Tibetští mniši z exilového kláštera Mänri v Indii uvedli v Česku rituál čham. Tančili v kostýmech a hlavových maskách, hráli na rituální nástroje a zpívali – modlili se (po dva večery, 15. a 16. 5., v Divadle Archa). Klášter je centrem bönismu, předbuddhistické tibetské náboženské tradice. Vítězství dobra a obnovení harmonie, o to v rituálu běží. Výrobky mnichů, jejichž koupě podporuje aktivity kláštera (třeba péči o sirotky a jejich vzdělání), šly v Arše na dračku. Pak jsem si na netu hledala novinky: Březen – sebeupálení mladého mnicha z kláštera Kirti, centra protičínských nepokojů 2008. Duben – Lobsang Sangay, nový politický tibetský vůdce v exilu. Jigme Gyatso, tibetský vězeň svědomí, jemuž patnáctiletý trest prodloužili o další tři roky.
J. Bohutínská
„Tahle výstava bude průser“ – leitmotiv kreseb Nikoly Čulíka vystavených v Galerii 35m², o nichž by se dalo říct leccos, jen ne to, že jsou průser. Dvě postavy stoupající po žebříku, první: „Nevím, kam jdu“, druhá: „Jdu za tebou.“ Jdu… To Stian Westerhus, norský kytarista, jehož hostil festival Stimul, nepochybně ví přesně, kam jde, ale pochybuju, že má smysl ho kamkoli následovat. O tom, že se běh věcí zvrtne nesprávným směrem, často rozhodují maličkosti. V případě Westerhusova koncertu byly onou „maličkostí“ jeho ďábelsky dlouhé a špičaté boty, které byly díky šílené živé projekci neustále středem pozornosti. Falický tvar kytaristova obutí neúprosně stahoval všechny představy do oblasti sexuality. Westerhus hrál dlouho, střídal rozmanité polohy, ale žádné z nich se neoddal tak dlouho, aby mohlo dojít ke skutečnému vrcholu. Jinými slovy: nikdy se neudělal. Myslím, že to, co servíroval publiku (tj. okázale předváděl, že se NEPOTŘEBUJE udělat), bylo opravdové zlo. Nemohl jsem to vydržet. Při odchodu ze sálu jsem si vzpomněl na Číču, krále pirátů od Kathy Acker: „Chlapec se rozhodl, že bude pořád jen šukat a šukat, a nikdy se při tom neudělá. Takový chlapec je zkažený. Zlí chlapci chtějí šukat dívky a přitom je nemají rádi. Udělají cokoli, jen aby jejich čuráky nezměkly.“
J. Holzel
Troufám si tvrdit, že součástí ideje „moci bezmocných“ je i idea „bezmoci mocných“. I demokratický režim totiž bývá někdy deficitní, když na jedné straně stále zůstává arogantní moc, která si myslí, že ti dole mají jen bezmocně poslouchat. Kdo se domáhá svých práv, je samozřejmě ostrakizován. A to bez ohledu na podobu politického zřízení. I mocní se ale někdy cítí být bezmocnými. I mnozí politici všech úrovní se občas musí sklonit před angažovanou veřejností a použít jejích metod, například založit občanské sdružení či sbírat podpisy. Politická moc a ekonomický vliv jsou prostě nedostačující, takže musí použít i síly občanské společnosti. Příkladem je petice za urychlenou dostavbu dálnice D8 přes České středohoří a silnice R43 od Brna na sever, která se jednoduše vyvěsí na úřední desky a je „odpracováno“. Proč by měl politik sbírat podpisy někde u infostánku? Ani legitimita moci vzešlá z voleb tedy nemusí stačit k tomu, aby měla u občanů respekt a úspěch. Za peníze se vše zkrátka koupit nedá!
M. Patrik
Glosa poněkud osobní. Na výletě v Havlíčkově Brodě jsem se zarazila u panelů s texty Karla Havlíčka Borovského. Tento z roku 1858, nazvaný příznačně pro současnou politickou situaci Konec, jen posílil mé doufání, že jasnost a stručnost nejsou v politice pouhou chimérou: „Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl, pročež každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, který pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu.“ Okolo mě ale lidé na vycházce po nedělním obědě lízali zmrzlinu, svlékali svetry a nezdálo se, že by je unikající síla českých politiků nějak zásadně trápila.
A. Vondřichová
Osvětové časopisy pro mládež často považují své čtenáře za hovádka. Mezi opruzy, kámoše, čekování, prdící postavičky a spoustu inzerce pašují dobro. Třeba RedWay, podporovaný MŠMT a VZP a distribuovaný do základních i středních škol, vedle PR článků na VZP a přátele redakce chrání žáky před kardiovaskulárními chorobami. Nějak se lidé ze „scény“ (na vydávání se podílí nakladatelství Labyrint, spolupracují Pasta, Hugo Toxxx, Michal Nanoru) živit musejí. Je ale obdivuhodné, jak jsou přitom nezávislí: „V DOXu právě probíhala výstava nezávislých časopisů vzniklých po roce 1990. Nezávislý časopis poznáte tak, že jeho stránky naplňuje obsah, nikoliv vata mezi reklamami. (…) RedWay je tam taky a kromě něj (…) dalších asi deset časopisů, na jejichž tvorbě se podíleli buď naši přátelé, nebo přímo my, lidi z RedWaye.“ Před demencí RedWay nechrání.
K. Brávek
Lars von Trier, režisér proslulý tím, že rád provokuje, to na festivalu v Cannes trochu přehnal. S humorem sobě vlastním se vyznal z obdivu k Adolfu Hitlerovi, přiznal, že je nácek, a nakonec zmínil i to, že by rád natočil film Konečné řešení. Těžko říct, co vlastně Trier myslí vážně a kdy se jen do očí vysmívá těm, kdo by tak mohli brát jeho výroky nebo dokonce filmy. Reakce pořadatelů festivalu však byla podobně přehnaná. Triera z Cannes vyhostili. Bude zábavné sledovat, jak se Canneští zachovají v budoucnu. Pokud by jejich krok nebyl jen unáhleným gestem, už asi Triera nepozvou a sami tak zpochybní vlastní úroveň. Pro ostatní „áčkové“ festivaly by to bylo jen dobře, vždyť v Cannes jim s nejočekávanějšími snímky v poslední době vždycky vypálí rybník.
J. G. Růžička