) Haló?! Haló?! Wille!

WILL: … a rakev věhlasného komponisty se již zvolna spouští do hrobu… Je zcela zdrcující…

ROGER: Wille!

WIIL: … přihlížet tomuto smutečnímu shromáždění… Skladatel opustil naši zemi… my však sledujeme jeho kroky i nadále. Ještě dnes vám náš zvláštní zpravodaj přinese žhavé novinky o jeho dopeklavzetí. Rogere! Rogere! Slyšíme se?

ROGER: Tady! Ten zpopelněný Surrealista právě dorazil.

WILL: Jo ten, co dělá? Jak se chová?

ROGER: Sedí na židli a zírá ven.

WILL: Jinak nic?

ROGER: Ne, jenom sedí a nehejbe se.

WILL: A co ostatní?

ROGER: Ostatní? Nikdo jinej tu není.

WILL: Žena a Skladatel už tam přece musí být!

ROGER: Zatím ne… počkej! Už! Ozvu se!

(Žena a Skladatel projdou dvířky, Skladatel dá Ženě zdvořile přednost. Oba se v batyskafu rozhlížejí, zírají na Rogera… Pak se Skladatel vrhne ke klavíru, Žena se posadí na levou židli vzadu… Skladatel začne hrát.)

SURREALISTA: (skladateli) Divočák!

ROGER: (telefonuje) Haló, Wille!

WILL: No?

ROGER: Žena se Skladatelem právě přišli, zatím nic neřekli… ale Surrealista, ten něco řek.

WILL: A co řek?

ROGER: Nerozuměl jsem mu.

WILL: Musíš dávat pozor, všímej si každého slova! Rogere, všecko si piš!

ROGER: Budu! Počkej, Wille, zas někdo jde!

WILL: Rogere!

ROGER: (Položí telefon a podívá se ke dveřím… vejde Muž, rozhlédne se, podívá se na Rogera a sedne si na židli vedle Ženy.)

SURREALISTA: Číšníků je víc než dost! (Směje se Rogerovi do tváře. Roger se usměje a zapisuje si.) Divočák! (Skladatel hraje divoce na klavír)

MUŽ: (Rogerovi) Hej, Liftboyi! Kdy se konečně ponoříme? Jsem mrtvý, mám na to nárok!

ROGER: (zaskočen) Totiž… víte… hranice… vízum… na hranici se to vždycky trochu protáhne… a krom toho tu ještě nejsou všichni.

SURREALISTA: Divočák!

MUŽ: Ještě tu nejsou všichni?

ROGER: Myslím, že ne. Moment! (telefonuje) Haló, Wille!

WIIL: No, co se děje?

ROGER: Jak dlouho tu máme čekat? Kdy už konečně dostaneme povolení ke startu?

WILL: Klid… až budete všichni, spustí vás.

ROGER: Spustí, jo! Spustí! A co já?! Doufám, že mě potom vytáhnete.

WILL: Určitě! Žádnej strach, kámo… je to s NÍM domluvený… Kolik míst tam ještě máte?

ROGER: Jedno, když nepočítám svoje… a to nedám.

WILL: Jasně, tak to příde ještě jeden.

ROGER: Kdo?

WILL: Nevím, jak se jmenuje… to je koneckonců jedno… nějaký obchodník s uměním nebo tak něco… (z telefonu je slyšet změť hlasů) Nechte mě na pokoji, už se tu nedá ani hnout! Pryč! Uhněte! … Promiň, Rogere.

ROGER: Nahoře to musí bejt hrozný.

WILL: Jo, je tu strašnej nával… všichni chtějí vědět, jak se ti vede… chtějí to slyšet ode mě, i když přenos vysílaj všechny stanice… Jak ti je, Rogere?

SURREALISTA: Divočák! Jako divočák s bramboříkovou korunou!

ROGER: Moment! (zapisuje si) … jak mi je? No jo… tady dole je to klidnější… nikdo mě nesleduje… sice na mě zírají, ale spíš, jako bych byl z jiného světa… říkaj mi liftboyi a tak… a ten Surrealista… je divnej. Pořád říká…

SURREALISTA: Takovej beránek!

ROGER: Pořád říká takový blbosti…

WILL: Blbosti? Jaký?

ROGER: Třeba… divočák, beránek!

WIIL: Co ten poslední? … Ještě nedorazil?

ROGER: Ne.

WILL: Máš s sebou dost jídla?

ROGER: (překontroluje balík s jídlem) Jo, mám všechno, hlady neumřu.

WILL: (z reproduktoru se ozývá změť hlasů) Netlačte se tak! Uhněte! No tak! Já to tu nevydržím! Promiň, Rogere, musím končit (zavěsí).

ROGER: (pokládá sluchátko) Chudák Will… a to všechno kvůli jedný reportáži z Onoho světa…

Počkat, někdo jde… (přichází milovník P. K., máchá rukama, rozhlédne se, zírá na Rogera a sedá si úplně vlevo)

SURREALISTA: Chladnokrevný jak vůl! Nechť se talíře blyští, až slunce zbledne…

ROGER: Tak, myslím, že jsme všichni.

MUŽ: Co se děje? Proč pořád stojíme?

ROGER: Hned to bude, už jsou tu všichni. (Dveře se zavřou a batyskaf začne pomalu klesat… elektronická hudba, batyskaf je osvícen nazelenalým světlem… Skladatel hraje na klavír. Po nějakém čase se ozve zvukové znamení… hlas v reproduktoru slábne.) Haló?! Wille!

WILL: Haló? Slyšíš mě ještě?

ROGER: Jo, ale potichu…

WILL: Co vidíš?

ROGER: Je čím dál větší tma… mrtví zatím nemluví… zdá se, že se jim tu líbí… vypadaj spokojeně.

WILL: To je hlavní!

ROGER: Jen aby mi nic neudělali…

WILL: Mrtví? Tobě?

ROGER: Jo… i když… doteď sme spolu vycházeli dobře… klesáme docela rychle

WILL: Zase se ozvu! Zatím dík!

(Skladatel hraje současně s reprodukovanou hudbou, Muž a Žena jsou ponořeni do neslyšné konverzace, Milovník P. K. zírá skrz sklo, chvílemi vzrušeně ukazuje na věci, které proplouvají okolo batyskafu.)

SURREALISTA: Býval jsem ohýbač viržinek… všechna jsou zohýbaná. (Z kapsy kabátu vytáhne cigáro a drží ho ve světle reflektoru) Všechna viržinka jsem zohýbal… prohnutá jak nebe. (Ke skladateli) Divočák!

ROGER: Co se děje?

MUŽ: Stojíme! Myslel jsem, že míříme na Onen svět! Liftboyi! Tady… tady… moje… vízum. (ukazuje vízum)

ROGER: Dobře, chápu, že je to nepříjemné.

MILOVNÍK P. K.: Nevadí, že stojíme, jsou tu tak nádherní živočichové… ryby… červené a zelené… v životě jsem takové neviděl… prostě nádhera… i když… někde jsem něco podobného viděl… kde byl tenhle ráj? … Ano… Klee… Paul Klee! (ukazuje stále skrz sklo)

(batyskaf znovu stoupá)

ROGER: Znovu stoupáme!

MUŽ: Že by byl Onen svět přece jenom nahoře?! Vyloučeno! Liftboyi! Zastav! Dolů s tou koulí! Nechci znova nahoru, tady je to hezčí!

ŽENA: Liftboyi! Přeřaďte!

ROGER: Nejsem Liftboy! Jsem reportér! A kromě toho žiju! Já žiju!

(Muž a Žena zavrtí hlavou)

MUŽ: Copak se dá žít…

ŽENA: Copak se dá žít!

SURREALISTA: A co budem dělat, až bude klavír muset…

ROGER: Co muset?

SURREALISTA: No, muset!

MUŽ: Chce říct, co uděláme, až bude klavír muset na záchod.

ROGER: Klavír na záchod nemusí, není živý.

MUŽ: (po krátké odmlce) Ale vy žijete! Vy! Vy! Vy nám zaneřádíte náš krásný batyskaf.

ROGER: Jo žiju… ale… tak dlouho tu s vámi nebudu. (telefonuje) Haló, Wille! Ozvi se! Tady batyskaf 17 – 26, tady batyskaf 17 – 26… ozvi se!

WILL: Haló? Rogere, seš to ty?

ROGER: Ne asi, svatej Petr!

WILL: Co nového, Rogere?

ROGER: Dost, milej zlatej… Budeš se smát, ale… ta skvělá koule se rozhodla zase stoupat!

WILL: (nahlas) Cože?!

ROGER: Jo! Slyšel’s dobře, stoupáme!

MILOVNÍK P. K.: Tady už jsme byli…

WILL: Co se mohlo stát?

ROGER: To taky nevím.

WILL: Třeba jste tam někoho zapomněli!

ROGER: Zapomněli? Koho?

WILL: Dalšího mrtvýho třeba! Podívej se, kolik je tam židlí!

ROGER: … i s mojí…

WILL: Svoji nepočítej… takže pět… a je už vevnitř pět lidí?

ROGER: Jo, pět.

SURREALISTA: Do Genetova zeleného oka žvatlá suchá mouka!

ROGER: Co jste to říkal?

WILL: S kým to mluvíš?

ROGER: Se Surrealistou! Nerozuměl jsem mu… musím končit… je mi fuk, jestli stoupáme nebo klesáme.

MUŽ: Ale mně ne! Čím víc stoupáme, tím je mi hůř!

ŽENA: Liftboyi! Zastavte!

ROGER: (s úsměvem) Já nejsem liftboy… kolikrát vám to mám ještě říkat!

(batyskaf se zastaví)

MUŽ: Stojíme! Vidíte, jste liftboy… mně nic nenamluvíte… znám svý pappenheimský.

MILOVNÍK P. K.: Tady jsme nastupovali… tady je taky hezky… ale dole v hloubce… ve větší hloubce je voda krásnější… ryby jsou barevnější… (skladatel hraje velmi hlasitě… dveře se rozletí)

ROGER: Někdo otevřel dveře! Kdo to byl?

SURREALISTA: Břišní tance Mexičanek jsou široké masy značek whiskey z Kalábrie!

ROGER: Whiskey? Ta se teď hodí! (Vytáhne z tašky láhev a napije se… do koule vrazí skleněnými dveřmi obrovský černý chlap, divoce se rozhlédne kolem sebe, postaví se před Rogera… všichni ostatní ztuhnou.)

VRAH: No! Maličkej! Už seš taky mrtvej, haha! Dej, sem tu whiskey!

ROGER: Jste mrtvý, vy už z té whiskey nic mít nebudete…

VRAH: (vytrhne Rogerovi láhev z ruky, napije se, naštvaně ji odhodí a láhev se rozbije) Sakra! Chcanky! To má bejt whiskey? Tomu říkáte whiskey? Kdo vůbec jste? Vy jste tady liftboy? Odjezd! Ale rychle! Chci dohonit svou oběť a dát jí ještě nakládačku!

ROGER: Jakou oběť?

VRAH: No… toho, co jsem zabil.

ROGER: Myslíte, že ho ještě dohoníme?

VRAH: Jasně! Když můj malý liftboy šlápne pěkně na plyn… tak to určitě zvládnem!

ROGER: Takže vy chcete uspořádat závody batyskafů?

VRAH: Přesně!

SURREALISTA: Závody koulí! Závody koulí! Závody koulí!

VRAH: No tak! Tak jedem! Honem, honem! Musíme sebou hodit! (batyskaf klesá… reprodukovaná hudba)

ŽENA: Liftboyi?

ROGER: (usmívá se, telefonuje) Hned! … Haló! Haló, Wille!

WILL: No?

ROGER: Wille?

WILL: Co se děje? … Zní to, jako byste se zas potápěli.

ROGER: Přesně tak! Ale stalo se něco strašného!

SURREALISTA: Sklepní krysy a struny klavíru bojují v korzetu!

ROGER: Na palubě je Vrah!

WILL: Živý?

ROGER: To ne… ale chová se jako živý! Mám docela strach!

WILL: Mrtvej vrah ti nic neudělá, nemůže zabít ani ty mrtvý.

ROGER: Ani mrtvý?

WILL: Nikoho!

ROGER: Tos mě uklidnil… Víš, Wille (usmívá se) … Já jsem se totiž tajně zamiloval. (zamává Ženě, ona jemu)

WILL: Do koho?

ROGER: Do ní! Tady sedí!

WILL: Snad ne do mrtvý?

ROGER: Jo! Do mrtvý.

WILL: Rogere, seš normální… Přece nemůžeš… to nemyslíš vážně! S mrtvou! Pomoc! Pomoc! On tam dole zešílel, chce si začít s mrtvou!

ROGER: Vůbec to není tak šílený, jak si myslíš!

(vrah nervózně přechází sem a tam, buší do skla)

VRAH: Pusťte mě ven! Je tu vedro… vedro na chcípnutí. (Skladateli) To vám není vedro, když furt hrajete? Hej vy tam! Mluvím s váma! … (Skladatel hraje dál)

WILL: Co říkáš? Že je ti vedro?

ROGER: Mně ne. To tady tomu Vrahovi. Zdá se, že se tu necítí zrovna nejlíp… pro něj je ta koule peklo… Říkal jsem, že to vůbec není tak šílený, zamilovat se do mrtvý … Víš ty vůbec, jak taková mrtvá vypadá? No! A vo to de!

WILL: (velmi nahlas) Cože?

ROGER: Že vo to de! (pokukuje po Ženě) Jo, jo, haha…

WILL: Ozvu se pozdějc, až budeš zase normální! (zavěsí)

ROGER: Haló! Wille! … zavěsil. (chce zavolat zpátky, ale rozmyslí si to) … Ale co…

VRAH: Já chci pryč! Pryč! Pryč! Liftboyi! Kde je tady východ? (Rozhlíží se a pak se vrhne ke dveřím)

ROGER: Hej! Zůstaňte tu! Utopíte se!

VRAH: Jsem mrtvej, nemůžu se utopit! (chce vyrazit dveře) Zavřeno! Sakra! Liftboyi! Tak už proboha otevřete!

ROGER: Nemám klíče.

VRAH: No, to ještě uvidíme … (začne Rogera prohledávat)

SURREALISTA: Divočák! Kdyby to tak zaretušovali v Horním Bavorsku.

SKLADATEL: Čajkovskij! No jo! (hraje)

VRAH: Sundej si ten kabát, hošánku.

MUŽ: Nechte ho, vždyť ještě žije!

VRAH: To je mi jedno! Ať se svlíkne!

ROGER: Když vám to udělá radost! (Sundá si kabát)

VRAH: Dobře stavěný chlap, ten náš liftboy!

ROGER: Že jo?! (předvádí svaly)

VRAH: Sundej si kalhoty!

ROGER: Ne! Vy prase! To už by stačilo! Konec hry! (opět si oblékne kabát)

VRAH: Jaký hry… Já ti dám hraní, chlapečku, kalhoty dolů!

(…)

ROGER: Stoupáme, stoupáme.

MILOVNÍK P. K.: Tady už jsme byli …

SKLADATEL: Co to má znamenat?

ROGER: Chtěj mě vytáhnout!

ŽENA: Ne! To ne… nahoře je peklo! Peklo!

VRAH: Stoupáme strašně rychle.

SURREALISTA: Zvířata sklepní jsou divočejší než ledničky!

ROGER: Svištíme mořskou krajinou!

MILOVNÍK P. K.: Úchvatné! Je to jako v kině… jako ve filmu od Paula Kleea.

ROGER: Moh bych zůstat dýl… jídla mám dost…

VRAH: Už jsme skoro nahoře!

ŽENA: Rogere, zůstaň tady…

ROGER: Co mám dělat? Vrahu! Co mám dělat?

VRAH: To se ptáte mě?

ROGER: Jo.

ŽENA: Rogere, zůstaň!

VRAH: Nevím, co říct!

ŽENA: Poraďte mu!

VRAH: Já?

ROGER: Jo, vy!

VRAH: Nahoře je peklo…

ROGER: Pro vás je peklo i tady!

VRAH: Pro mě se snad taky někde najde kousek štěstí!

ROGER: Snad někde…

ŽENA: Stojíme, jsme znova na hranici! (všichni se strnule dívají na otevírající se dveře)

WILL: (se snaží překřičet změť hlasů) Pozor! Pozor! Rogere! Vystup! Ale musíš těma dolníma dveřma… Šéf mi řek, že horní vchod se zasekl.

VRAH: Ty malý dveře jsou otevřený! (nějakou dobu jsou všichni jako němí)

ROGER: Rychle! Jděte, třeba chytnete nějakou jinou kouli… Třeba tu svoji!

VRAH: (krátce pohlédne Rogerovi do očí) Děkuji vám! (proběhne malými dveřmi)

WILL: (do změti hlasů) Běž pryč! Pryč! (hlasy ztichnou) Rogere! Haló! Rogere! Pojď nahoru… Rychle! Dveře se za chvíli zavřou. (v pozadí se je opět slyšet hlasy)

ROGER: (do telefonu) Počkej! Haló… (pomalu zavěsí)

ŽENA: Rogere, rozhodni se! Nahoře je peklo!

WILL: (do změti hlasů) Tak pojď, uteč přece! Nechte mě na pokoji! … Jsou na mně přisátý jako klíšťata! Táhněte, lidi! Zmizte! Rogere, ty jsi ještě dole? Rogere? Rogere? (všichni stojí bez hnutí, dveře se zavírají!) Rogere? Jsi venku? (krátká pauza) Díky bohu! Je zas u nás! To bude zase nával! (změť hlasů) Pryč odtud! Ke všem čertům! (zavěsí, batyskaf se ponoří, hraje elektronická hudba)

ŽENA: Takže zůstaneš?

ROGER: Jo, zůstávám… co jinýho mi zbývá než hledat azyl u NĚJ…

ŽENA: Je to jediná možnost… to je dobře, že existuje tahle potápěcí společnost.

ROGER: Moc dobře (vezme si z tašky nůž a zabije se… vstane, vezme Ženu za ruku) … Tak teď se můžeme vzít (Skladatel hraje svatební pochod, všichni kromě Surrealisty v slavnostním průvodu kráčejí batyskafem)

MILOVNÍK P. K.: Tamhle! Píp! Tam… Klee to všechno říkal…

ŽENA: Rogere! Rogere! Podívej! Podívejte se! Tam! Vidíte to? (všichni kromě Surrealisty se postaví kolem ženy a hledí skrz skleněnou stěnu) Další batyskaf!

ROGER: Vrah! Vrah! Náš milý Vrah!

SKLADATEL: Náš Vrah sedí v jiném batyskafu!

ŽENA: Sedí! A směje se! Hele, mává nám. (všichni mu mávají)

ROGER: Haló! Vrahu! Bravo! Bravo!

ŽENA: Podívejte, jak je šťastný! Vidíte, jak září?

SKLADATEL: Jo… je šťastný, je to na něm vidět.

MUŽ: Tak přece tu svou kouli našel.

SURREALISTA: Člověk si zkrátka musí umět pomoct… (elektronická hudba, batyskaf klesá rychleji)

WILL: (změť hlasů v reproduktoru) Haló, Rogere! Ty jsi ještě dole? Pojď nahoru! Pomoz mi! … Je tady strašně moc lidí… táhněte! (hlasy v reproduktoru zesílí, Will zmateně) Rogere! Rogere! Rogere! (Willův hlas slábne, reproduktor utichne)

SURREALISTA: Ten divočák! Člověk si zkrátka musí umět pomoct…

Opona

Z německého originálu Batyscaphe 17 – 26 oder Die Hölle ist oben (in: Wolfgang Bauer: Werke. Erster Band. Einakter und frühe Dramen, Droschl, Graz – Wien 1987) přeložily a na redakci se podílely: Veronika Frydrychová, Juliána Fulajtárová, Zuzana Janoušková, Pavlína Kverková, Veronika Maxová a Andrea Zbuzková pod vedením Zuzany Augustové; na první verzi překladu se podíleli Ondřej Buddeus, Simona Kopřivová, Miriam Neudertová, Marie Voslářová a Martina Chvátalová.