Gake no ue no Ponjo
Režie Hajao Mijazaki, Japonsko, 2008, 101 min.
DVD, H.C.E., 2011
Nedlouho po Naušice z Větrného údolí (minirecenze v A2 č. 8/2011) se v české DVD distribuci objevuje další snímek klíčového tvůrce japonského anime Hajao Mijazakiho. Své nejnovější dílo Ponjo z útesu nad mořem režisér věnoval dětem, a tak namísto dobrodružné zápletky nastoupil inteligentně podaný, ale zároveň zcela svobodný gejzír hravé fantazie. Příběh vypráví o malé mořské víle Ponjo, která se z lásky ke stejně starému chlapci stane člověkem a při tom rozpoutá záplavu přímořského městečka. Přestože osou děje je přírodní katastrofa, mají všechny události nezávazný, neškodný charakter svobodné hry imaginace. Samotná zápletka zde slouží ale jen jako základní osa motivací hlavních postav, od které snímek neustále odbíhá k dějovým odbočkám, které vzápětí záměrně splaskávají jako prázdné bubliny v bezstarostné dětské hře. V pozadí lze vypozorovat Mijazakiho dlouhodobý zájem o vztah člověka k jeho životnímu prostředí. Příroda tu vystupuje jako anarchistický živel ztělesněný nejen v Ponjo, ale také v božsky moudré a zároveň nad lidské starosti povýšené bytosti Gran Mamare. Postavy lidí ve filmu neprojevují žádné touhy měnit chod přírodních dějů, ale pouze se v jejich toku starat o sebe navzájem. Právě ve vzájemné pomoci lidských postav vyobrazené ve filmu vynikající scénou společné plavby obyvatel přístavního městečka po zatopené krajině tkví podstata Mijazakiho humanismu a nakonec i jeho záliba v dětských postavách, které jsou z podstaty odkázané na cizí pomoc a vliv.
Antonín Tesař
Transformers 3
Transformers: Dark of The Moon
Režie Michael Bay, USA, 2011, 154 min.
Premiéra v ČR 30. 6. 2011
Nejúspěšnější série dneška si už nevystačí s náměty patřícími do knih pro náctileté, stovky milionů dolarů nyní plynou do děl založených na hračkách a lunaparkových atrakcích. Michaelu Bayovi se podobně jako Gore Verbinskému v případě Pirátů z Karibiku povedl vlastně husarský kousek. Nejenže to nevypadalo dementně, ale byla to nečekaná zábava. V případě největšího hollywoodského fetišisty však platí, že v nejlepším se mělo skončit. První Transformers dokázaly probudit klukovskou radost z obřích bojujících hraček v ledaskom z nás a potvrzovaly omšelé pravidlo „v jednoduchosti je síla“. U dvojky to bohužel vypadalo, že sami tvůrci moc nepochopili kvality původního snímku a propadli dojmu, že kolem robohraček z regálů lze budovat cosi jako mytologii. A z hlediska samotných atrakcí Bay zapomněl, že kouzlo velkých věcí spočívá v tom, že jsou velké. Akční scény zabírané v detailech a se spoustou střihů mohly chvílemi potěšit nanejvýš milovníka abstraktního umění. Trojka díky 3D technologii naštěstí na rejdění kovosoučástek rezignovala a přináší místy vydařenou akci, v níž si lze opět užít práci s obrazovou kompozicí a monumentálnost přerostlých autobotů. Háv apokalyptické vesmírné invaze s konspiračními narážkami na pravé důvody vesmírných závodů uplynulých dekád je krapet slušivější než předchozí báchorka o tajuplných energiích pohánějících mimozemské stroje. Nelze se však ubránit dotazu, proč kvůli poslední podařené půlhodině musí divák dvě předchozí hodiny trpět nudou dějových scén.
Tomáš Stejskal
Hanna
Režie Joe Wright, USA, 2011, 111 min.
Premiéra v ČR 7. 7. 2011
Ve snímku Hanna je možné vidět akční thriller o drobném děvčátku vycvičeném na zabijácký stroj, pohádkový příběh o dlouhé cestě, na jejímž konci čeká hrdinku konfrontace s ďábelskou čarodějnicí, i film o dospívání „divokého dítěte“, jež vyrostlo v lesích a najednou poznává nástrahy civilizace a vstupuje do prvních mezilidských vztahů. Dílo je propagováno zejména jako první ze tří uvedených možností, což nejspíše řadu diváků vyvede z míry. Hanna totiž rozhodně není pouze variací na dospělé „bourneovské“ příběhy, spíše jde o žánrový mash-up všech zmíněných fabulí. Titulní postava nezná nic jiného než srub kdesi v severském chladu, kde ji její otec, bývalý agent Erik, připravuje na zásadní úkol. Má zabít agentku CIA Marissu Wieglerovou, která se nezastaví, dokud oba nezlikviduje. Stačí jen zmáčknout červený knoflík, jenž do srubu přivede speciální jednotku a Hannu tak dostane blíže k jejímu cíli. Za zvuku úderné hudby The Chemical Brothers se odvíjí dějová linka „zlého“ dítěte, které se kdesi v Maroku dostane z přísně střežené základny CIA a přitom za sebou zanechá haldu chladnoucích mrtvol. Snímek se ale neomezuje na akční dějovou linii a v jakési „zradě“ modelového diváka přesouvá své těžiště na téma hledání vlastní identity v naprosto novém světě, který dětského zabijáka děsí i fascinuje. Jako bychom sledovali dva různé filmy, které se promísily, a každý žánrový přesun mezi nimi vyžaduje i jiný divácký přístup. Je pak pochopitelná frustrace akčně naladěného diváka, který je nucen sledovat Hanniny první milostné pokusy. Přestože Hanna není dokonalým žánrovým slepencem, je rozhodně příjemným pokusem o dynamický thriller s příchutí artového želé.
Petr Hamšík
Sightings
Future Accidents
Our Mouth Records 2011
Oproti Wolf Eyes nebo Hair Police stáli Sightings vždy spíše na okraji zájmu o kytarový noise. Podobně jako To Live and Shave in L. A. se stali kapelou pokradmu ovlivňující americkou hlukovou scénu, aniž by kdy dosáhli větší proslulosti. Když před třemi lety vystupovali v Praze, očekávání byla veliká, na rozdíl od návštěvnosti. Syrová performance ukázala, jakým způsobem naložit s hudebními postupy minulosti. Z odchlipujících se vrstev zatuhlého zvuku se valila explozivní energie, která spíše atakuje, než překvapí. Po posledních třech nahrávkách podobného střihu (Arrived in Gold, Through the Panama a City of Straw) se Sightings tentokrát pustili jiným směrem a vydali dvanáctipalec, na němž upouštějí od přenosu tlakových výbuchů a zaměřují se spíše na zaškobrtávání při cestě po povrchu zvuku. Ačkoli tři skladby z první strany vinylu nesou jasně rozpoznatelné rysy předchozí tvorby Sightings, druhá strana nabízí překvapení v podobě devatenáctiminutové skladby Public Remains, k níž defektní hrou na klávesy přispěl Pat Murano z No-Neck Blues Band. Zkratkovité a křečovité výboje pronikavých fragmentů unáší doširoka se rozpínající monotónní kytarový motiv zahalený do efektů a delaye. Pokud bychom v této souvislosti chtěli uvažovat o názvu alba, zdá se, že vlnění či kmitání budoucích nehod/náhod unáší smrt pod povrch země po způsobu ponorné řeky. Tento rozhoupaný živočišný pohyb si nicméně zachovává magnetismus svádějící náš pohled.
Jan Bělíček
Æethenor
En Form for Blå
VHF Records 2011
Proměnlivá formace, která je od roku 2006 seskupena kolem kytaristy Sunn O))) Stephena O’Malleyho a klávesisty skupiny Guapo Daniela O’Sullivana, opět příjemně překvapuje změnou přístupu k hudebnímu materiálu i samotné zvukové kostry. Po poněkud těžké nahrávce Faking Gold and Murder s hostujícím Davidem Tibetem (viz A2 č. 8/2009), která se pomalu táhla v meditativním ambientně-minimalistickém duchu, nyní Æethenor rozsekali materiál z koncertních improvizací v Oslu do sedmi kratších celků, které oživují podivný mezižánrový hybrid, tentokrát vycházející z tradice volně improvizované hudby. Základ samozřejmě zůstává stejný – avantrockové výboje O’Sullivanových kláves Rhodes, na něž ve slabších chvílích vykresluje ornamenty evokující art rock, v silnějších chvílích pak rozmlžené psychedelické plochy. Potlačeny jsou naopak ozvuky (drone)metalu, jež zde na rozdíl od předchozího alba nenalezneme prakticky vůbec (jen několik divočejších pasáží je ve skladbách Vivarium nebo One Number of Destiny in Ninety Nine), O’Malley zde naopak více pracuje s efekty a ambientními plochami (Something to Sleep Is Still). K volné improvizaci se kvarteto nejvíce přibližuje skrze těkavou, ale přesto ve vhodných momentech důraznou hru bubeníka Steva Nobla, který má zkušenosti například ze spolupráce s Derekem Baileym nebo Franzem Hautzingerem. Jeho zásadní přínos pro kapelu byl nejlépe patrný na pražském koncertě na konci loňského roku, během něhož vlastně určoval ráz i vývoj celé improvizace. Do jakých končin se O’Malley s O’Sullivanem asi vydají na další nahrávce?
Karel Kouba
Lovci lebek
V koutě dvorku
Ascarid Records 2011
Od třetího titulu tuzemského kazetového labelu Ascarid jsem spíš než ohmatávání fetišů očekával zaostření na detaily lovu, na jeho proceduru se vší nezastíranou brutalitou. A těšil jsem se, že v době, kdy se hluková hudba čím dál víc prolíná s psychedelií a lebky jsou k vidění už jen na tričkách, zase jednou spatřím opravdové vrahy – mladé, neoblomné a dostatečně krásné na to, aby si nepřipouštěli, že by mohli působit anachronicky. A výsledek? Je to úplně jinak. Ale je těžké říct, že opačně: materiál Lovců lebek se s tímto očekáváním jednoduše nedá žádným způsobem usouvztažnit, míjí se s ním, nebo lépe řečeno: odsouvá ho do sféry nemožnosti. A s tím i jakýkoli pokus o deskripci. Všechno se dá samozřejmě do jisté míry popsat, ale existuje dost důvodů, proč zůstat na té nejvágnější úrovni. Nálepka noise je geniální v tom, že v průběhu posledního desetiletí ztratila platnost žánrového označení a v současné době spíše jen odkazuje k nejednoznačným strategiím při zacházení s hlukem. To, že je nahrávku V koutě dvorku tak těžké porovnávat s jakoukoli jinou hudbou, ať už minulou, současnou či hypotetickou budoucí, není způsobeno tím, že by chybělo měřítko – Lovci lebek nepřicházejí z jiné planety. Je to tím, že tahle zvuková produkce ve chvíli bezprostřední konfrontace nedovoluje vnímat nic jiného kolem. Velikost jakékoli hudby totiž nespočívá v tom, že dokáže přesvědčit posluchače, že je lepší než hudba jiná, ale v tom, že v určitou chvíli dokáže vzbudit pocit, že žádná jiná hudba neexistuje.
Johan Holzel