Poslední maturitní. Bohužel, nebude o mnoho lichotivější než ty předchozí. CERMAT stále hraje hru na schovávanou, a to i s řediteli škol. Nejprve řekne, že nebude zveřejňovat žádné žebříčky úspěšnosti. Pak však ředitelům volá a dá jim na vybranou – buď vaše škola v žebříčku bude uvedena, nebo ne, ale nikdo se nedozví, že by tu být měla. Zveřejněný žebříček deseti nejlepších škol (otištěný v MF Dnes v pátek 24. 6.) je však zcela zavádějící. Nelze seřadit školy objektivně, pokud se dvě ze tří částí státní maturity skládají na školách a jsou hodnoceny samotnými učiteli, ne úředníky CERMATu. Nelze seskupit školy o jedné maturitní třídě (osmiletého gymnázia) spolu s těmi, kde jsou třídy čtyři. Nelze si myslet, že tato soutěživost nepovede na některých školách ke snaze „dávat“ maturitu zadarmo. A především se nelze tvářit, že když je vše skončeno, už se o tom nemusí dál mluvit.
J. Švestka
Dlouhodobě nejoblíbenější klišé skupiny Ztohoven zní zhruba takto: „Nepřicházíme k lidem s odpověďmi, ale klademe jim otázky.“ Druhá jejich mantra zase říká něco v tomto smyslu: „My žádné laciné, angažované, levičácké a politické umění neděláme, nejsme nalevo ani napravo, nejsme dokonce ani ve středu, jsme kdesi mimo politiku.“ Jejich poslední akce, spočívající v tom, že k dvaceti sedmi křížům v dlažbě před Staroměstskou radnicí, jež uctívají památku popravených českých pánů po bitvě na Bílé hoře, přidali kříž dvacátý osmý, naznačuje, že ono „kdesi“ znamená zřejmě daleko za zenitem… nebo možná na jiné planetě. Opatrnost v názorech byla Ztohoven vlastní vždy, zvláště když bylo zřetelné, že v minulosti často inspirativní otazníky, které střílejí směrem k veřejnosti, hrají navíc roli mimikry, jež zakrývají skutečnost, že samotní členové chápou jednotlivé akce často dosti rozdílně. I ta jejich omílaná apolitičnost vždy tak trochu maskovala chybějící názory (lhostejno, zda levé či pravé, prostě jen názory). Co nám ale chtějí svým dějepravným zásahem na Staroměstském náměstí sdělit nyní? Jen to, že popravených českých pánů bylo o jednoho víc? A nádavkem další nadužívanou frázi, že historie by se neměla falšovat? No neměla, ještě že to konečně víme. Škoda jen, že skupinu, která se vždy hlásila k aktům občanské neposlušnosti, už tolik nezajímá falšování přítomnosti, protože to by zřejmě musela zaujmout nějaký ten vpravdě politický postoj. Tak díky za tu zkrotlou nezávislost!
L. Rychetský
Stovka italských divadelníků obsadila uzavřené divadlo Teatro Valle v centru Říma. „Mnozí z nás jsou nezaměstnaní a bez jakékoliv ochrany. Požadujeme kvóty pro lidi mladší třiceti let, prostory pro experimenty mladých umělců a transparentnost financování,“ komentovala akci jedna účastnice. „Muži a ženy zaměstnaní ve světě kultury a umění denně sledují, jak mizí místa a zdroje nezbytné pro důstojné pokračování a rozvoj jejich vlastní práce,“ uvádí se v prohlášení, které divadelníci vydali. Připomínají, že je načase důrazně upozornit na skutečnost, že sektor, v němž pracují, je živý a produkuje nejen něco výjimečného, ale také ekonomicky přínosného. V Turíně zase proběhla manifestace zaměřená proti regionálním škrtům v kultuře. Demonstranti poukázali například na to, že další redukce financí povede ke zvýšení nezaměstnanosti v této oblasti.
J. Bohutínská
Již třetí veřejná diskuse na téma Jaká je vize Prahy, kterou pořádalo Centrum současného umění DOX, byla 19. června věnována podtématu „Praha – centrum vzdělanosti!“. Místopředseda Akademické rady AV ČR Jaroslav Pánek a prorektor UK pro investiční výstavbu Milan Tichý na ní vystoupili s prezentacemi o počtech akademických pracovníků či studentů v Praze a s citačními indexy a jinými statistickými doklady úspěšnosti svých institucí. Dařilo se jim tak vyhnout základní otázce, totiž té, co jejich instituce přinášejí Praze ideově či obsahově. Hloubku nepochopení nebo nevůle ovlivňovat koncepčně život v hlavním městě ilustrovala odpověď Jaroslava Pánka: „Jestli navrhujeme nebo analyzujeme veřejné politiky? To je přece úloha politiků, my jsme vědci.“
F. Pospíšil
Ačkoliv pedofilní sklony provázejí lidstvo odjakživa, pedofilové to mají čím dál tím složitější. Někteří si oblékají sutanu, jiní si ve svých domech zařizují sklepy a jsou i tací, kteří se dokážou k nezletilým objektům své touhy přiblížit tak, že se stanou dirigenty dětských sborů. Ano, je řeč o Bohumilu Kulínském, který byl odsouzen na pět a půl roku do vězení za zneužívání sboristek a nyní byl podmíněčně propuštěn. Týden po jeho návratu na svobodu oficiálně ukončil činnost nejslavnější dětský sbor u nás, Bambini di Praga: po Kulínského aféře zoufale trpěl nedostatkem nových mladých sboristek. Je to asi pochopitelné, rodiče se bojí o své děti (stejně jako někdy bývají jejich nejspolehlivějšími przniteli), ale na druhé straně je škoda, že těleso fungující čtyřicet let skončí kvůli prcičkářství jednoho ze svých šéfů. „Byl to v určité době absolutně nejlepší dětský sbor, dokonalý zvukově i intonačně,“ prohlásil kdysi o Bambini di Praga ředitel Pražských symfoniků Ilja Šmíd. Nešlo by Kulínskému nějak odpustit? Vybavuje se mi epizoda ze seriálu Columbo, v níž country zpěvák, kterého hrál Johnny Cash, zabil svou manželku spolu se sboristkou, se kterou – ještě nezletilou – měl kdysi poměr. V závěru se Johnny Cash ptá poručíka, jestli se nebojí být sám v autě s vrahem. Columbo zapne rádio, kde zrovna hraje Cashova píseň I Saw The Light, a řekne: „Víte, já nevěřím, že by člověk, kterej hraje takovouhle muziku, moh bejt zlej.“ Jo, a ještě jedna věc… Ne, vlastně už nic…
I. Drago