V květnu se na FF UK v Praze konala přednáška premiéra Petra Nečase, avizovaná jako vysvětlování reforem. I s odstupem stojí za to ji analyzovat jako komunikační situaci, která vypovídá o aktuálním stavu veřejné politické diskuse.
Na přednášku Petra Nečase pořádanou 10. května 2011 v aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsem se těšil. Zajímalo mě, jakým způsobem se předseda vlády bude pokoušet filosofům vysvětlovat vládní reformy. Místo vysvětlování jsem byl ale svědkem něčeho, co připomínalo zkoušku z matematiky: premiér pokryl tabuli rovnicemi a čísly, aby unuděné aule nakonec sdělil: „Jinými slovy, dělat reformy má smysl. Dělat reformy znamená dělat pozitivní věci pro Českou republiku.“ Vysvětleno mi bohužel nebylo vůbec nic.
Bylo, je a bude!
Jak je možné, že premiér není schopen objasnit konání své vlády studentům filosofické fakulty? Je snad výklad reforem tak složitý a vázaný na ekonomický jazyk, že humanitně zaměřený student není s to jej pochopit? Nebo bylo „vysvětlování reforem“ ve skutečnosti něčím úplně jiným? Nabízejí se v zásadě dvě možná řešení. Buďto k vysvětlování nedošlo – argumentace byla nedostatečná. Anebo k objasnění došlo, ale argumentace byla příliš náročná. Z toho by však bylo třeba vyvodit, že vláda, která neustále zdůrazňuje, že reformy je potřeba vysvětlovat a mezery jsou především v nedostatečné komunikaci, volí ke svým cílům nevhodnou strategii. Pravdivé jsou do jisté míry obě možnosti.
Premiér svou argumentaci založil na dvou výzvách, před nimiž stojíme: demografické a ekonomické. První výzvu vykreslil jako hrozbu stárnutí populace, z níž pro ekonomiku plyne měnící se poměr ekonomicky produktivních a neproduktivních občanů. Údajně se zde dopustil hrubého zjednodušení a zkreslení, jak upozornili například Michael Kroh v Britských listech nebo Jiří Šteg v Deníku Referendum. Tato první výzva premiérovi posloužila především k obhajobě důchodové reformy a jejího hlavního bodu – zavedení spoření v soukromých fondech. Uvedený krok doplnil lidovým rčením: „Nenechávej všechna vejce v jedné ošatce.“
Druhá výzva se nesla v tomto duchu: globální ekonomika se prudce mění a my se jí musíme přizpůsobit, nechceme-li zůstat pozadu. I tuto část premiér okořenil lidovým moudrem, tentokrát v podobě cimrmanovského citátu: „Můžeme mít názor pozitivní, negativní, kritický, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Finanční trhy tu byly, jsou a budou.“
Největší rozsah byl v Nečasově přednášce věnován vykreslování současné situace v černých barvách a predikce ještě černějšího stavu budoucího. Diagnóza jistě kritické situace je nepochybně nezbytným východiskem k hledání řešení. Po ní by však měla následovat argumentace. Tyto dvě fáze v premiérově přednášce splynuly v jedno, popis situace se zaměnil za argumentaci, čímž se maskovalo, že skutečná argumentace chybí. „Situace je zlá, zlá,“ slyšíme, a jediné, co nás spasí, „jsou reformy, reformy“. Z pojmu „reforma“ se stává fetiš. Jakmile se něco tímto slovem označí, znamená to, že je to dobré a nezbytné a odstraňuje se tím potřeba argumentace. Stačí prostě říci: „Dělat reformy znamená dělat dobré věci pro Českou republiku.“ Reforma je řešení. Je to definice kruhem. Tímto způsobem může být legitimizováno cokoliv. Označuje-li se tato vláda jako vláda reforem, vše, co dělá, je tedy dobré pro Českou republiku.
Jaké předpoklady musí být splněny, aby bylo možné popis situace zaměnit za vysvětlení reforem? Odpověď můžeme odvodit ze zmíněného cimrmanovského výroku, jenž v sobě skrývá jistou rezignaci i řešení otázky, čím jsou reformy v pojetí současné vlády: jsou totiž pasivním přizpůsobením se finančním trhům, kapitulací státní suverenity před globálním trhem.
Hra s čísly a selský rozum
Co značí užívání nesrozumitelného ekonomického jazyka? Je pro věc skutečně nezbytný a relevantní? Ekonomie vytváří modely, jimiž popisuje skutečnost. Ekonomický jazyk je ale výrazně autoreferenční, odkazuje sám k sobě, podobně jako jazyk matematiky. Ekonom se domnívá, že odkazuje ke skutečnosti, přitom ale většinou odkazuje jen k jinému systému. Ekonomické rovnice, jakými zaplnil tabuli při své přednášce Petr Nečas, je možné vytvářet značně libovolně. To je ona „hra s čísly“, z níž se vzájemně obviňují politici v televizních diskusích. To, co má tvořit podklad pro argumentaci, se pak jeví jako argument.
V Nečasově přednášce se kromě užívání složitého ekonomického jazyka objevoval apel na zdravý selský rozum. Je pro něj charakteristický žoviální tón, jejž premiér užíval v situacích, kdy se pokoušel navázat s filosofy kontakt. Patří sem cimrmanovský výrok i rčení „Nenechávej všechna vejce v jedné ošatce“. Tento příměr je ze stejného soudku jako apel na dobrého hospodáře, který je základem fráze o rozpočtové zodpovědnosti. Čím je vlastně metafora státu jako dobrého hospodáře? Jejím základem je zavádějící mísení makroekonomického a mikroekonomického aspektu. V prvním plánu nám tato metafora říká: stát by měl hospodařit zodpovědně, neměl by dělat dluhy. V druhém plánu se nám však naznačuje, že i my jako jednotlivci přece musíme být dobrými hospodáři. Výslednou intencí této metafory tak je, že stát může být zodpovědným hospodářem pouze skrze naši individuální zodpovědnost: všichni jsme dobří hospodáři, všichni se musíme uskromnit. Stát jsme my. Ale pouze ve chvíli, kdy je třeba platit.
V Nečasově projevu (a v rétorice současné vlády obecně) tedy nacházíme dva základní stylistické póly: prvním je nesrozumitelný odborný ekonomický jazyk a druhým naopak jazyk banálně zjednodušující. Tyto způsoby nestojí v rozporu, ale naopak se dobře doplňují, jsou komplementární. Ekonomický jazyk zamlžuje, vytváří dojem, že se jedná o otázky složité, jimž běžný občan nemůže porozumět. Argumentace selským rozumem pak z nesamozřejmého činí samozřejmé, vytváří dojem, že věc je jasná a existuje jen jediné správné řešení. Očividně zde chybí nějaký střed, způsob argumentace, jemuž by mohl porozumět například student filosofické fakulty. Tímto středem je argumentace politická. Tedy taková, která přiznává konsenzuálnost řešení problémů a nevytváří falešný dojem nevyhnutelnosti. Petr Nečas reformy zkrátka nevysvětlil, protože je nepředstavil jako politický problém. Reformy jsou produktem depolitizovaného rozumu.
Z dialogu monolog
Zdá se, že hlavním cílem reformního jazyka, který se pokouší vše převést do řeči čísel, přestává být komunikace a stává se jím legitimizace. Z dialogu se stává monolog. Nezačíná se tak reformní jazyk podobat komunistickému jazyku, jímž vedla předlistopadová moc sebeospravedlňující monolog sama se sebou? Komunistické projevy končily formulí „Je to pro dobro lidu“ či „Lid vždy se stranou“. Podobně dnešní reformátoři zakončují své projevy heslem „Reformy jsou nutné“. Z jazyka jako komunikačního nástroje se stává sled dokola omílaných a vyprázdněných floskulí.
Petr Nečas odcházel očividně spokojen a s pocitem, že diskuse proběhla. Svou přednášku zakončil s úsměvem a slovy: „Pokud se mi podařilo alespoň někoho přesvědčit, považuji to za úspěch.“ Neuvědomil si tedy, že se mu pravděpodobně nepodařilo přesvědčit vůbec nikoho a že žádná diskuse neproběhla. Je to ovšem i vina studentů a pedagogů filosofické fakulty. V diskusi se ovšem nepodařilo poukázat ani na slabiny Nečasovy přednášky. Prostor byl z časových důvodů jenom pro šest dotazů. Jedna z otázek byla typická rozvleklostí a byla podobně nesrozumitelná jako samotná premiérova přednáška, jiné se věnovaly dílčím problémům anebo na ně premiér jako na takové odpovídal. Premiéra se nepodařilo znejistit a naznačit mu omezenost jeho argumentace. Situace je o to trapnější, že ho v jeho falešném dojmu podpořil závěrečný potlesk, i když zřejmě ryze zdvořilostní.
Komunikační situaci Nečasovy přednášky je možné vnímat jako příznačnou pro současný český veřejný diskurs. Zcela bezproblémový je pouze dialog v pojetí Karla Schwarzenberga: „Ať všichni drží hubu, nemá smysl ve složité situaci ještě hospodskými výroky ztěžovat nutný společenský dialog.“ V tomto pojetí dialogu prostě jedni drží hubu.
Jak je tedy třeba otázky formulovat, aby jim bylo rozuměno a aby na ně bylo odpovídáno? Můžeme samozřejmě prohlásit premiéra a celou vládu za lháře a demagogy. Takový postoj je však kontraproduktivní, předpoklady k naslouchání tím nevytvoříme. Oni zase prohlásí za demagogy a lháře nás. Rozumnější je přiznat vládě určitou míru legitimity a její argumentaci určitou platnost. Pak je možné poukázat na to, že tato platnost je značně omezená. Ukázat, že to, co politici považují za dobré pro všechny („dělat pozitivní věci pro Českou republiku“), je dobré jen pro někoho. Je potřeba učinit neoliberalismus viditelným. Toho dosáhneme tím, že odhalíme jeho kořeny, že se budeme ptát na to, na co se sám neoliberalismus neptá, protože to považuje za samozřejmé. Petr Nečas několikrát použil podmiňovací větu, která začínala slovy: „Chceme-li ekonomický růst a růst životní úrovně…“ Z této řečnické věty je třeba udělat neřečnickou: „A co když nechceme růst životní úrovně? Co když je pro nás důležitější nezávislá věda, školství a kultura, sociální spravedlnost a dostupná zdravotní péče pro všechny?“
Autor je student bohemistiky na FF UK a Katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU.