Esej jako forma

Žánr eseje zaujímá v současném tisku poměrně pochybné postavení. Základní kritéria (oscilace mezi uměleckým a odborným stylem, originalita myšlení, vyjádření a vhled do problematiky) jsou přetvářena a výsledkem je často spíše subjektivní úvaha či ironický komentář. Nicméně, eseje je třeba, neboť inteligentní reflexe a osobitosti spolu s porozuměním v souvislostech je vždy méně, než by mělo. Proto bude A2 nepravidelně v rubrice Esej kromě autorských esejů uvádět esej vybraný a vlastnoručně okomentovaný jinou osobou. Nejde pouze o zprostředkování textů k různým tématům, ale hlavně o to připojit k těmto esejům jakési poučené čtení. To budiž nikoli návodem či přímo výkladem pro interpretaci, ale výzvou čtenáři. Takto připravený text by se měl stát čímsi podobným Lyotardově „otevřené struktuře“, místu, kde se při prvním kroku střetne esej s komentářem, v druhém čtení obou zároveň (či odděleně), v dalším pak možno konfrontovat komentář se čtením individuálním ad infinitum. Mimo samotné čtení je též možné věnovat se grafické úpravě poznámek – poznat komentátora nejen skrze to, co si myslí, ale i jak píše či jaké značky při čtení používá. Texty nemají představovat vzorné naplňování definice žánru, spíše ukázat, nakolik se tyto definice rozostřují u autorů i čtenářů, čím je pro ně esej specifický, co od něj žádají a co jsou mu ochotni prominout.

Anna Vondřichová

Poznámky k filosofickému myšlení

Nikoli s dostatečnou přesností se popisovalo uvažování. Nejlépe by bylo nazvat je rozšířenou koncentrací. Protože má na mysli svou věc a pouze svou věc, je schopno postřehnout v ní to, co přesahuje vše již předem myšlené, a takto rozlamuje fixovaný okruh dané věci. Věc sama může být nanejvýš abstraktní a zprostředkovaná; její ustrojení nelze předjímat otřelým pojmem konkrétnosti. S veškerými výhradami se sluší přistupovat ke klišé myšlení jako čistě logicky-důslednému rozvíjení jediné teze. Takzvaný myšlenkový pochod, který se neustále od myšlení očekává, musela filosofická reflexe prolomit. Myšlenky, jež jsou pravdivé, se ustavičně musí obrozovat ze zkušenosti věci, ač ta se určuje teprve v nich. Podstatou filosofické důslednosti je síla k této zkušenosti, a nikoli navazování logických závěrů. Pravda je dějící se konstelace, nic, co by probíhalo automaticky a v čem by se sice subjekt cítil ulehčen, avšak také zbytečný. To, že žádné filosofické myšlení hodné tohoto jména není možné shrnovat; že neakceptuje běžný vědecký protiklad procesu a výsledku (víme, že Hegel si představoval pravdu jako proces a současně i rezultát), to dává této zkušenosti její hmatatelnou podobu. Filosofické myšlenky, které se dají redukovat na svou kostru anebo na svůj čistý zisk, jsou k ničemu. Plytkost mnohých filosofických pojednání, která se o to nestarají, je víc než estetická nedostatečnost: je to index jejich vlastní nepravdivosti. Tam, kde filosofická myšlenka, a to i v nejvýznamnějších textech, zaostává za ideálem ustavičného obrozování z věci samé, tam je poražena. Filosoficky myslet znamená myslet intermitentně, být rušen tím, co není myšlenka sama. V energickém myšlení se analytické soudy, jichž musí nevyhnutelně užívat, stávají nepravdou. Síla myšlení k tomu, aby neplavalo s vlastním proudem, je síla rezistence vůči tomu, co je již myšleno. Důrazné myšlení vyžaduje občanskou odvahu.

Theodor W. Adorno: Poznámky k filosofickému myšlení. In Gesammelte Schriften. Ed. Rolf Tiedemann et al., Suhrkamp, Frankfurt am Main 1970–1986, 10.2, s. 603–604.

Esej jako forma

Ve vztahu k vědeckému postupu a jeho filosofickému základu jakožto metody vyvozuje esej v souladu se svou ideou poslední důsledek z kritiky systému. Dokonce i empiristické nauky, jež přiznávají přednost nezavršitelné, neanticipovatelné zkušenosti před pevným pojmovým řádem, jsou stále systematické potud, pokud zkoumají více či méně konstantně představované podmínky poznání a z nich vytvářejí souvislost, jež je co možná bez mezer. Empirismus ne méně než racionalismus byl od doby Baconovy – jenž sám byl esejistou – „metoda“. Pochybnost o jejím nepodmíněném oprávnění byl ve způsobu, jímž postupuje myšlení samo, realizován bezmála pouze v eseji. Je práv vědomí non-identity, aniž by je třeba jen vyslovoval; je radikální v non-radikalismu, v tom, že se zdržuje každé redukce na nějaký princip, že klade důraz na částečné vůči totálnímu, ve své fragmentárnosti. (…)

Esej se neřídí pravidlem organizované vědy a teorie, totiž že podle výroku Spinozova je řád věcí týž jako řád idejí. Protože řád pojmů bez mezer nespadá vjedno se jsoucím, není jeho cílem uzavřená, deduktivní či induktivní stavba. Bouří se proti nauce, jejíž kořeny jsou už u Platóna a podle níž je měnícím se, efemérním předmětem nedůstojným filosofie. Bouří se proti onomu starému bezpráví na pomíjivém, které je ještě jednou prokleto v pojmu. Má hrůzu z násilností dogmatu: z rezultátu abstrakce, to jest z toho, že ontologická závažnost náleží pojmu, jenž je vzhledem k individuálnu, jež je v něm uchopeno, časově invariantní. Klamné zdání, že ordo idearum je ordo rerum, tkví v prosazování zprostředkovaného jako bezprostředního. Jako pouze faktické nemůže být myšleno bez pojmu, protože myslet je znamená vždy chápat je pojmem, právě tak není ani nejčistší pojem myslitelný bez všeho vztahu k fakticitě. Dokonce i výtvory fantazie, které jsou údajně osvobozené od prostoru a času, odkazují, jakkoli odvozeně, k individuální existenci. Proto se esej nenechá zastrašit zvrácenou hlubokomyslností, která tvrdí, že pravda a dějiny stojí jakožto navzájem neslučitelné proti sobě. Má­-li totiž pravda nějaké časové jádro, pak se jejím integrálním momentem stává celý historický obsah; z aposteriority se konkrétně stává apriorita, jak to všeobecně požadoval Fichte a jeho následovníci.

Vztah ke zkušenosti, které dává esej právě tolik substance jako tradiční teorie pouhým kategoriím, je vztahem k celým dějinám. Pouze individuální zkušenost, se kterou jako nejbližší vědomí započíná, je sama zprostředkována přesahující zkušeností historického lidstva. To, že místo toho by tato zkušenost měla být zprostředkovaná a že bezprostřednem by mělo být vždy jen ono vlastní, je sebeklam individualistické společnosti a ideologie. Esej tedy reviduje podceňování dějinně vytvořeného jako předmětu teorie. Odlišování první filosofie od pouhé filosofie kultury, která ji předpokládá a na ní staví, tedy odlišení, kterým se teoreticky racionalizuje tabu eseje, je neudržitelné. Způsob, jímž pracuje duch, ztrácí svou autoritu uctívající rozlišování časového a bezčasového jako nějaký kánon. Vyšší roviny abstrakce nedodávají myšlence ani vyšší posvěcení, ani metafyzický obsah; myšlenka v nich s postupem abstrakce spíše vyprchává a něco z toho by chtěl esej odčinit. Běžná námitka proti němu, totiž že je fragmentární a nahodilý, postuluje danost totality, a tím i identitu subjektu a objektu, a tváří se, jako by člověk dokázal zmoci celek. Esej ovšem nechce hledat věčné v pomíjivém a destilovat je z něho, nýbrž chce naopak pomíjivé zvěčnit. Jeho slabost dosvědčuje onu samu non-identitu, kterou má vyjádřit; přesahování intence přes věc, a tedy onu utopii, jejíž ochranou je členění světa na věčné a pomíjivé.

V emfatickém eseji se myšlenka oprošťuje od tradiční ideje pravdy. Tím však esej současně suspenduje tradiční pojem metody. Hloubka myšlenky se měří podle toho, jak hluboko vniká do věci, nikoli podle toho, jak dalece ji převádí na něco jiného. To esej užívá polemicky, neboť rozebírá to, co se podle pravidel pokládá za odvozené, aniž by hledal odvození definitivní. Svobodně myslí pospolu to, co se ve svobodně zvoleném předmětu sešlo. Netrvá na nějakém zásvětí všech zprostředkování – což jsou zprostředkování historická, v nichž je sedimentována celá společnost –, nýbrž hledá pravdivostní obsahy jakožto dějinné. Netáže se po nějaké prapůvodní danosti a provokuje tím zespolečenštěnou společnost, která – poněvadž nestrpí nic, co nemá její ražbu –, je nejméně schopna strpět to, co připomíná její všudypřítomnost, a proto se jako ideologického komplementu dovolává přírody, z níž v její praxi už nic nezbývá. Esej beze slova opouští iluzi, že by myšlenka dokázala proniknout od toho, co je thesei (z kultury), do toho, co je fysei (od přírody). Esej, který je svázán s fixovaným, doznaně odvozeným, hotovými útvary, prokazuje úctu přírodě, jakmile stvrzuje, že již není pro člověka. Jeho alexandrinismus je odpovědí na to, že tam, kde šeříku a slavíku univerzální síť dovoluje přežívat, šeřík i slavík svou existencí vedou k víře, že život ještě žije.

(…)

Stejně jako se esej vyhýbá prapůvodním danostem, vyhýbá se i definici svých pojmů. (…) Esej přejímá do vlastního postupu antisystematický impuls a bez okolků zavádí pojmy „bezprostředně“ tak, jak je přijímá. Zpřesněny budou teprve svým vzájemným vztahem. V tom má esej oporu v pojmech samých. Je totiž pouhou pověrou upravujícího rozumu, že pojmy jsou o sobě neurčité, že se určují teprve svou definicí. Představu pojmu jako nějaké tabula rasa potřebuje věda, aby upevnila svůj nárok na vládnutí; jako nárok takové moci, která jediná obsazuje stůl. Vpravdě jsou všechny pojmy implicitně konkretizovány již řečí, do které jsou zasazeny. Esej vychází od těchto významů a vede je – sám jsa zásadně řečí – dál; chtěl by jí být nápomocen v jejím vztahu k pojmům, brát pojmy v reflexi tak, jak jsou bez vědomí již v řeči pojmenované. Připomíná to postup analýzy významu ve fenomenologii, avšak ta ze vztahu k pojmům činí fetiš. K tomu je esej stejně skeptický jako k jejich definici. Bez apologie bere na sebe námitku, že nevíme nade vši pochybnost, co si máme pod pojmy představovat. Esej nahlíží, že snaha o přísné definice dlouho vedla k tomu, aby se důkladnou manipulací s významy pojmů odklidilo všechno to, co je ve věci iritujícího a nebezpečného a co v pojmech žije. Přitom se ovšem esej bez všeobecných pojmů neobejde – ani řeč, která pojem nefetišizuje, se bez něho neobejde – a rovněž tak s nimi nezachází libovolně. Výklad tedy bere mnohem vážněji než metodu a ony postupy, které věc oddělují a jsou indiferentní vůči výkladu jejího zpředmětnělého obsahu. Způsob vyjádření má na přesnosti zachránit to, co obětuje zřeknutí se obrysů, aniž by se přitom míněná věc zrádně vydávala libovůli kdysi nadekretovaných významů pojmu. V tom byl nedostižným mistrem Walter Benjamin. Tato přesnost nesmí ovšem zůstat atomickou. Nikoli méně, nýbrž mnohem více než definující postup vymáhá esej vzájemné působení svých pojmů v procesu duchovní zkušenosti. V ní pojmy netvoří kontinuum operací, myšlenka nepostupuje kupředu v jediném smyslu, nýbrž momenty se splétají jako kobercový vzor. Plodnost myšlenky závisí na hustotě tohoto spletení. Myslící vlastně nemyslí, nýbrž stává se jevištěm duchovní zkušenosti, aniž ji škrtí. Třebaže by z ní vycházely impulsy i pro tradiční myšlení, toto myšlení svou formou vzpomínku na ně vylučuje. Avšak esej si ji bere za vzor, aniž by ji jakožto nějaká reflektovaná forma jednoduše napodoboval. Prostředkuje ji svou vlastní pojmovou organizací; postupuje, chcete-li, metodicky nemetodickým způsobem.

Osvojování pojmů v eseji bylo by nejlépe přirovnat k chování někoho, kdo je v cizí zemi nucen mluvit její řečí namísto toho, aby tuto řeč školsky slátal z jejích součástek. Bude číst bez slovníku. Když třicetkrát spatří stejné slovo ve stále se měnící souvislosti, ubezpečí se o jeho smyslu lépe, než kdyby zjišťoval postupně uváděné významy, které jsou nejčastěji příliš úzké vzhledem ke konkrétnímu kontextu a příliš neurčité vzhledem k nezaměnitelným nuancím, které v každém jednotlivém případě kontext zakládá. A jako je takové učení vždy vystaveno omylu, tak je tomu i s esejem jako formou; kvůli své příbuznosti s otevřenou duchovní zkušeností musí počítat s tím, že se mu nedostává oné jistoty, čehož se norma etablovaného myšlení bojí jako čerta. Esej nezanedbává jistotu, jež je prostá všech pochyb, avšak zbavuje se jejího ideálu. Je pravdivý ve své cestě, která jej vede stále dál, a nikoli v nějaké posedlosti základy, jež je vlastní hledačům pokladů. Jeho pojmy přijímají své světlo z terminu ad quem, jenž je jemu samému skryt, a nikoli ze zjeveného terminu a quo, a již tím jeho metoda sama vyjadřuje utopickou intenci. Všechny jeho pojmy je třeba předvádět tak, že se nesou navzájem, že jeden každý z nich se artikuluje vždy jen podle konfigurací s ostatními. Navzájem vůči sobě nespojitě odsazené prvky se v něm skládají v cosi čitelného; esej nebuduje ani lešení, ani stavbu, avšak jakožto konfigurace krystalizují prvky svým pohybem. Konfigurace je silové pole a vlastně každý duchovní útvar se pod pohledem eseje musí v silové pole proměnit.

Esej je diskrétní výzvou ideálu clara et distincta perceptio a nepochybné jistoty. Vcelku by jej bylo možné vyložit jako protest proti čtyřem pravidlům, která Descartovu Rozpravu o metodě (Discours de la méthode, 1637, česky Svoboda, Praha 1992, v překladu Věry Szalthmáryové­-Vlčkové) stanoví na počátku novověké západní vědy. Druhé z těchto pravidel, totiž rozdělit předmět „na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny“, je rozvrhem oné analýzy na prvky, v jejímž znamení tradiční teorie navzájem ztotožňuje pojmová schémata řádu a strukturu bytí. Avšak předmět eseje, totiž artefakty, se vzpírá analýze na prvky a je třeba jej konstruovat výlučně z jeho specifické ideje. Nikoli náhodou chápal Kant umělecká díla a organismy jako analogie, ačkoliv je tak neúplatně a navzdory všemu romantickému obskurantismu současně i rozlišoval. Stejně tak jako nelze hypostazovat celek jako cosi prvního, nelze tak činit ani s produktem analýzy, s prvky. Oproti oběma těmto způsobům se esej zaměřuje na ideu vzájemného působení, která rozhodně nestrpí ani tázání na prvky, ani hledání čehosi elementárního. Nelze rozvíjet momenty z celku ani celek z momentů. Je to monáda, a přitom to žádná monáda není; jeho momenty, jež samy jsou pojmové povahy, ukazují za specifický předmět, v němž se soustřeďují. Esej je však nesleduje tam, kde by se mimo tento specifický předmět legitimovaly: tak by padl do špatného nekonečna. Snaží se však dostat do tak těsné blízkosti předmětu, že se tento předmět rozlučuje do momentů, v nichž má svůj život, aniž by byl pouhým předmětem.

Třetí karteziánské pravidlo, totiž „vést v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších“, je v příkrém rozporu s formou eseje potud, že ta vychází z toho nejkomplexnějšího, a nikoli z nejjednoduššího, jednou provždy již předem běžného. (…)

Theodor W. Adorno: Esej jako forma (1954–58). In: Noten zur Literatur. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1981, s. 9–33.

Z němčiny přeložil a okomentoval Miroslav Petříček.