„Nabídli mi obchod, nabídli mi úřad. Řekli, že si nemám moc vybírat. Chcete vařit čaj v BBC? Chcete se stát poldou?“ zpívali The Clash ve skladbě Career Opportunities (Pracovní příležitosti) na svém prvním albu. Joe Strummer se v roce 1977 ještě mohl ošívat nad tím, co mu nabídli na úřadu práce, o tři roky mladší verze stejné skladby z trojalba Sardinista! už zní podstatně zlověstněji – britskou ekonomiku postihla recese a práce už nebyla vůbec. Ani ta špatná. Amerika o třicet let později, stejné téma, jen jiný hudební žánr. „Hledám novou práci. A nikdo mě nepotřebuje. Ptám se svýho šéfa, co vlastně dělá – jiný lidi vyhazuje,“ rapoval vloni v I Hate My Job (Nenávidím svoji práci) Cam’ron, až došel k závěru, který sděluje v názvu celé desky: Crime Pays (Zločin se vyplácí).
Populární hudba neexistuje ve vakuu a v proměnách vkusu se odráží i společenská realita. Když na konci sedmdesátých let stoupla v Británii nezaměstnanost náhle o 124 procent, vrcholila na ostrovech vlna politicky angažovaného postpunku (Scritti Politti, The Pop Group). Když na začátku devadesátých let klesla americká ekonomika o dvě procenta, dostal se na vrchol žebříčků depresivní grunge rock z chudého severozápadu. A co udělala s popem globální ekonomická recese posledních dvou let?
Žebříčky překvapivě neovládla beznaděj a stesky. Jistě, svůj chvilkový flirt s mainstreamem si užil uplakaný emo rock a hudební publicisté pár týdnů oslavovali současné klony depresivních Joy Division, ale pak už žebříčkům dominovala hudba, která na finanční problémy předepisuje veselí. Stejně jako prý v USA rekordně vzrostl prodej solených brambůrků (prý o 22 procent!), tak se začala konzumovat nakažlivě optimistická hudba. „Mám pocit, že to bude dobrej večer. Budeme slavit. Mazel tov!“ halekali Black Eyed Peas v I Gotta Feeling a Right Round Flo Ridy nostalgicky vracel posluchače do osmdesátých let – zlaté éry přepychu a dekadence (alespoň v simulakru popových klipů a hollywoodských filmů).
Recese byla tentokrát nebývale dlouhá a terapie smutnou hudbou jednoduše přestala zabírat. „Vím, že je recese, ale z tvý hudby mě jímá deprese,“ rapoval na svém loňském albu Jay-Z. Ačkoliv hip hop se svou hédonistickou oslavou materialismu asi nejvíce doplatil na zhoršenou finanční situaci obyčejných Američanů (kdo by v době recese chtěl poslouchat z rádia písničky jako I Got Money – Mám prachy?), byl to nakonec právě rapový král Jay-Z, kdo si připsal nejbáječnější popový hit posledního roku – Empire State Of Mind. V refrénu písně zpívá Alice Keys: „Jsem z New Yorku, z betonové džungle, v níž se plní sny a není tady nic, co bys nemohl dělat“ a infikuje tak rozhlasový éter bezbřehým optimismem s poselstvím, že jednou bude líp. Co jiného chtít od popu? Jako kdyby bylo jeho úkolem vyvažovat v médiích mobilizační rétoriku zpráv, v nichž se to jen hemží militantními výrazy, jako jsou „válka proti terorismu“, „tažení proti rakovině“ nebo „boj proti recesi“.
Málem bych zapomněl na velký hit Lady GaGa Just Dance. Původně vyšel už v dubnu 2008, na americké číslo jedna se ale dostal až v lednu 2009, v měsíci, kdy o pracovní místo přišel rekordní počet 740 tisíc Američanů. Z refrénu „Jen tancuj, všechno bude v pohodě“ se stala nefalšovaná hymna amerického boje s recesí. Kromě pozitivního poselství má taneční odrhovačka ještě jeden skrytý motiv. V románu Tancuj tancuj tancuj (Dansu dansu dansu) z roku 1994 přináší japonský spisovatel Haruki Murakami portrét chladného světa pozdního kapitalismu, který je postavený na nekonečné fluktuaci kapitálu. V předivu ekonomických vztahů jsme chyceni všichni a neúčastnit se „přehazování sněhu“ (jak svůj úděl popisuje hlavní hrdina – novinář na volné noze) by znamenalo ohrozit i svoji vlastní existenci.
V jednom okamžiku si Murakami ústy svého hrdiny stěžuje: „Věci byly jednodušší tehdy v roce 1969. K tomu, aby ses projevil, stačilo na demonstraci hodit kamenem proti policejnímu kordonu. Kdo ale je v dnešní sofistikované společnosti v pozici, v níž může házet kamenem? Kdo je dost odvážný na to, aby vypustil slzný plyn? A to je ono. Všechno je tak pevně svázáno s pavučinou kapitálu a za touto pavučinou je zase jiná pavučina. Není cesty ven. Hodíš kámen a on se vrátí jako bumerang a zasáhne tě.“ Pointa? Tam, kde popoví interpreti v minulosti raději házeli kamenem, ti současní radí ve shodě s názvem Murakamiho románu: tancuj, tancuj, tancuj.
Autor je hudební publicista.