Nevím, kdo je Kobold

Radka Denemarková vydala pod názvem Kobold novou knihu, která se skládá ze dvou příběhů. V tom delším se z perspektivy Julie/Judity seznamujeme s osudem destruktivního manželství její matky Helly s titulním Koboldem. Z často až lapidárně kreslených scén vzniká obraz ničivých rodinných vztahů přesycených psychickým a fyzickým násilím, předávaným coby kruté dědictví z generace na generaci. Mimovolně, odevzdaně, poslušně. Hrdinka se pokusí přerušit tento bezvýchodný řetězec tím, že sama ze zhoubného vztahu, s děsivou přesností kopírující její pokřivený rodný dům, odejde. Odejde i přesto, že musí zaplatit vysokou cenu a odloučit se od vlastní dcery. Jako stárnoucí žena pak přijíždí do města svého dospívání, aby se vyrovnala s minulostí.

Zápletkou kratší části je tragický osud Justýny, odvržené Koboldovy dcery z jednoho z mnoha krátkých mimomanželských excesů. Matce, která sama vychovává devět dětí, zbývá jen tajná láska postiženého hrobníka-nekrofila, jejíž projevy Justýna přisuzuje sociálnímu pracovníkovi, jenž ji sexuálně zneužívá.

Vše dopadne špatně

Pomalu, ale důsledně potvrzované tušení, že pro hrdiny není záchrany, je motorem čtenářské touhy tuto zkázu detailně sledovat, pomalu se prodírat zježeným textem a vracet se k dětským říkánkám a slovním hříčkám zprzněným do podoby obludných zaklínadel („ich bin erchöpft/ čerpaná/ červ a panna“), které se osvědčily už v autorčině prvotině. Jazyk pro popis hraničního duševního rozrušení hledá nová próza také v obrazech se silně fantastickým nádechem a v použití němčiny, která probublává z textu jako z hlubin jakési dávno zapomenuté sopky a stává se stěží rozluštitelnou, hluchou ozvěnou zadupané minulosti. K opakovanému čtení láká i intertextuální hra, kterou Denemarková vede se čtenáři již od své druhé knihy. Motivy z jedné části dvojrománu se vyskytují jako epizodické v části druhé, postavy svobodně prostupují i mezi romány. Jejich příběhy se letmo dotýkají a díky těmto styčným bodům je jasné, že všechny figury patří do stejného světa. Symbolem toho světa je Kobold.

Zrůda s tímto divným jménem, jehož význam je na začátku obou částí vysvětlen jako „diblík, kreatura, monstrum“, se zdá být materializací veškeré lidské špíny, krutosti a přetvářky. Beztrestně kultivuje rodinné inferno, jehož princip Judita/Julie polopaticky vykládá své asertivní a moderní realitní makléřce: „oběti jsou ponižovány ze dvou stran, těmi, kteří je zničili, a těmi, kteří jim vyčítají, že se zničit daly“. Kniha zachází však daleko za hranice studie domácího násilí. Peklo Kobolda a Helly, Kobohell, má svůj zdroj hlouběji, daleko pod hladinou osudové řeky, které se v románu ani jednou neřekne Vltava.

Mír je válka

Týrání nejbližších je tu pouze jednou z mnoha podob univerzálního zla. Popsatelné jsou jeho příznaky, těch najdeme v knize tucty; ale jeho smysl se poznání vymyká: „nevím, kdo je Kobold, jeho původní, autentická, nefalšovaná podoba“. Zlo zhmotněné Koboldem nesetrvává jen v jeho osobě. Je rozprašováno po světě stejně štědře jako Koboldovo sémě a zřetelná se stává především jeho bezmeznost a všeobecnost: v nakažlivých ideologiích, bezohledné moci a lhostejné společnosti. Z kterékoliv strany se na knihu podíváme, vždy na nás zaútočí stejné zjištění: „Mír je válka, válka je pokračováním míru“ – čteme dvakrát ve dvou zrcadlových mottech dvojrománu.

Na utlačování slabších se s obecným společenským souhlasem podílejí jak jednotlivci, tak i dokonce sociální systém, který by je měl z principu chránit. Poraněné ženy si podobně jako v dřívějších knihách Denemarkové lížou rány, ale bolest nikdy nevyléčí. Odlišná se zdá jen uštvaná Justýna, která i ve smrtelném běhu věří snad i na lásku a možnost najít spásu u svého otce Kobolda. Jinak se k postavám nepříčetné dramatičky Birgit Stadtherrové, poznamenané zhoubnými zkušenostmi z dětství, a doktorky Gity Lauchsmannové, marně se dovolávající spravedlnosti dějin, v této knize připojují Hella Koboldová, zhoubně závislá na svém trýzniteli („Zůstaň mi, říká on. Nech si mě, říká ona.“, a vše se vrací do chorobného stavu) a její patologická dcera, jejíž jména – shakespearovská Julie a biblická Judita – se střídají ve snaze zachránit v ní člověka. Spolu s bolestí jim zbývají smysly vypjatě reagující na křivdy a zlo, proti nimž jsou jejich šílenství nebo potlačované zoufalství, okolím chápané jako cynismus, jen marnými prostředky sebeobrany.

Autorka je bohemistka.