Všem příznivcům knírů se tohle léto nesmazatelně zapíše do paměti jako comeback komisaře Horsta Schimanského z oddělení vražd duiburské kriminálky. A není třeba mít ani televizi – pokud v pátek večer zkrotíte svou nedočkavost, v sobotu stačí zalovit na uloz.to. Místo činu s Götzem Georgem v hlavní roli je geniální mix machismu a melancholie a také unikátní galerie nejrůznějších typů knírků: nejvíc sexy je samozřejmě ten Schimanského (neodolatelný v kombinaci s béžovou bundou), nejvýraznější zase zrzavý porost jeho kolegy, vrchního komisaře Thannera. Nejdůležitější je, že dva ústřední kníry jsou si blízko, jejich nositelé se mají opravdu rádi a jejich sounáležitost nemůžou ohrozit ani četné krásky uvízlé v Schimiho testosteronové pasti. Neobyčejné kouzlo dodává seriálu hudba. V posledních dvou dílech konečně došlo na Dietera Bohlena a jeho hity o půlnočních dámách a zlomených hrdinech zpívané Chrisem Normanem.V díle Zlomené květy nejpůsobivější scény kromě hudby doprovází točící se diskokoule. Schimanski: „Tak na rovinu: spali jsme spolu? Ano, nebo ne? Co…? Co se hergot ptám, vždyť je to jedno. Stejně musím do služby… Ježišikriste, já musím jít sloužit… Kamarádi čekaj, tak honem, nebo ještě přijdu pozdě… Já nechci přijít pozdě!“
k!amm
Projekt mnohanárodnostní Evropské unie oslabuje ekonomická krize. Evropská měna se tváří jako těsně před zhroucením. Evropský hospodářský motor přestává táhnout ty ostatní vzhůru. Státní rozpočty se svírají v křečích. Skupiny zbídačených a nepracujících obtěžují ty zatím pracující. Zákony nikdo nevymáhá. A frustrace obyvatel na severu přechází v etnickou nenávist a pokusy o demonstrativní lynče. Za této situace zůstává jen jeden člověk, který říká rozhodná slova. D.O.S.T. multikulturalismu a plýtvání sociální pomocí, ne humanrightismu, ano Věcem veřejným, ať žije Suverenita a národní zájem! Heil Klaus!
F. Pospíšil
Při obraně stromů na Šumavě se opět přetřásalo, že se nebere ohled na názor místních občanů. Jako by se „cizinci“ o „našince“ nezajímali. Obávám se ale, že jde jen o účelový argument vládnoucích, neboť jiné nemají. Definovat místní lze třeba z geografického hlediska: kdo je problému nejblíže, ví, jak ho řešit. Potíž prý ale je, že ti nejbližší své zájmy hájí bezohledně a ti, co bydlí daleko, problému zase nerozumějí. Chybí určit ty správné místní. Co třeba citové kritérium? Místní by byli ti, kteří se zde narodili či zde bydlí třeba dvacet let. Jak ale určit váhu těchto emocí, když nejde o fakta? Pak tu je ekonomické hledisko. Místní bude ten, kdo zde má zisk, třeba obchodník z prodeje či vědec na svůj výzkum. No jo, ale kdo určí, zda jejich aktivity nejsou v rozporu s ochranou přírody? Nejpraktičtějším kritériem je přece jenom to politické. Místní budou ti, kteří mají na řešení problému shodný názor s těmi, kdo jsou u moci. Rozhoduje zkrátka silnější. A tak místními nemohou být občané Prahy-Suchdola odmítající část silničního okruhu, ale ani Brňáci kritizující přesun nádraží na jih. Proto v těchto kauzách nikdy neuslyšíme, že názory místních se musejí respektovat.
M. Patrik
Na vernisáž výstavy Utopia on the Abyss v přízemí Veletržního paláce jsem dorazil dlouho po začátku a nezdržel jsem se dlouho, protože jinak bych se asi vsákl do křesla, a to jsem na něm ani nemusel sedět. Kurátor výstavy, lucemburský umělec a squatter Mark Divo, zřejmě překročil hranici dělící recyklaci coby uměleckou metodu od obyčejného zařizování kvartýru a zachraňuje „umění na okraji propasti“ tím, že pod dohledem galerijních sekuriťáků v paláci natáhne tepich a rozestaví křesla a gauč. Na klávesy a laptop zahrál Švýcar Martin Anderson a byla to taková upocená pohodička, něco jako šlehat smetanu ve třicetistupňovém vedru. Česko-francouzské elektronické duo IR se po počátečním pokusu o normální vystoupení (tj. hudbu, kterou někdo hraje a někdo poslouchá) rozhodlo celé situaci vysmát (napadnout idylku), ale jedinou reakcí bylo upozornění, že by se měli ztišit. Většina z návštěvníků v tu dobu stejně kouřila a klábosila před galerií. Rozfázoval jsem si onu utopii na okraji propasti do čtyř kroků: hledání úkrytu, rozvíjení intimity, občerstvení a volná zábava. Umění je zachráněno, a je k ničemu.
J. Holzel
V souvislosti s událostmi ve Šluknovském výběžku poslanec ČSSD Stanislav Křeček na svém blogu píše, že „každý nápad je salonními ochránci všelikých práv označen za xenofobní, rasistický, nacistický, národně sociální, nahnědlý a kdoví jaký ještě“. Pojďme se tedy podívat na několik jeho nápadů přímo do tohoto textu. Tak především prý na severu Čech nejde o problém sociální, nýbrž rasový. „Nesnesitelná ghetta“ (Křeček) prý Romové vytvářejí sami a rádi. Taková vietnamská komunita prý „posílá děti do českých škol bez ,diskusí´ o tom, zda jde o školy zvláštní nebo normální“. Poslanci Křečkovi vadí už i to, že Romové o podivném sítu zvláštních škol, v nichž končí tolik jejich dětí, hodlají diskutovat. Navíc prý nejsou nepřizpůsobiví, ale „přizpůsobili se stávajícím poměrům“, z nichž vysávají sociální dávky. Tohle bývala svého času argumentace pravičáků: Romové si prostě dvacet let hoví ve své skvělé realitě. Tím se myslí skutečnost, že jim pod okny vyřvávají bílí sousedé o oprátce, na níž je pověsí, že mají minimální šanci nalézt práci, která se trvale udílí dle mustru Rom/ Nerom, a že kvůli spekulantům a lichvářům přežívají v zděděné nouzi. A to by člověk myslel, že problém sociálního vyloučení je pro sociálního demokrata výzvou k uvažování o sociální politice.
P. Chodec