Hi, mom!
Režie Brian De Palma, USA, 1970, 87 min.
DVD, Levné knihy 2011
Brian De Palma proslul jako tvůrce formálně novátorských thrillerů, často silně ovlivněných díly Alfreda Hitchcocka. Díky Levným knihám se ale k českým divákům dostává jeden z raných filmů tohoto klasika Nového Hollywoodu sedmdesátých let. De Palmovy první snímky, dnes neprávem pozapomenuté, předznamenávají režisérovu pozdější tvorbu, a to jednak inspirací brakem a jednak fascinací kamerou, filmovým obrazem a procesem natáčení i diváctvím, jež se otiskuje do různých experimentů s kamerovými formáty či choreograficky náročnými dlouhými záběry, ale i do toho, že řada jeho postav jsou filmaři a mnohdy zároveň voyeuři. De Palmovo rané období je však oproti pozdějším snímkům neobyčejně provokativní a hravé – jednotlivé snímky zpravidla nemají přímočarý příběh a tříští se do chaotických shluků volně propojených epizod. Snímek s nonsensovým názvem Ahoj, mami!, navazující na předchozí tvůrcův film Greetings se stejnou hlavní postavou, vietnamským veteránem Johnem Rubinem (jedna z prvních rolí Roberta De Nira), sleduje hrdinu, jak se nejprve pokouší uchytit v pornoprůmyslu tím, že skrytou kamerou natáčí sebe sama při sexu s dívkou z protějšího domu, pak se přidá ke skupině černošských performerů, kteří radikálním způsobem dávají bílé většině zakusit, jaké to je, být černý v Americe, a nakonec podnikne teroristický čin. Snímek na mnoha rovinách zkoumá fenomény diváctví, různých typů performance i chování v soukromí a na veřejnosti.
Antonín Tesař
Skyline
Režie Colin Strause, Greg Strause, USA, 2010, 94 min.
Premiéra v ČR 9. 6. 2011
Při letmém pohledu na filmografii bratrů Colina a Grega Strausových, čítající snímky Avatar, Babel, Social Network a mnohé další, bychom mohli lehce získat dojem, že se před našimi zraky dlouhá léta skrývali neobyčejně plodní a originální tvůrci. Colin a Greg však vznik snímků svých zkušenějších kolegů vždy sledovali z přítmí oddělení tvorby speciálních efektů, kde nutně pracovali pouze s fragmenty budoucího díla. Jejich dva režijní počiny působí jako odvary z těchto filmů. Po filmu Vetřelci vs. Predátor 2 natočili katastrofické sci-fi Skyline, které se zoufale snaží vyrovnat s podobnými snímky žánru, v jakémkoli srovnání ale smutně prohrává. Nedostatek rozpočtu nasměroval linku příběhu do interiérů luxusního paneláku, odkud skupina nesympatických a dokonale imbecilních postav sleduje mimozemskou invazi „zlodějů mozků“. Snaha o kontrast mezi osudovým děním za štěrbinami okenních žaluzií a klaustrofobním prostorem apartmánu je deptána scenáristickou impotencí, třetiřadými hereckými výkony a diváckou touhou po rychlé a pokud možno bolestivé smrti všech zúčastněných. Snímek bohužel nefunguje ani jako „guilty-pleasure komedie“ (zábavná stupidita), ani coby likvidační sci-fi film – je to především hodně natahovaná nuda z hotelových chodeb, střech a podzemních parkovišť. Skyline neodbytně dokládá, že mimozemská invaze „zlodějů mozků“ musela tvůrčím týmem prosvištět už dávno.
Petr Hamšík
Paul
Režie Greg Mottola, USA, 2011, 104 min.
Premiéra v ČR 9. 6. 2011
Herci a scenáristé Simon Pegg a Nick Frost jsou známí především díky Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení – snímkům režírovaným Edgarem Wrightem, které si po britsku pohrávají s typickými hollywoodskými žánry zombie hororu a akční parťácké krimi. Tentokrát jejich scénář i herecké kreace kočíruje Američan Greg Mottola, spojovaný ponejvíce s filmem Superbad. Paul už svým ústředním motivem – cestou dvou britských nerdů a fanboyů (hanlivé označení pro příliš zapálené fanoušky sci-fi a spřízněné popkultury) do Ameriky – nastiňuje, že se tentokrát bude hrát více podle amerických než britských pravidel. Tato bromance (čili kříženec parťáckého a romantického filmu) o cestě do Mekky nerdů, na sandiegský Comic Con, a následném setkání s mimozemšťanem se odvíjí podobně jako zmíněný Superbad. Pod vrstvou obhroublého, huličského a geekovského humoru se pozvolna rýsuje podařená variace na téma „i outsideři mají právo na obyčejný život a romantické city“. Co na tom, že je k vyrovnávání s vlastním nerdstvím a ujasňováním citových vazeb dokopává sprostý cynický renderovaný mimozemšťan, dabovaný Sethem Rogenem. Přes očividné převyprávění příběhu o E. T. a spousty narážek na jiná více či méně kanonická sci-fi díla je Paul především vztahovou komedií. A je drobný zázrak, že se mu z fanboyovského a ufologického amalgámu podařilo vysochat vkusný a vtipný film. Byť onen humor místy drhne, respektive působí kapku samoúčelně.
Tomáš Stejskal
Stellar Om Source
Clarity
Big Love 2011
Když dubnovou akci Reset Night v holešovickém Crossu, vlastně vůbec první witchhouseovou noc v Česku za účasti gr†llgr†ll, o F F a dalších projektů, zakončovala Christelle Gualdi nezakrytě tanečním setem, nejvíc asi překvapila oddané vyznavače své drone minimalistické diskografie. Pro milovnici analogových syntezátorů, která debutovala kazetou The Far Skies Fellowship ještě dřív než třeba Oneohtrix Point Never nebo Emeralds, to ale nebyla jen hra s těly turistů nabuzenými nebo dokonce přebuzenými jakousi extrémní „absencí“ hudby a speedu. Hrála totiž i skladbu Clarity ze stejnojmenného sedmipalce, který vyšel už v lednu tohoto roku a dokazuje privátní vývoj. Vydala ho japonská značka Big Love, tedy sublabel nezávislého tokijského obchodu s deskami Escalator, který se zaměřuje na exkluzivní materiál (ne pouhé reedice) od nedávných západních objevů (Big Pink, Salem, Cold Cave nebo Geneva Jacuzzi), a opět se ukazuje, že rozmanitou tvorbu pařížské rodačky a dlouholeté aktivistky klubu Helbaard v nizozemském Haagu stojí za to sledovat až do těch nejnemožnějších koutů. Samo rozkročení mezi psychedelickými ritualistickými seancemi typu Way of the Cross (kde se sešla mimo jiné se členy Skaters či „dech vyrážejícím“ Mikem Quantiem) nebo letošní desky projektu Hand in Hand a její sólovou odosobněnou produkcí, reprezentovanou Clarity a Energy, totiž otevírá rozsáhlé, lákavé, neskutečné a zároveň fyzicky hmatatelné pole: psy-trance mimo jasně vymezenou scénu.
Head in Body
Wet Hair
In Vogue Spirit
De Stijl Records 2011
Mokré vlasy, nebo vlhké chlupy? Chrčivé a zvířecí zvuky současné postžánrové psychedelie inklinují spíše k druhé možnosti. Ale všichni už touží po lesku natuženého účesu „v módním duchu“. To neříká jen název nového alba skupiny Wet Hair. Ukázalo se to už koncem minulého roku, když se Shawn Reed a Ryan Garbes rozhodli rozšířit své duo o hráče na basu a vzdálit se aspoň o trochu splývavému stylu svých předchozích nahrávek vydaných na značce Not Not Fun. Ani na nich syntezátorové plochy přecházející k delfínímu zpěvu nesměřovaly k lekci transcendentální meditace v prohřátém písku západního pobřeží, ale spíše k černému písku pustých pláží (v sousedství Dirty Beaches). Přesto bylo jasné, že Kalifornie a Klávesy hudebníkům nedávají spát (stejně jako Jamesu Ferrarovi, skupině Excepter nebo duu Blues Control). Zvuk, který leze z nahrávky jako z chlupaté deky, je jako obvykle příležitostí k eklekticismu. Svůdné gesto vlasů přitom svůj nový výraz nachází v gelovém vzhledu rockabilly. Přes velké, divoké, odbarvené a špinavé vlasy předchozích hudebních subkultur se Wet Hair aspoň v roztroušených ozvěnách vracejí do starých časů. Klávesová produkce přitom nesměle klopýtá k pojmu, na který ti chytřejší už příliš dlouho zapomínají: rock! Basa s bicími tu a tam potěší právě proto, že na klišé starého žánru už nikdo nečeká. Přesto si posluchač vystačí s pocitem, že i když všechno zní skvěle, celkem vzato to pořád ještě není nic moc – s takovým dojmem se naštěstí dá docela dobře vyžít.
Ondřej Klimeš
Russian Avant-Garde Music
Melodija 2010
Díky svému někdejšímu vydavatelskému a nahrávacímu monopolu na celém teritoriu bývalého Sovětského svazu disponuje firma Melodija obrovským archivem se zapomenutíhodnými i nadčasovými materiály z nejrůznějších hudebních oblastí. Tu a tam z nich něco opráší a připomene v reedici na CD a čas od času se mezi těmito znovu vydanými nahrávkami vyskytne skutečný poklad. Tím je i album se záznamem koncertu, který se uskutečnil 15. dubna 1982 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře a který v jistém smyslu pozměnil dějiny ruské hudby. Iniciátorovi koncertu dirigentu Gennadiji Rožděstvenskému se podařil do té doby nevídaný kousek, během jednoho večera uvedl orchestrální skladby vůdčích postav tzv. druhé ruské avantgardy (tj. avantgardy šedesátých a sedmdesátých let), dobově označovaných jako „ruská trojka“: Edisona Děnisova (Malba), Sofije Gubajduliny (houslový koncert Offertorium s Olegem Kaganem coby sólistou) a Alfreda Šnitkeho (suita z hudby ke gogolovskému představení Divadla na Tagance Revizskaja skazka). Program doplňoval kratičký Pochod, který ad hoc napsali všichni tři společně. Akce znamenala de facto legalizaci nejen tvorby těchto autorů, ale avantgardních tendencí v Sovětském svazu vůbec a symbolicky i jejich završení („avantgardnost“ se tam na rozdíl od Západu nevztahovala pouze k umělecké rovině, ale úzce souvisela i s vyhraněností vůči oficiální socrealistické estetice). Hudbu samu pak prověřil čas, a tak má nahrávka mnohem větší než jen historickou hodnotu.
Vítězslav Mikeš