Submarine
Režie Richard Ayoade, VB, USA, 2010, 97 min.
Premiéra v ČR 14. 7. 2011
Debutující režisér Richard Ayoade, známý coby Moss ze seriálu Ajťáci, si pro svou celovečerní filmovou prvotinu vybral jednoduchý příběh o dospívání mladíka, který je ve svém kolektivu outsiderem. Potkává svou první lásku, trochu podivínskou a čelící problémům spojeným s rozpadající se rodinou. Jednotlivé příhody jako by byly kolektivně povědomé; něco podobného zažil každý. Jmenuji se Oliver Tate je nezávislý snímek, ale díky snaze oslovit každého je evidentní, že byl tvůrci zamýšlen jako středoproudový. Ostatně se jedná o adaptaci poměrně populární knihy Submarine spisovatele Joea Dunthornea. V angličtině film přejal název předlohy; pozměněné jméno pro českou distribuci není příliš šťastné. Motiv vody a ponorky coby symbolů úzkostných stavů je totiž ve snímku důležitý a například vypjatá snová sekvence, v níž se tyto motivy objevují, patří k vrcholům dílka – v souvislosti s ní vyznívá věta Jmenuji se Oliver Tate dosti bezobsažně. Ayoade, který je i autorem scénáře, přichází s mnoha výbornými nápady v podobě zkratek a střihu obecně. I proto zamrzí takový „detail“, že soukromé, romantické video, na nějž si Oliver a jeho přítelkyně Jordana zachycují své vylomeniny, je očividně natáčené nějakou třetí osobou, která by na place vůbec neměla být. Ayoade režisérsky teprve dospívá v potenciálně zajímavého tvůrce, obdobně jako jeho mladí hrdinové dozrávají v potenciálně zajímavé lidi.
Jakub Pech
Nemilosrdný
Fuk Sau
Režie Johnnie To, Hongkong, 2009, 100 min.
DVD, H.C.E. 2011
Johnnie To, generační souputník nejznámějších hongkongských režisérů Johna Wooa či Ringo Lama, se světové proslulosti dočkal až před několika lety. Jeho poslední snímky se sice dostávají do soutěží věhlasných festivalů, ale kvalitativně jsou už jen odleskem svébytných děl z druhé půle devadesátých let a počátku nového tisíciletí. Nemilosrdný, natočený ve francouzské koprodukci a soutěžící na předloňském festivalu v Cannes, dovádí typické rysy Toových děl do extrému a místo osobitého úniku za hranice výchozích žánrů tento krimi thriller atakuje spíše hranice absurdity. Johnny Hallyday, zpěvák a herec se strhanou tváří, upířím pohledem a přízviskem „francouzský Elvis“, tu ztvárňuje majitele pařížské restaurace, který přilétá do Hongkongu pomstít vyvraždění rodiny své dcery. Muž s tajemnou minulostí a cizinec v cizí zemi ihned naráží na partu nájemných zabijáků, kteří mu mají v jeho úkolu pomoci. Vendetu však brzy zkomplikují vztahy mezi jednotlivými triádami i protagonistova ztráta paměti. Johnnie To se vždy drží více svých postav než žánrových schémat a jeho filmy vynikají především tematizováním osudovosti a náhody, které převracejí divácká očekávání a žánrová klišé. Tady však jsou nahodilosti přehnané a působí místy spíše směšně než dramaticky. Důraz na atmosféru jednotlivých scén a s ní související práci s atypickými lokacemi není ani tak ozvláštněním, které by napomáhalo utváření charakterů, jako spíše podivnou scenáristickou svéhlavostí a režijní umanutostí.
Tomáš Stejskal
Zkažená úča
Bad Teacher
Režie Jake Kasdan, USA, 92 min.
Premiéra v ČR 28. 7. 2011
Představte si, že se vám uprostřed léta začne stýskat po škole. Představte si, že vás bude učit blondýna, jejíž katedra skrývá v jedné zásuvce namísto zabavených karet a kostek lahvičku whisky, trávu a podivné bílé prášky. Představte si, že se tahle královna pubertálních snů kamarádí s nejnudnější (ale neškodně milou) členkou učitelského sboru. Pokud dokážete tohle všechno přijmout za své, může se přihodit, že se vám tato romantická komedie bude líbit. Bude však ještě nutné strávit zcela konvenční motivy filmů ze středoškolského prostředí – trapnost diskoték, obtloustlí otloukánci, blonďaté hvězdy třídy a šprti – i třeskuté vtipy. Snímek se netradičně zaměřuje na učitele, ale bohužel schematicky – „zkažená úča“ Elizabeth je mrcha, jejímž cílem je vydělat si na plastiku prsou, ale není jasné, proč vůbec učí a nenajde si vhodnější místo. Asi proto, aby mohla zvítězit nad karikaturou „nejlepší učitelky na škole“, přebrat jí pozérského milence (podařeně zahraného Justinem Timberlakem) a nakonec absolvovat tu opravdovou, byť lehce obhroublou romanci s kolegou tělocvikářem. Oba mají krásná těla, perverzní smysl pro humor a nic si nenalhávají. Dá se říct, že jejich vztah je metaforou celého filmu – předvídatelný a zvláštně nudný.
Anna Vondřichová
Count Portmon
RCL-290
Clinical Archives 2011
Jan Faix ovládá, v dokonalé shodě se svým uměleckým jménem RCL-290, dutý kapesní magnetofon International AM/FM Radio Stereo Casette Player s olámanými dvířky a bez kazety uvnitř. Na první poslech, který v nás ihned vyvolá dojem spousty zmatených doteků, se ale jeho hra, při níž je intuice prstů vždy o něco napřed před citlivostí ucha, podobá mentálnímu mraveništi. Nahrávka dostupná díky ruskému netlabelu Clinical Archives tak přivádí na mysl situaci známou všem entomologům: zdánlivě zmatená mravenčí narkomafie mnoha těkavými, často sotva postřehnutelnými, a přesto násilnými pohyby dovléká do mraveniště housenku, která v dalších minutách ještě před svým zakuklením vyprodukuje všemi očekávané omamné látky. V jediné třicetiminutové skladbě představa takovéto inquilinní larvy smýkané jehličím splývá s mikroprocesy v lůně kazeťáčku, v němž se každý ukořistěný zvuk mění v sousto naleptávané mnoha improvizovanými elektromagnetickými výboji. Přetržitost, drobné bzučení, zrychlený zvuk srkání a vůbec kyselinová povaha mravenčení, které naši pozornost obrací dovnitř (anebo spíš do mnoha roztroušených vnějšků najednou), přitom paradoxně tvoří organický charakter jediného, třebaže mnohočetně konzumovaného vlákna. K poslechu této intimní hudby je třeba ticho, ideální je procházka lesem: stromy zmizí, cesta se rozdrolí, déšť naleptá listí i podloží a krajina za chvíli ztratí smysl. Zato neurotičnost a nutkání se rozezní naplno. Vůbec nevadí, že už není kam jít.
Miloslav Cecek
André Previn
Brief Encounter
Deutsche Grammophon 2011
Americký klavírista, dirigent a skladatel André Previn patří k nejvšestrannějším hudebníkům 20. století. Vedl přední orchestry, spolupracoval s filmem, skládal písně i orchestrální díla a v roce 1997 slavil úspěch s operou Tramvaj do stanice Touha, psanou podle hry Tennessee Williamse a premiérovanou v San Francisco Opera. Po více než deseti letech se Previn k opeře vrátil a složil nové dílo. Opera Brief Encounter byla poprvé uvedena v Houston Grand Opera v květnu 2009. Zde byla pořízena také nahrávka. Libretista John Caird adaptoval divadelní hru Noëla Cowarda Still Life. Komorní příběh o nenaplněné lásce ženy v domácnosti Laury Jessonové a lékaře Aleka Harveyho, kteří se setkávají na vlakovém nádraží, se zdá být nevhodný pro operní námět. Ale libretista i skladatel celkem úspěšně ukazují, že opera nemusí být jen plná vášní a vypjatých scén. Previnův hudební jazyk je melodický, sdělný, místy trochu „muzikálový“ či „filmový“, ale zase ne tak jednoduchý, aby sklouzával k melodramatičnosti a povrchnosti – byť žádnou progresivní soudobou hudbu opravdu čekat nelze. Ale to vlastně od Previna nikdy, na to je příliš zakotven v pozdním romantismu a také v jazzu, jehož vliv chvílemi slyšíme. S uměřenými emocemi ztvárnili hlavní role nepříliš známí, ale velmi dobří pěvci: Elizabeth Futralová, Nathan Gunn a Kim Josephson. Fotografie v bookletu naznačují, že mohlo jít o pěknou inscenaci, která by si možná zasloužila vydání spíše na DVD než na CD.
Milan Valden
Peaking Lights
936
Not Not Fun 2011
Nostalgie zase letí – a už několik let. Manželé Aaron Coyes a Indra Dunisová vědí, že všechny dobré písně už byly napsány (skladba All the Good Songs Have Been Written z alba Imaginary Falcons nápadně připomínala Shivers Rowlanda S. Howarda), a celá jejich tvorba se zdá být založená na pohledu do zpětného zrcátka, v jehož odrazu – jak známo – věci někdy vypadají vzdálenější, než ve skutečnosti jsou. Peaking Lights, kteří se pohupují na lo-fi psychedelických vlnách od roku 2008, se nikdy netajili láskou k dubu a bylo to slyšet i na jejich nahrávkách, nikdy však tento spodní proud neprosákl na povrch v takové míře jako na aktuálním albu 936. Skupina se možná trochu paradoxně zrodila až po přesunu Aarona a Indry ze slunné Kalifornie do chladného Wisconsinu a možná i z toho důvodu je světlo v názvu trochu mrazivé. Wisconsin jednoduše není Jamajka a přes nepopiratelné dubové prvky je 936 tropické zhulené atmosféře značně vzdáleno. „All the leaves are brown/ and the sky is grey/ I’ve been for a walk/ on a winter’s day// I‘d be safe and warm/ if I was in L.A/ California Dreamin’/ on such a winter’s day…“ zpívali The Mamas & The Papas v roce 1965 – 936 od Peaking Lights jako by se ubíralo podobným směrem a uprostřed zimy snilo svůj sen o jamajském slunci. The Mamas & The Papas připomíná i vokální projev Indry Dunisové a také to, že tu na rozdíl od předešlých alb mají Peaking Lights nezvykle čisté ruce. 936 je krásná deska, přesto ale doufám, že čistota je jen dočasná.
k!amm