Šmoulové
The Smurfs
Režie Raja Gosnell, USA/Belgie, 2011, 102 min.
Premiéra v ČR 11. 8. 2011
Už při zběžném pohledu na filmografii režiséra Raji Gosnella, která začíná zhůvěřilým třetím dílem Sám doma, čítá dvě nezdařilé hrané adaptace animovavného seriálu Scooby-Doo a kulminuje v komedií Čivava z Beverly Hills, je jasné, že tenhle šmoulí „bleděmodrý svět“ nemohl dopadnout úspěchem. Nezachránila ho ani přehlídka komediálních hvězd současnosti – v roli zlého čaroděje Gargamela se objevil Hank Azaria (například Huff, Simpsonovi) a newyorské manžele Winslowovy, kteří jsou poctěni šmolkovou návštěvou, ztvárnili Neil Patrick Harris (Jak jsem potkal vaši matku) a Jayma Maysová (Glee). Gargamel sice hned zkraje filmu napomíná digitálního kocoura Azraela, aby nepřehrával, ale je to právě Azaria, kdo se tohoto prohřešku dopouští nejvíce. Na druhé straně, co si lze počít na plátně, když scénář mnoho vodítek nedává? Do hollywoodských dětských filmů se často infiltrují archetypální předobrazy úspěšných, ekonomicky aktivních povolání. V nedávno uváděném snímku Pan Popper a jeho tučňáci byl hlavní postavou slizký realitní nákupčí, tentokrát jde o reklamního vicemanažera. Vidina, že by šlo funkčně propojit dětský svět fantazie se světem financí a zisků, je dosti vylhaná. Už jen proto, že pravděpodobnost, že se takovému (vlastně jakémukoliv) člověku před prahem objeví tučňáci nebo optimismem překypující modří skřítci a osvobodí z jeho duše toho malého kluka, kterým býval kdysi, je mizivá. Dokud nepřijdou ke slovu halucinogenní drogy, ale to už je, děti, jiná kapitola.
Jakub Pech
Captain America: První Avenger
Captain America: The First Avenger
Režie Joe Jonston, USA, 2011, 124 min.
Premiéra v ČR 4. 8. 2011
Unikátní projekt komiksové stáje Marvel představit v jednotlivých filmech-prolozích hrdiny, kteří pak ve finálním snímku The Avengers utvoří očekávaný superhrdinský tým, působil přinejmenším impozantně. Běžný postup vysokorozpočtových blockbusterů nechávat otevřená dvířka pro další pokračování se tu proměňuje v poněkud rizikovější dlouhodobý projekt, který láká na to, že nejlepší teprve přijde. Jestliže poslední snímek z této prequelové řady Thor – pod taktovkou shakespearovského herce a režiséra Kennetha Branagha – představoval příjemné překvapení svou rezignací na trendy a přitom svébytnou snahou o dosažení komiksové velkoleposti skrze takřka divadelní stylizaci a reminiscence na sedmdesátkové fantasy snímky, ve světle bezpohlavního Captaina Ameriky celý projekt opět ztrácí na přitažlivosti. A hlavně je jasné, že nejde o rozsáhlou ságu, ale o soubor disparátních jednotek, které kromě narážek po závěrečných titulcích nepropojuje takřka nic. Po vyhraněné starosvětské podívané přichází režisér devadesátkových rodinných snímků Joe Jonston s filmem, který vypadá, jako kdyby uvízl v minulé dekádě, kdy se teprve zkoušelo, jak funkčně převést komiksy na plátno. Na jeho obranu nutno dodat, že jestliže komiksový Thor byl notně zastaralou postavou, vzpírající se jakékoli aktualizaci, Captain America je už naprostý relikt, spojený s druhou světovou válkou a bojem s nacisty. Z hrdiny správňáčtějšího než Superman nelze udělat snímek ve zcela vážném duchu. A Jonston se o to bohužel pokusil.
Tomáš Stejskal
Zrození planety opic
Rise of the Planet of the Apes
Režie Rupert Wyatt, USA, 2011, 105 min.
Premiéra v ČR 11. 8. 2011
Restart série „opičích“ filmů navazuje na současný úspěšný trend v podobě nového přístupu k již známému příběhu a především v novém pohledu na něj. Batmanovská série (2005, 2008) získala temnější a realističtější kontury a stala se komentářem společenské situace (nejen) v USA, noví X-Meni (2011) naopak zdařile sledují vznik budoucích slavných postav na pozadí historických událostí. Přestože se nejnovější „opičí“ snímek pokouší o jiný přístup, v němž se klade důraz spíše na psychologii hlavního hrdiny, a nikoli na bombastické převzetí moci nad lidmi, selhává v přílišné předvídatelnosti. Mladý vědec Will se pokouší vytvořit lék na Alzheimerovu chorobu, kdy se vedlejším produktem stane inteligentní opička jménem Caesar. Po neúspěchu první fáze projektu si Will tajně vezme Caesara domů, kde se stará o otce, který trpí právě výše zmíněnou degenerativní chorobou. Vyzkouší vědec ilegální testování léku na otci? A co se stane, když má lék vedlejší efekt v podobě zvyšování šimpanzí inteligence? Odpovědi na tyto otázky se bohužel nesou v rytmu prvního klišé, které vás napadne. Mezi Caesarem a Willem se objeví otcovské pouto, za které by se nemusel stydět jakýkoli rodinný film, šimpanzova nenávist k lidskému rodu nemůže vzniknout na jiném místě, než je zvířecí útulek s „ďábelským“ ošetřovatelem. Zrození Planety opic skoro ničím nepřekvapí, lidské postavy jsou plakátovými hybateli příběhu, zatímco plně digitální Caesar příkladem vývoje trikových technologií.
Petr Hamšík
Ghédalia Tazartès
Granny Awards
Alga Marghen 2011
Francouzsko-turecký podivín Ghédalia Tazartès je po přelomu tisíciletí na koni. Tento výtvarník a scénograf v sedmdesátých letech vydal tři opravdu bizarní alba a pak více než dvacet let čekal. A svět se (například díky legendárnímu seznamu experimentálních múz eklektických Nurse With Wound) chytil. Tazartèsovým řevem a nůžkami je tedy možné se těšit nejen na reedicích staroslavných skvostů, ale i na poměrně slušné řádce alb vydaných v novém tisíciletí. Tazartès je mužem bez zábran: hrdelní řev beze slov a divoké koláže nalezených nahrávek známe z arzenálů stovek skupin, tvůrců a projektů, jen on ale dokáže znít tak špatně, urputně, a přitom elegantně. Jeho hlas by jej předurčoval ke kariéře waitsovského šansoniéra (jak ukázalo EP se zhudebněným Verlainem a Rimbaudem), Tazartès má ale blíže ke kabaretu či bigbítu – smyčky kulhají, spoje jsou vše, jen ne neviditelné, a dramaturgie natolik rafinovaná, až téměř neexistuje. Své výrobní prostředky Tazartès nijak výrazně nemění, i tak ale s každým dalším albem překvapí a pobaví. Stěžejní kompozicí třicetiminutového vinylu Granny Awards je první strana Ferme Ta Gueule Zarathustra, využívající s překvapivě intimním a „útulným“ účinkem smyček dětského hlasu. Pětice miniatur na straně B je zhuštěným katalogem Tazartèsových skopičin. Ghédalia si nasazuje masku teenagera hulákajícího do debilního hardrockového riffu, absintem se sjíždějícího muezzina, mongoloida kontemplujícího ve sprše.
Petr Ferenc
Franco Battiato
Inneres Auge – Il tutto è più della somma delle sue parti
Universal 2010
Franku Battiatovi, střídmému vtělení italské pop music, vyšlo v průběhu jeho téměř půlstoleté aktivity více než čtyřicet alb, a zrovna to poslední by nám bylo málem uniklo! Stárnoucí zpěvák, přistupující k zábavě s pedantskou uměřeností a v pečlivě zapnutém obleku, je na pozadí dnešního hudebního průmyslu skutečným „člověkem ve futrálu“, zapouzdřeným v díle, které svého tvůrce rozhodně nemá svlékat. Střídmé pouzdro, sestávající z triviálních melodií, pečlivě uhlazeného přednesu a kýčovité romantiky smíšené s krkolomnými texty bezmála devadesátiletého filosofa Manlia Sgalambra, však navzdory své jasně patrné konvenčnosti může (podobně jako tuhé části naškrobeného prádla ovládající sny starých mládenců) fixovat pervertující pohled. Inneres Auge je vnitřním okem génia popové opatrnosti, která obdařuje kýč vší vážností a z níž se stejně tak rodí zapovězené city. V tomto smyslu jde o vrcholné dílo. Zatímco v tempu umanutých aranží klopýtám po titěrných mozaikách sonorních slabik, v tajném koutku své duše zmáhané italštinou a nuděné nicotností výrazu dobře vím, že přijde okamžik, kdy se vnitřní oko zaleskne až pod jazykem a píseň se ke mně přitiskne jako vlhká žínka. Tehdy cítím, že romantika mi stále ještě není cizí. V tu chvíli prozírám a vidím dokonalost starého hitmakera: kdo se za soumraku nebrouzdal odlivem, nepomiloval svoji matku a neplakal u televize, těžko pochopí. Keep your feelings in memories, I love you, especially tonight…
Billy Shake Jr.
Camilla Nylund
Transfiguration
Ondine 2011
Sopranistka Camilla Nylundová, pocházející ze švédsky mluvící menšiny ve Finsku, se na konci letošního července představila na festivalu v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi – v této roli ji mohli v přímém přenosu na stanici Vltava slyšet i naši posluchači. Pěvkyně má za sebou účinkování i na jiných prestižních evropských scénách (v Drážďanech, Vídni, Miláně, Mnichovu či Berlíně). Na svém profilovém albu uvádí náročný repertoár dvou německých operních velikánů – Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Název alba se vztahuje k Isoldě a její „smrti z lásky“ čili „proměně“ uzavírající první polovinu alba věnovanou Wagnerovi. Isoldu na scéně Nylund zatím nezpívala, ale soudě podle této ukázky se máme na co těšit, stejně jako v případě role Sieglindy z Valkýry, z níž je zde monolog. Naopak Elsu z Lohengrina (jež zazní v úvodu) a zmiňovanou Alžbětu (z níž jsou zde dvě árie) pěvkyně zpívá i na scéně, a skutečně: její hlas je pro ně momentálně nejvhodnější. Ze Strausse si Nylundová vybrala méně známé monology Arabelly a Daphne ze stejnojmenných oper a známou árii titulní postavy z opery Ariadna na Naxu „Es gibt ein Reich“. Závěr alba zabírá finále opery Salome s dlouhým, náročným monologem – i s ním se vypořádala skvěle. Její znělý, kovový, plný hlas s vynikající technikou sice trochu postrádá na vřelosti, ale proti hutnému wagnerovskému a straussovskému orchestru se dokáže výborně prosadit. Velmi dobře hrající Filharmonický orchestr Tampere řídí finský dirigent Hannu Lintu.
Milan Valden