Life in a Day
Režie Kevin Macdonald, USA, 2011, 95 min.
Premiéra v ČR 24. 7. 2011
Dokument z produkce Ridleyho a Tonyho Scottových kráčí ve stopách tradice „kompilačních“ filmů, kterou můžeme sledovat až k Vertovovým snímkům či Ruttmanovu Berlínu – symfonii velkoměsta. Jeho premisa je přitom pozoruhodnější než samotný výsledek: tvůrci oslovili uživatele kanálu YouTube, aby během jediného dne 24. čevence 2010 natočili a zaslali vlastní videa, z nichž byl pak celý film sestříhán. Snímek se kompilačním filmům podobá v tom, že chce také prezentovat sbírku nekomentovaných obrazů podléhajících společné koncepci, a přinést tak jakousi zprávu o stavu světa. Povaha této zprávy se však od starších filmů stejné tradice poměrně radikálně liší. Pro ostatní kompilace je zpravidla důležitější způsob a metoda organizace materiálu než jeho původ a kvalita coby samostatného artefaktu (nejdále v tomto ohledu jde Bodysong Simona Pummella, který skládá dohromady archivní materiály). Život v jednom dni ale spíš podléhá principu sociálních sítí založených na tom, že jedni uživatelé se předvádějí před jinými uživateli. Místo symfonické dramaturgie tu máme co dělat s kakofonickým vícehlasem. Pod řadou příspěvků lze vyčíst touhu zviditelnit buď sebe nebo nějakou ideologii, z dalších zase trochu bezradnou snahu prostě se nějak prezentovat. Tomu napomáhají i vágní instrukce autorů, podle nichž mají přispěvatelé říkat, co mají rádi nebo čeho se bojí. Snímek je kvůli tomu podobně roztěkaný jako bezcílné bloudění domácími videi na YouTube.
Antonín Tesař
Auta 2
Cars 2
Režie John Lasseter, USA, 2011, 110 min.
Premiéra v ČR 28. 7. 2011
John Lasseter, v osmdesátých letech hlavní hybatel přerodu počítačové společnosti Pixar na přední animační studio, žije posledních více než pět let pouze Auty. Jako režisér vdechl život i charaktery také stolní lampičce, dětským hračkám či broukům, ovšem automobilům naprosto propadl. Od uvedení prvního snímku s touto tematikou natočil o obyvatelích Kardanové Lhoty ještě dva krátké filmy a jeden seriál. Scenáristická pozornost se přeostřovala od závodní hvězdy Bleska k prorezlému odtahovému vozu Burákovi, a ten je nyní v celovečerním pokračování skutečně hlavním hrdinou. Proti své vůli. Po jedné z „postav“ zůstalo velké prázdno, protože Paul Newman už Doca Hudsona znovu nenamluví, a tak tvůrčí tým zaplnil pokračování řadou nových aut, která děj přenesou nejen na jiné kontinenty, ale především do jiných filmových žánrů. Auta 2 už totiž nejsou jen filmem o síle přátelství, ale také parodií na staré špionážní filmy. Možná by tak parodicky ani nevyzněly, kdyby protagonisté neměli místo dvou nohou čtyři gumy. Když už diváka nechytne příběh, což se může stát, protože nijak objevný není, stále se může v kině bavit nad přehršlí vtipů založených na antropomorfizaci vozů, jejichž příběh je tentokrát rozšířen o mezikulturní střety. Obzvláště sekvence z Japonska je kouzelná. Avšak jako celek film za svým předchůdcem pokulhává. Oproti konkurenci, která letos s pokračováním Kung Fu Pandy původní koncept rozvinula a oba příběhy prolnula takřka beze švů, u Aut 2 došlo spíš k určitému rozštěpení.
Jakub Pech
Jana Eyrová
Jane Eyre
Režie Cary Fukunaga, VB, 2011, 120 min.
Premiéra v ČR 28. 7. 2011
S adaptacemi literárních klasik bývá vždycky potíž. Převést epizodické dílo Charlotte Brontëové vyprávěné v první osobě do filmové podoby se pokoušeli už mnozí a talentovaný nováček Cary Fukunaga neskrývá ambiciózní přístup. Vyhýbá se osvědčenému užití voice-overu, kterému podlehla většina adaptací Jany Eyrové, naopak vypráví co nejvíce obrazem a snaží se ukázat temné zákonitosti knihy, poplatné dobovému gotickému románu. Místo velkého romantického příběhu je tu zdůrazněna emancipovanost hlavní hrdinky a tragičnost osudu většiny protagonistů. Bohužel se však kvůli důrazu na budování atmosféry spolu s romantikou zapomíná i na postavy samotné. Nejde jen o absenci velkých vášní, ale i o to, že v rozhovorech Jany s Rochesterem převládá rozum nad city natolik, že pro diváka neznalého předlohy či jiných adaptací se dílo stává jen těžce rozklíčovatelné. Temnota v obraze totiž může jen stěží nahradit pozvolný ponor do postav a zcela tu chybí postupně vyvolávané tušení, že v pozadí se děje leccos divného. Trochu překotné dílo tak navzdory svému tempu začne po čase nudit, podobně jako nekonečné smyčce Daria Marianelliho. Smutným paradoxem pak je, že přes několikero dosti působivých scén i podařené herecké výkony se až do samotného závěru osudy protagonistů diváka příliš netknou. Je to trochu romantické, je to trochu thriller, k lecčemu je tu dobře nakročeno, nic ovšem nefunguje pořádně.
Tomáš Stejskal
Naked Lights
Chime Grove
Sanity Muffin 2011
Není nic těžšího než rozpadnout se do nespojitých částí, a přitom si zachovat jejich přízeň. Membra disiecta hudebního ega byla holou nemožností do doby, než se z klasických nástrojů staly odpadky a z elektronického vlnění hmota s vlastními sny. To bylo docela nedávno, takže je pořád krajně nezvyklé slyšet něco dokonale rozptýleného, vzdáleného na hony i slovu „heterogenní“, které jen donekonečna opakuje úzkost z lesbismu jednoho těla nebo homosexuality vlastních citů (z osamělosti zvuků). „Stále vidím Arthura C. Clarka, jak se prochází po pláži a jak se hrůzu vyvolávající skleněná lebka točí a točí,“ vzpomínají pamětníci na osmdesátá léta na Šrí Lance. Červená průhledná kazeta Naked Lights, přenášející tento emblém do „slunné Kalifornie“, obsahuje pásek, který funguje jako postupné odvíjení strachu z další desky. Na jeho začátku evidentně nebyla žádná představa o albu. Leda tak schopnost skončit dřív, než by k němu mohlo dojít, posedlost miniaturami, krystalickými vibracemi nebo omýváním činelů (namísto plácnutí). Každá skladba je jako hlava napojená na jiný sen, navíc v nahém stavu, takže hranice se nesmývají a okraje neprostupují. A tak se není třeba bát, samba se nikdy nepropojí s tancem, slza hlasu nikdy nesteče až na krk kytary, nikdy nebude nutné milovat jedno na úkor jiného. Což je o to překvapivější, že všechno je z vody: rozmazané brnkání, vylovené vzdechy, „rytmická schizmata“, syntezátorové vlny, další magnetofonové pásky, zvonění a přesýpání písku.
Head in Body
Pictureplane
Thee Physical
Lovepump United 2011
Od vydání přelomového alba Dark Rift uběhly dva roky. Za tu dobu se stihl Travis Egedy plně etablovat do role ikony trance/punkraveové hudby. V mezidobí vybrušoval své schopnosti v denverském klubu Rhinoceropolis a ve svém pokojíčku připravoval další album. Aby však nevznikla pouhá variace předchozí nahrávky, přizval k již hotové desce jako producenta Jupitera Keyese, člena známého projektu Health. Pictureplaneův lo-fi zvuk byl vybroušen způsobem, který funguje v tomto případě dokonale. Protože se Pictureplane považuje za konceptuálního umělce, je na místě otázka, co vlastně album Thee Physical znamená. „Jaké to je, dotýkat se smyslnosti uvnitř našeho vědomí? Jaké to je, dotýkat se touhy? Jaké to je, cítit dotek v postfyzické době, kdy neexistují skutečné hranice fyzického prožitku?“ ptá se sám sebe Egedy v textu k novému albu. Ústředním prvkem alba je dotek. Lidská ruka jako prostředek ke komunikaci, pocitový receptor, kterým můžeme vnímat okolní svět, ale také jako všechno, co je vně této lidské schopnosti. Egedy při své úvaze vychází z eseje Genesise P-Orridge. Jde mu o překonání stereotypů sociální psychologie a uvolnění mysli od „špinavého nánosu“ tradice. Chce být „ryzím člověkem“. A hřejivě erotický hlásek k osvobození těla i mysli opravdu svádí. Opakování refrénů „We are all post-physical“ nebo „Real is a Feeling“ má mantrický efekt. Thee Physical navíc působí, jako by se našeho vědomí dotýkala „trancegenderová“ černá rukavice z latexu.
Ondřej Bělíček
Bronius Kutavičius
Oratorijos
Naujosios muzikos komunikacijos centras 2010
Tvorba litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse má archaický a zároveň současný, moderní ráz. Její velká část – zvláště ta ze sedmdesátých a osmdesátých let – je inspirována dávnou minulostí Litvy, její spiritualitou, obřadností, svérázným folklorem. Centrální postavení v ní má pět tzv. pohanských oratorií, z nichž na albu lakonicky nazvaném Oratoria najdeme dvě: Z kamene Jatvěhů (Iš jotvingių akmens, 1983) a Magický kruh sanskrtu (Magiškas sanskrito ratas, 1990). Kutavičius v nich plně využil akademismem nezatížený interpretační potenciál proslulého, dnes již bohužel neexistujícího Vilniuského ansámblu pro novou hudbu, jemuž obě díla věnoval. V oratoriu Z kamene Jatvěhů, sestávajícím ze dvou kontrastních částí, nechává Kutavičius hudebníky zpočátku hrát na primitivní nástroje bez vyladěné tónové výšky: kameny, luk, brumle či švilpu (což je píšťala z vrbového proutku). Na bázi „perkusního“ nástroje se přitom zachází i s hlasy. Ve druhé části jim přiděluje novější nástroje užívané ve folkloru: flétnu, akordeon, housle, skudučiai (sestavu několika dřevěných píšťal) nebo litevskou citeru kanklės. Podobně atypický, z lidových nástrojů složený instrumentář má i druhé oratorium (na slova básníka Sigitase Gedy), v němž Kutavičius svou představu starobylých rituálů rozvinul do ještě monumentálnějšího tvaru. Na albu zní obě díla ve výborném podání komorního sboru Aidija, který v uvádění Kutavičiusových děl navázal na Vilniuský ansámbl.
Vítězslav Mikeš