Peter Pišťanek
Rivers of Babylon I
Přeložili Kristýna a Miroslav Zelinští
Kniha Zlín 2009, 295 s.
Pokud vezmeme v úvahu, že byl román poprvé vydán v roce 1991, lze říci, že málem prorocky předvídá vývoj společnosti v nových demokraciích postsovětského bloku, a to nejen té slovenské. Děj shrňme jednou větou: vidlák Rácz přijede do velkoměsta dělat topiče a stane se z něj hotelový magnát. Bez zřetele na jakoukoliv politickou korektnost je jeho pomocí vykreslen univerzální vzorec blba dostávajícího se k moci, který reprezentovala kdysi například předválečná postava polského Nikodéma Dyzmy. Mafiáni, provinční kurvičky, estébáci, pasáci, veksláci, pašeráci a všemožné postavy z podsvětí, které zalidňují knihu, jsou však hodně vzdálené tomu, co známe z klasických zámořských akčních filmů, v nichž se i nejhorší padouch vyznačuje jakýmsi stylem a elegancí. Středoevropská kontrabanda čerstvého kapitalismu plošně sdílí jednu hlavní vlastnost: je tupá jako motyka, a titulní melodie od Boney M udává rytmus kouzelně přemrštěným burleskním scénám ze života mafiánů, kteří se dostávají k moci. Aniž by si kniha dělala nároky na vysokou literaturu, výstižně líčí problémy tranzitní společnosti a pod pláštěm lehkého čtení se nakonec skrývá silná kritika nejen primitivního kariérismu zosobněného buranským topičem-velmožem, ale i obecného vývoje sociopolitické situace na Divokém východě.
Joanna Derdowska
Zikmund Winter
Povídky
Host 2009, 412 s.
Pěticí rozsáhlejších povídek či kratších novel se ke čtenáři po delší době dostává klasický autor české historické beletrie Zikmund Winter. Současník literární generace ruchovců, zakoušející s ní nástup mladších, progresivnějších uměleckých generací a sdílející s ní jejich despekt, byl dlouho jak v beletrii, tak v odborné činnosti historické a kulturněhistorické považován spíše za tovaryše; post mistra mu získala teprve první dekáda 20. století (a poslední dekáda jeho života), kdy vedle známého Mistra Kampana vznikají i chmurné texty recenzovaného svazku, Krátký jeho svět, Proti pánům, Vojačka, Peklo a Panečnice, v nichž se Winter dobírá čistého beletristického tvaru. V loňském roce vydaná knížka je ovšem zajímavá i z jiného, zcela aktuálního důvodu. Povídkami a dvěma delšími básnickými skladbami Julia Zeyera zahajuje brněnské vydavatelství Host další etapu v životě reprezentativní ediční řady Česká knižnice (viz A2 č. 2/2010). Po Československém spisovateli a Nakladatelství Lidové noviny přebírá Host štafetu v pokusu vydat reprezentativní řadu dvou set svazků české literatury od jejích počátků do současnosti v perfektní ediční a textologické podobě. Záslužný a zásadní ediční počin zatím nebyl – převážně z finančních důvodů – zcela šťastný. Počínaje letoškem chce Host vydat ročně čtyři svazky z připravovaných titulů; kéž by tak České knižnici začínala dlouhá a vydatná epocha.
Pavel Šidák
Plav – měsíčník pro světovou literaturu č. 2/2010
Toto číslo jinak užitečného překladatelského měsíčníku Plav je řídké. A to natolik, že o tom (nerad a stále nevěřícně) referuji. Jeho téma, nazvané Cizíma očima, se skládá z ukázek z vydaných knih osmi českých autorů (Hrabal, Topol, Ouředník, Hůlová, Ajvaz, Brycz, Petr Hruška, Kolmačka) a odpovídajících úryvků z (též vydaných) překladů do sedmi jazyků: slovinštiny, němčiny, francouzštiny, angličtiny, maďarštiny, polštiny a italštiny. To zabírá 35 stran Plavu. Desetiřádkový medailonek Hrabalův vyšel na jinak prázdnou stranu a začíná slovy: Bohumila Hrabala (1914–1997) není třeba představovat.“ Ano, není. Jinak žádný komentář ani rozbor překladů, nic, nic navíc. K čemu to prosím je? Neznám-li tak dobře, abych hodnotil umělecký překlad, žádný z těchto jazyků, mám Plav přečtený hned. Jelikož korpus tématu doplňují už jen anketa, dvě recenze za zahraničního tisku (z let 2004 a 2005) a rozhovor se slovinskou překladatelkou Nives Vidrihovou. V tom mě nejvíc zaujala paradoxně otázka. „V roce 2002 se na české literární scéně objevily dvě výrazné spisovatelky, Petra Hůlová a Květa Legátová, a čtenářská veřejnost se rozdělila na dva tábory. Kam byste se přiřadila vy?“ Co na to říct? A nejlepší je strana 45, na jejíž celé ploše dvě autorky nabízejí seznam (sedmi) internetových adres k tématu. Jediný živý text vydání je ohlas jistého překladatele uraženého recenzemi svého díla otištěnými v A2. Jak se k jeho práci staví redakce Plavu, se neví. Asi nijak, při výrobě tohoto čísla musela být někde na výletě.
Karel Brávek
Jean des Carreaux
Milostná růže
Přeložil Voloďa Miljuchin
Dybbuk 2009, 183 s.
Anonymní text, vydávaný na pokračování v časopise The Pearl roku 1880, je na základě lexikálních prostředků připisován stejnému autorovi jako proslulá Lady Fuckingham – a nebyl to prý Oscar Wilde (viz A2 č. 24/2009). Milostná růže v sobě spojuje všechny neduhy erotické literatury, přesto je jedním z nejlepších a nejzábavnějších svazků klasické erotické edice Dybbuku. Příběh mladého francouzského aristokrata, který zdědí pohádkový majetek a rozhodne se vytvořit na svém zámku harém, kypí nelogičnostmi, nemotivovanými činy, náhle se zjevivšími a znovu zapadnuvšími postavami a epizodickými dějovými úseky, směřujícími pouze k jediné činnosti. Prostě je vystaven jako průměrný pornofilm a to vlastně i od tohoto žánru čekáme. Jenomže hlavní postavu ordinérního šlechtického erotomana nečekaně přerůstá jazyk díla, který je plný originálních přirovnání, nadsázky a žánrové sebeironie (za níž zřejmě z velké míry stojí překladatelova invence). Proto čteme s napětím ani ne kvůli ději, ale kvůli novým a novým spojením (zbrocený fifák, velkolepý haldoprc, vábná ďovírka), které mají sílu rozesmát. Vše korunují věty jako „vykropil jsem jí rotundu božským nektarem jako o svatodušních svátcích“ „zmítali jsme se na tom ďábelském mrdadle jako červení psi přežraní paštikou ze španělských mušek a celeru“ nebo dokonce až rozjímavě filosofující zamyšlení: „Oba jsme vyronili své vzácné šťávy v nebývalé hojnosti. Teď jsem pochopil, že vláha je životodárná. Sucho znamená smrt. Život musel vzniknout ve vláze.“
Karel Kouba
Wisława Szymborska
Okamžik. Dvojtečka. Tady
Přeložila Vlasta Dvořáčková
Pistorius & Olšanská 2009, 112 s.
Na poezii Wisławy Szymborské (nar. 1923) okamžitě zaujme elegance výrazu – většina básní má plynulé tempo, až se nám může zdát, že nasloucháme nějakému klidnému a výsostně kultivovanému vyprávění, v němž zazní vše, co má být řečeno, a ani o písmenko navíc nebo méně. Jako kdyby pro Szymborskou nebylo nic jednoduššího, nic samozřejmějšího než psát básně. Ale jaké básně!
Verše neomračují nápadnými metaforami, které by si ukradly čtenářovu pozornost jen pro sebe na úkor zbytku básně. Typickou polohou Szymborské je naopak pozorování, v němž lyrický subjekt zůstává ve zvědavém, zároveň však pokorném odstupu, fascinován a zároveň udiven tím, jak jsou všednodennost a zdánlivě banální okamžik či detail vždy znovu něčím neopakovatelně jedinečným a fascinujícím, nikdy však ne definitivně uchopitelným. Proto se básnířka stále znovu a znovu ptá – totéž totiž překvapuje pokaždé jinak („Mohla jsem být sebou – ale bez údivu,/ a to by znamenalo,/ že někým zcela jiným.“). Lyrický subjekt je iniciátorem, jehož otázka tvoří, rozhýbe obraz, dále však do něj již nevstupuje, ale zároveň se z něj také neztrácí, neboť obraz je čtenáři promítnut právě skrze lyrický subjekt, který jako kdyby byl filmovým plátnem. To je patrné především v básních, jež vycházejí z osobní vzpomínky na dobu dávno minulou, ale jsou dalece vzdálené časté sentimentalitě motivu dětství jako ztracené idyly, nebo na různé citové prožitky (a obecně lze říci, že nic není Szymborské tak cizí jako právě sentiment).
V doslovu k soubornému vydání posledních tří sbírek polské nobelistky Okamžik, Dvojtečka. Tady (Okamžik vyšel v roce 2002, Dvojtečka roku 2005 a Tady loni), o němž je řeč, cituje překladatelka Vlasta Dvořáčková polského kritika Andrzeje Zawadu, který o poezii Szymborské řekl, že se její básně snadno čtou a nesnadno se o nich píše. V tomto duchu je potřeba brát tvrzení, že jde o knihu nesmírně „osvěžující“, s rezervou, nicméně lepší adjektivum, které by vystihlo celkový pocit z veršů, jsem nenašel. Titul totiž příznačně otevírá autorčina fotografie, na níž se Szymborská téměř neznatelně, snad trochu potměšile usmívá a jemná ironie rezonuje napříč celou knihou, ačkoliv tak výrazně jako v básni Metafyzika („Bylo, minulo./ Bylo, a tedy minulo./ V pořadí vždycky neodvratném,/ protože takové je pravidlo té prohrané hry./ Banální závěr, nestojí za napsání,/ neboť nesporné skutečnosti,/ skutečnosti na věky věků,/ na celý vesmír, jaký je a bude,/ že cosi opravdu bylo,/ pokud neminulo,/ dokonce i to,/ žes dneska jedl noky se škvarky.“) vystoupí na povrch málokdy.
Okamžik. Dvojtečku. Tady nelze po prvním přečtení jen tak odložit – básně jako Okamžik, Negativ, Malá holčička stahuje ubrus, Ze vzpomínek či Kaluž (a to jmenuji jen ty z prvních stran knihy) prostě chceme číst znovu. A jsme si jisti, že každá nová návštěva knihy nám ukáže další polohu autorčiny poezie.
Vojtěch Staněk
Aargh! 9
Deváté číslo komiksového sborníku Aargh! se zaměřuje na současný polský komiks. Téma shrnuje článek Michała Słomka o současné situaci v Polsku. Zdá se, že zlaté časy komiksu u našich sousedů jsou již minulostí a trh se pročišťuje. S tím je spojený třeba i konec dvou komiksových vydavatelství. Aktuální je rozhovor s guruem polské scény, kreslířem Grzegorzem Rosińským, jehož sérii Thorgal se od letošního roku pokouší resuscitovat nakladatelství Albatros. Dozvíme se tu nejen o vztahu mezi Rosińským a Kájou Saudkem, ale také o posledních albech Thorgala, kde autor používá techniku malby. Ze současného polského komiksu tu najdeme ukázky ze sérií Ježek Jiří (kterému se za pomoci filosofických a právnických obratů podaří přesvědčit zamilovanou homosexuální dvojici skinheadů, aby použili jinou, vedlejší lavičku) anebo z cyklu Mikropolis (sociální satiry s trochu parodicky-hororovým nádechem). Ostatní polské kusy bohužel za moc nestojí. Příjemná je kombinace stylu Mikea Mignoly a kubismu v komiksu Chladivý vítr slovinského autora Tomaže Lavriče. K inspiraci Mignolou se přiznává také Jiří Zimčík, který se tu představuje v rozhovoru a příběhem Slováckého Hellboye – Šohaje. Jakousi komentovanou bibliografií je autobiografické shrnutí komiksové tvorby Jiřího Wintra-Neprakty. Výtečný je výtvarně i verbálně strohý příběh sochařky Camille Claudelové od Františky Lachmanové a vrcholem čísla dva krátké, také lehce sociálně-hororové příběhy na scénář Ireny Douskové v podání kreslířky Lucie Lomové.
Jiří G. Růžička
Riccardo Burchielli, Brian Wood
DMZ: Válečná zóna
Přeložil Richard Podaný
BB art 2009, 128 s.
V krátké době máme druhou možnost potkat v komiksu novináře budoucnosti. Po Ellisově Transmetropolitanu je to válečný reportér, dokonce jediný, který se nachází uprostřed bojů druhé americké občanské války. Snad proto, že tenhle novinář není tak vševědoucí jako Ellisův klišovitý narkoman, se DMZ celkem dobře čte, nenudí a je nakonec i celkem uvěřitelná, možná proto, že je tak děsivá. Role outsidera Matty Rothovi pasuje, navíc jde o lůzra ve vysněné pozici, je jediným člověkem s vestou Press široko daleko. Ten skutečný ostřílený novinář, kterého pouze doprovázel na výpravě do demilitarizované zóny New Yorku na Manhattanu, totiž přijde hned zkraje o hlavu stejně jako celý novinářský štáb. Nějaké to klišé tedy číhá i v demilitarizované zóně, když se například Matty dočká průvodkyně po Svobodných státech (které zrovna vedou válku s těmi Spojenými) v postavě samozvané záchranářky, které by klidně slušela role nějaké dredaté aktivistky současnosti. Faktem ale je, že bez ní by asi dlouho nepřežil, a reportáže může do Spojených států posílat jen živý. Vzhledem k tomu, že tomuhle dílu vládne akce, se v prvních pěti sešitech o podstatě konfliktu moc nedozvíme a můžeme jen domýšlet, že máme co do činění s čímsi, co je blízké asymetrické válce současnosti. Na jedné straně technicky vybavená moderní armáda, na straně druhé vzbouřenci s guerillovou válkou jako hlavní zbraní. To vše je možné jen díky kresbě, která dělá z Manhattanu další postavu komiksu, již si zamilujete, i když je napadrť.
Lukáš Rychetský
Jaroslav Svoboda
Kompletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku
Smart Press 2009, 352 s.
Příruček, z nichž je možné dozvědět se všechno o zakládání nejrůznějších druhů zahrad, je nepočítaně. Práce zakladatele internetových stránek www.ekozahrady.com je ale vůbec první českou knihou, která shrnuje osobní zkušenosti s vytvářením alternativních, ekologických zahrad. Při jejich zakládání autor vychází z konceptu trvale udržitelného rozvoje s ohledem na šetrnost, přirozenost a soběstačnost. Manuál k výstavbě „jiné“ zahrady je opravdu obsažný a důkladný a k jeho přednostem patří i grafická úprava a množství fotografií. Oproti podobným zahraničním titulům je navíc plně přizpůsobený našim podmínkám i krajině. Ekozahrada by neměla být ani čistě estetická, ani čistě praktická; měla by v sobě spojovat obojí, tedy záhonky se zeleninou, léčivé byliny, ovocné stromy i okrasně působící dřeviny, jejichž plody a části jsou jedlé. Výhodou takové kombinace kromě jiného je, že se o ni už není třeba příliš starat, protože soužití vhodně zvolených rostlin a strategická výsadba řeší problémy, které obvykle provázejí pěstování v monokulturách či sterilních okrasných zahradách. Samozřejmostí jsou praktické rady, jak nebýt závislý na chemických látkách a zbytečných technologiích, návod, jak si založit kompost nebo kořenovou čističku vody, i pár tipů na chov domácích zvířat. Jsou zde též seznamy starých odrůd ovocných stromů, původních dřevin, ale i nového ovoce, které je nenáročné a dobré. Jediné, co v textu občas ruší, je příliš slov typu image nebo design a nevhodné a iritující emotikony, které kazí dojem z jinak precizně zpracované knihy.
Karel Kouba
Chandak Sengoopta
Otto Weininger – Sexualita a věda v císařské Vídni
Přeložil Daniel Micka
Academia 2009, 324 s.
Studium dějin evropské medicíny přivedlo indicko-londýnského badatele k zájmu o obskurní postavu Otto Weiningera (1880–1903), který ve třiadvaceti letech vydal mnohasetstránkový opus Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter; dílo česky nevyšlo) a následně spáchal sebevraždu v domě, kde zemřel Beethoven. Skladatelova pamětní deska na domě je, Weiningerova nikoliv: jde o jednoho z obyvatel, jimiž se město Vídeň příliš nechlubí. Ohlas jeho díla byl však dalekosáhlý, byť obtížně sledovatelný. Sengoopta se snaží poctivě zmapovat kontexty, ve kterých se rodí Weiningerovy antisemitské a misogynské názory, a ukázat, že nejde o nějaké předsudečné výstřelky, nýbrž o teze zakotvené v „dobovém bio-medicínském diskursu“ (počátky sexuologie, psychoanalýzy, teorie hysterie, homosexuality či rozšířený předpoklad univerzální bisexuality). Žena podle Weiningera nemá autonomní „já“, zženštilý muž ho ztrácí, stejně jako Žid, příslušník zženštilého národa. Žena žije jen svou sexualitou: „Muž má penis, ale vagina má ženu.“ Etickým řešením ovšem není perzekuce žen a Židů, nýbrž překonání sexuality (a tedy ženství), jehož vedlejším produktem je ovšem vymření lidstva. Avšak fiat iustitia, pereat mundus. Podnětná je poslední kapitola, která sleduje recepci Weiningera zejména mezi středoevropskými literáty; nejhorlivěji jej propagoval Karl Kraus, padnou ale také jména Roberta Musila, Jamese Joyce či Franze Kafky.
Michal Špína
Pavlína Morganová
Akční umění
Nakladatelství J. Vacl 2009, 277 s.
Pečlivá rešerše a snaha o uspořádání dokumentace i dílčích zmínek o akčním umění v Československu a České republice byla před deseti lety hlavním přínosem prvního vydání publikace. Šlo o první systematizační pokus o zavedení některých základních termínů (jako například land art či body art) do českého prostředí a o ucelený výčet autorů zabývajících se u nás uměním akce. Diskuse tehdy vzbudila především otázka nezařazení některých umělců (Milan Grygar, Eva Kmentová, Jan Wojnar ad.). U druhého vydání je však potíž jinde. Doplněny nejsou údaje o autorech posledního desetiletí a chybí snaha o hlubší a kritičtější analýzu. Zůstalo pouze osm stránek mezinárodních souvislostí a spousta paušálních a obecných tvrzení (typu: „Mimo to je však Biograf také naplněn politickými významy, na než byla doba citlivá.“ nebo: „Navíc každé místo má u nás za sebou tisíciletou historii, která spoluvytváří genius loci.“), která vypovídají spíš o neumělé apologetice než o zaujetí kritického stanoviska. Autorka sama přiznává, že by dnes „některé pasáže napsala jinak“, bohužel to ale neudělala. Pro mnohé může být užitečné mít doma příručku poskytující základní přehledy, ukázky dokumentace a vypovídající o vývoji této umělecké disciplíny, otázka ale je, zda by nebylo lepší na rozebrání prvního vydání reagovat jinak – buď novou a analyticky ambicióznější studií nebo převedením té staré do dostupného digitálního archivu.
Filip Pospíšil
Dionysios Areopagita
O nebeské hierarchii
Přeložil Martin Koudelka
Vyšehrad 2009, 133 s.
Dionysios byl novoplatonik působící na přelomu 5. a 6. století v Sýrii, který skloubil novoplatónské myšlení s křesťanským učením. Jeho originální syntéza (negativní apofatické myšlení) je zajímavá dodnes, inspirovala se jí celá apofatická tradice negativní teologie a mystiky (Eckhart), ale i nejsoučasnější myslitelé (Derrida). Vždy nás bude lákat cesta k neuchopitelnému, nevýslovnému bytí s jeho tichým nazíráním v mlčenlivé intuici, jak se událo i u Wittgensteina a Heideggera. Dionysios rozlišil různé stupně vedoucí k božskému principu, s nímž se lze spojit navzdory jeho úplné jinakosti, přiblížit se k němu v prohloubeném myšlení či mystické extázi. Cílem Dionysiova líčení nebeské hierarchie je přivést člověka na cestu zbožštění, zkoumá se tedy vztah člověka k Bohu, jak je vůbec tento vztah možný, když, ač nadáni rozumem, jsme poutáni smyslovým vnímáním. Myslitel nám ukazuje cestu očištění, jež jedině vede k úplné jinakosti, k účasti na neviditelném jednu. Zajímavá je i hermeneutika, s níž se Dionysios snaží vysvětlovat řeč obraznou Písma: proč jsou například andělé nazýváni vichry, oblaky, že zlatá barva značí ryzost a že podoba lva symbolizuje skrytost nevýslovného a jediného bytí. Blízký nám může Dionysios být svým niterným (kierkegaardovským) přibližováním k nevýslovné pravdě bytí, kdy je třeba se vzdát všech iluzí, do nichž se zaplétáme v běžném každodenním životě, abychom v mlčení ticha probudili svou moudrost a dotkli se pravdy.
Jiří Olšovský