Začalo to úplně náhodou: v jedné kapele se sešli dva kluci a jedna holka, jejichž hlavním pojítkem byl dojemně bezútěšný vzhled, záliba v nevkusném oblékání a nedostatek hudebního talentu. Koupili si synťák, jaký si shodou okolností pořídily dvě další kapely s podobnou anamnézou. Obestřeli se temnou atmosférou a z neschopnosti vytvořili nejprve neurčitou strategii a posléze přitažlivý styl. Na blozích se šířily jejich špinavé nahrávky a stále víc adolescentů si kupovalo stejný synťák a pracovalo na špatném vzhledu. Pak někdo vyslovil spojení witch house a z tepla pokojíků se začali nořit další a další (jako by je někde vyráběli v sériích) a všichni toužili v tom chladném domě bydlet. Ti, co to rozpoutali, byli na rozdíl od těch nových možná doopravdy zblblí crackem a tím, jak nastavovali zadky kdekomu po celou třetinu svého mladého života, ale pořád byli dost „chytří“ na to, aby se v čarodějnickém domku zahnízdili taky. Bohužel. Není nic smutnějšího, než když někdo, kdo vypadá jako reklama na lhostejnost, dělá do puntíku všechno, co se od něho očekává. Tohle by se mělo nějak zarazit. Opravdové zlo může být působivé: být vrahem i obětí dává smysl, jsou to jasné role, jež se nerozdělují podle zásluh. Ale tihle kluci a holky, kteří předstírají, že tři šestky jsou žonglovací míčky, by si v rámci nějaké bazální spravedlnosti zasloužili skutečně trpět, protože výraznou měrou přispívají k tomu, že se ze světa stává žalostně nehybné místo.
J. Holzel
Karlovarský festival se prezentuje jako festival pro „baťůžkáře“ i áčková soutěž. Dvojlomnost je to paradoxní – tolik citovaní „baťůžkáři“ čekají od pěti hodin ráno na lístky, a mnohdy nedostanou nic. Bezpečnostní služby (zejména blíží-li se k červenému koberci černá limuzína) se k nim chovají přezíravě a už tak zběsilé čekání ve frontách jim nesmyslně komplikují. Jenže obraz „audience-friendly“ festivalu je třeba držet, takže proč před premiérou snímku Laurentia ve velkém sále Thermalu nevtipkovat o počasí a nedonutit publikum, aby na kameru zatleskalo ve stoje – ne však tvůrcům díla, ale vítězce Wimbledonu? Podobně trapný byl i výstup Jiřího Bartošky, jenž uvedl nový film nikoli režiséra Akiho Kaurismäkiho, nýbrž herce Johna Malkoviche. Ani ten o filmu neřekl nic. Možná proto, že zde tentokrát byl kvůli módní přehlídce. A tak dokola – jako by šlo o to přilákat efektností co nejvíc lidí. Ti nám dělají reklamu, ale do kina je pustit netřeba.
A. Vondřichová
Na podzim jsem se na chalupě po letech dostal k omlazení černého rybízu. Po takovém omlazení zůstane plno živých větviček, které je škoda vyhodit. I pro tu vůni! Dal jsem je tedy do kýblu s vodou a postavil pod střechu, kde po každém dešti skapává voda. Na jaře jsem se vrátil – a vida, větvičky byly obsypané pupeny. Ale co teď s tím? A tak jsem vzal napučené větvičky do Prahy a guerillově je rozsázel po sídlišti. První – u školy, kde dětem vysázeli jen okrasná křoví – zmizely hned druhý den. Další jsem zkusil vysadit na kraj trávníku za domem. Ty zas nepřežily první sídlištní sekání trávy. A tak se drží už jen poslední rostlinka, vysazená u jednoho plotu na křižovatce. Příště snad vyberu místa výsadby lépe. Rybíz – zvlášť ten černý – totiž Praze chybí!
K. Pachtin
Letní prázdniny jsou v politice často dobou plnou emocí a zvláštních nápadů. Známým příkladem jsou peripetie případu dálnice D8 přes České středohoří, kterou stát stále není schopen podle zákona schválit a postavit. Tak třeba loni v červnu krajský soud po sedmiletém studování žaloby občanských sdružení dospěl konečně k úvaze, že úředníci vydali územní rozhodnutí nezákonně. Následkem toho „informační outsideři“ šířili tvrzení, že viníkem jsou žalobci, kteří soudní spor vyhráli (?!). Prostě logika hodná demagogů totalitních i demokratických režimů. A letos? Náhle se zjistilo, že se D8 asi nepodaří do konce roku 2015 za evropských osm miliard korun dostavět, neboť chybí to proklaté územní rozhodnutí. Toto riziko je „informačním insiderům“ z nevládního sektoru známé přes rok, ovšem bystrý stát na to přišel až dnes! A tak se hledají jiné dopravní projekty, na které se peníze přesunou. Větší mazec ovšem bude, až vyjde najevo, že územní rozhodnutí nelze tak rychle získat, neboť občané využili svých práv a podali odvolání. Zřejmě tak opět budou mít navrch ostalgici, podle nichž byl socialismus lepší – většina občanů totiž držela krok a hubu a stát byl na věky neomylný.
M. Patrik
Slovenský Festival Pohoda má nejlepší hudební dramaturgii ve střední Evropě, ale i nejlepší organizaci. Na letišti u Trenčína vzniká na několik dní nové město se vším všudy. Vedle stanového městečka a stovek toitoiek jsou tu sprchy, obchod s potravinami, dětský koutek, kino, bankomat, pouťové atrakce, stolní fotbálky, kulečník, stolní tenis, kavárny, restaurace, výčepy, salon s masážemi či kursy jógy. Před dvěma lety tu pod zhrouceným stanem za bouřky zemřeli tři lidé, proto nyní organizátoři kladou obrovský důraz na bezpečnost. Skvělý nápad byl zákaz prodeje tvrdého alkoholu. Kromě nezbytných vyhazovačů tu bylo kolem 600 dobrovolníků, kteří dohlíželi na pořádek i na zdraví účastníků. U každého pódia se zdarma podávala voda do kelímku, stačilo si říct. V areálu postávalo několik cisteren s vodou zadarmo, pitná byla i voda u sociálních zařízení. A když bylo obzvlášť vedro, což tu bylo přes den skoro pořád, vyrazili do festivalových ulic hasiči a zájemce kropili vodou. Pohoda.
J. G. Růžička