Jedna prázdninová. Dětský divadelní soubor Ty-já-tr pořádá pravidelná letní putování, letos s velmi problematickým kusem, Tylovou Fidlovačkou. Velmi představení doporučuji – i přes výborné výkony herců (o nichž by se dalo předpokládat, že hrou nebudou příliš nadšení) a hudební aranžmá diváka až jímají rozpaky, z jak plakátové hry pochází česká hymna. Komické výstupy, postavy, jež pouze rozmělňují děj, fragmentárnost a prvoplánovost v zobrazování národností či etnik. Působivost opusu ještě posílilo kokořínské publikum – přesně jako v dobách obrození se hlasitě bavilo, nadšeně tleskalo po jednotlivých písních a hlasitě komentovalo děj i okolí. Myslím, že občas vůbec neškodí zopakovat si „klasiku“.
A. Vondřichová
Premiér Nečas se vyjádřil do médií, že rozvíření „kauzy“ Prague Pride se novinám hodí, protože je letní okurková sezona. Letošní léto ale opravdu okurkové není. Nakonec i tahle „kauza“ odkrývá vážná témata, která přesahují jakoukoliv diskusi o gay komunitě, jejím festivalu a právech: veřejnou debatu se totiž snaží opanovat bílí heterosexuální muži středního až staršího věku, s vyostřeně konzervativním názorem. Patří k nim i svědomití katolíci, kteří nepostřehli, že svět se od středověku poněkud proměnil. A mají pocit, že mohou vlézt všude, až pod peřinu, a dozorovat, co tam děláme. Jestli žijeme „zodpovědně, důstojně a krásně“ (jak uvedl arcibiskup Duka). Zda žijeme po jejich.
J. Bohutínská
Všude hr-Dost! Slovo hrdost, Tezaurem jazyka českého spojované s výrazy pýcha, sebeúcta, sebevážnost, sebevědomí, důstojnost, chlouba, dobré jméno a reputace, je nyní v mediálním prostoru hustěji než jindy spojováno s dalšími výrazy, někdy z důvodů etymologických, častěji z podrážděné představivosti, ba – v případě Prague Pride 2011 – natěšení: pohrdání, zpupnost, fanatismus, samoobdiv, drzost, arogance, vnucování, nátlak atp. Zoufale fádní letní Praha se těšila na zpupné „rejdy“ (M. Macek) „adamitů“ (z náckovské demonstrace v době Queer Pride předloni v Táboře), na „souložení na alegorických vozech“ (internetové diskuse). Ale na takové oživení veřejného prostoru ani nejodvážnější avantgarda necelého milionu spořádaných českých kvíráků nestačí. Z rozmanitých divokých „obav“ je cítit touha oživit všechny občanské projevy. Tak jen do toho!
K. Brávek
„Jde o to, aby Brno bylo stejně srozumitelnou značkou jako třeba Adamov nebo Vyškov.“ – „Jde tedy o to, aby Brno bylo stejně srozumitelnou značkou jako třeba IBM, Toyota nebo Coca-Cola.“ Jeden z těchto výroků pronesla vedoucí Kanceláře strategie města, když vysvětlovala, proč Brno utratilo víc než půl milionu korun za slogan „Žít Brno“. Jeden z výroků jí vložil do úst některý z nás, deseti humoristů, co se na adrese zitbrno.cz snažíme ukázat, jak trapným, neefektivním a zbytečně drahým způsobem se vedení města snaží Brnu udělat „reklamu“. Poznáte, který výrok je skutečný a který smyšlený? Co vzniklo jako recese, se postupně stává křivým zrcadlem toho, co vše si o sobě Brno a Brňáci, od nejprostších dělňasů až po primátora, nalhávají. Zastupitelé si vylobbovali nejvyšší český mrakodrap, podchod pod nádražím ale páchne močí. Do centra pro zeleninu nemůžete vjet na kole, ke kasinu v audině ale ano. Velikášské plány se v Brně míchají s realitou tak komickou, že se právě ta komičnost stala image města. Shrnuje to i jeden z titulků na zitbrno.cz: „Příští rok oslavíme 100. výročí zahájení příprav na odsun nádraží.“
M. Kašpárek
„Tady nikdo není,“ říká mi na uvítanou dívka, která mi právě otevřela dveře squatu v ulici Sv. Isabely v Madridu. „Všichni spí nebo šli do parku,“ dodává na vysvětlenou. V čase odpolední siesty je ve více než 30stupňovém vedru pod stromy Parque del Retiro docela příjemný chládek. Kousek od skleníku, přebudovaného na výstavní galerii, posedávají po zemi stovky lidí. Utvořili několik tematických kroužků. V jednom se probírá téma feminismu, v dalším těžba uhlí nebo globalizace. Řečníci se spořádaně hlásí o slovo a čekají, až na ně dojde řada a doputuje k nim megafon. Ostatní si mezitím dělají poznámky nebo bez hlesu vyjadřují svůj názor. Třepají prsty nad hlavou, povzbuzují gesty řečníka, nebo naopak naznačují, že tohle už slyšeli nebo nesouhlasí. I když mezi účastníky převažují mladí, se zájmem naslouchá nebo se zapojuje do diskusí i několik lidí profesorského věku a vzhledu. „Demokracii se právě teď učíme,“ vysvětluje mi o pár dní později ve squatu Miguel. „A vyklizení Solu [centrálního náměstí v Madridu, kde stoupenci hnutí M15 tábořili – pozn. F. P.] nás nemůže zastavit. Jak opadnou horka, zase se vrátíme,“ dodává.
F. Pospíšil
Nevím, zda si ještě kdo vzpomene na sloupky Vladimíra Novotného na Portálu české literatury. Kratochvilný rozbor Novotného svébytné logiky spojoval rozhádané lidi v literárních kavárnách. K veřejnému glosování jeho textů se však přistupovalo jen u těžkých urážek a ve chvílích tematické nouze glosátora. Ta nouze se navrací, aspoň se to zdá z internetové rubriky Revolver Revue nazvané Bubínek. Kromě pěkné poznámky T. Pokorné o P. Placákovi, jenž leze „do zadnic mainstreamových masmediálních part zhoufovaných ve vydavatelské skupině Mafra“, se tu často mířívá na neškodné terče: P. Šimák pálí do K. Pioreckého žvanícího o angažovanosti na zmíněném Portálu a do příspěvku J. Suka v rubrice Došlo A2, A. Drda šel na narozeninovou koláž Lidových novin o Vaculíkovi s medvědobijkou a M. Vajchr odstřelil fejeton Jiřího Trávníčka převlečený za esej v Respektu. Nestačilo by u těchto případů třeba jen zakašlat?
L. Bělunková