Pina
Režie Wim Wenders, Německo, 2011, 106 min.
Premiéra v ČR 15. 9. 2011
Režisér Wim Wenders si byl vědom úskalí filmové adaptace tanečních opusů, které mohou snadno sklouznout k pouhým sterilním záznamům, a celých dvacet let hledal vhodnou formu pro přenos elektrizujícího zážitku díla německé choreografky Piny Bausch (portrét v A2 č. 18/2009) na filmového diváka. Když ji nakonec nalezl v pohlcujícím formátu 3D a práce na filmu se mohly rozběhnout, Pina Bausch náhle zemřela a snímek se přesunul do polohy filmové pocty výjimečné umělkyni. Dokument Pina rozhodně nepředstavuje explozi filmařské originality, dočkáme se výjevů z několika představení Tanzthetaer Wuppertal (Café Müller, Svěcení jara, Vollmond), části choreografií uprostřed města a jeho okolí, vzpomínek členů souboru na Pinu a archivních 2D záběrů promítaných v jakémsi snovém kině. Přestože režisérův přístup není příliš objevný, snímku se skvěle daří přenést energii a dynamiku jednotlivých tanečních vystoupení, v nichž těla aktérů hovoří vlastním jazykem, prolínají se s přírodními živly, boří se do písku, topí ve vodě, touží, nenávidí a milují. Tanečníci proplouvají za zvuků hudby Thoma Hanreicha temným tunelem, projíždějí se nadzemkou či tančí v industriálu špinavé továrny a běžné místo je náhle prozářeno emoční dynamikou pohybu. Největším přínosem Wendersova dokumentu není ani střípkovitý náhled na postup choreografčiny práce, ale především přiblížení famózních tanečních vystoupení.
Petr Hamšík
Rec 2
Režie Jaume Balagueró, Paco Plaza, Španělsko, 2009, 85 min.
DVD, H. C. E. 2011
Pokračování španělské hororové série Rec ještě zdůrazňuje nezvyklou kombinaci prvků, které rozehrával už první díl: zombie nakažené neznámým virem, satanistický původ této nákazy a stylizace celého filmu jako videozáznamů pořízených samotnými postavami. Nejlepší scéna Rec 2, kde fanatický kněz a další dvě vyděšené figury tápají temnou místností, v níž se ukrývá bestie viditelná pouze umělému oku kamery zapnuté na noční vidění, je nejen přesvědčivá ukázka důmyslně budovaného fyzického strachu, ale také nezvyklý komentář k současnému rozložení vztahů církve, zla a techniky. Propojení zombie nákazy se satanskými motivy, které z agresorů dělá něco mezi oživlými mrtvolami a posedlou dívkou z Vymítače ďábla, může zavánět „staromódním“ křesťanským modelem boje dobra se zlem. Jenže Rec 2 tenhle rozvrh podvratně rozmlžuje. Kněz je od začátku připraven nelítostně obětovat kohokoli ve prospěch své mise, nadpřirozené ďábelské zlo se šíří výhradně fyzicky, buď jako virus, nebo pomocí podivného červa vylézajícího posedlé z úst, a světlem v temnotách se bloudícím postavám stává objektiv kamery. Kontaminace moderního hororu, který sází na urbánní strachy z nemocí, moci a amoku, křesťanskou mystikou neústí do efektního eklekticismu, ale do hutné syntézy, kde rozdílné etické, ale i metafyzické koncepce nerozlišitelně, a proto strašidelně splývají.
Antonín Tesař
Tucker & Dale vs. Zlo
Tucker & Dale vs Evil
Režie Eli Craig, Kanada, 2010, 89 min.
DVD, Bonton 2011
Nejlepší současné horory často mísí hned několikero tendencí z bohaté žánrové tradice. Debut příležitostného hollywoodského herce Eliho Craiga (Carrie 2, Vesmírní kovbojové) činí totéž a k tomu se pohybuje na hranici parodie a komedie. Parodované schéma hicksploatačního slasheru – tedy zápletka, v níž parta městských dětí přijíždí na venkov a pozná jeho krajně nepohostinnou tvář – vydrží filmu celou první půli. Posléze začíná být stále zřejmější, že vidle nejsou tím, čím se zdají být. Tucker a Dale jsou obyčejní místní halamové, v jádru hodní, byť trošku zpomalení hoši, ale městská mládež je pod tlakem náhod a předsudků pokládá za nebezpečné zabijáky. V druhé půli se adolescenti stále více potýkají s vlastním „vůdcem“, který začne vykazovat rysy psychopatického záporáka, zatímco divácké sympatie k Tuckerovi s Dalem rostou. V druhé linii totiž sledujeme vidláckou verzi parťáckého filmu a naši burani se musejí vyrovnávat s problémy, které trápí mnohé protagonisty současných mládežnických romancí z produkce Judda Appatowa, včetně latentní homosexuality a její tenké hranice s přátelstvím. Finální střet postav vzešlých z různých žánrových tradic dokáže být – navzdory zemitému humoru a parodickým sekvencím – napínavý a mnohoznačný. Síla filmu je hlavně v podvratné práci s hranicemi vkusu a diváckým očekáváním. Sympatie se přelévají stejně jako žánrové polohy a v posledku se jedná o další z filmových manifestů jinakosti převlečený za teenagerskou zábavu.
Tomáš Stejskal
Bruce Gilbert
Monad
Touch 2011
Obaly singlové série Touch Seven neuvádějí, na jakou rychlost se mají desky přehrávat: prý je to jedno. Takže záleží na tom, máte-li raději hlubší frekvence nebo spíš Šmoulinku. Ano, když vydavatel Jon Wozencroft tu a tam vypustí písničku, je hádání hned zbytečné. V případě singlu jednomužného projektu Monad nám zase mohou napovědět stopáže – ale copak má cenu kvůli několika prkotinám opouštět koncept s potenciálem nemalé audiozáhady? Bruce Gilbert se v druhé polovině sedmdesátých let proslavil coby člen postpunkových experimentátorů Wire. Do pankáčské generace ale rozhodně nepatřil, bylo mu už třicet, takže zamlada mohl dost dobře náležet k hipíkům – a v současnosti se jeho doménou stala elektronika. Jeho svět bzučivých frekvencí, rozvážných pulsací a pomalých temp vznikl díky syntezátorku Korg Monotron, krabičkám Zoom RFX-2000 a Korg Kaoss Pad 2 a softwaru Apple GarageBand. Tohle vypisování je důležité: na Minimaratonu elektronické hudby v Ostravě mi naplno došlo, že tzv. nezávislá a experimentální elektronika je žánr, který spěje k jednotnému zvukovému ideálu – téměř všichni účinkující chtěli pulsovat, vrnět, rezonovat a bzučet a každý z nich k tomu použil úplně jiné přístroje, od primitivních oscilátorů přes vazbící mixpulty po syntezátory i laptopy. Zdá se, že místo výrazných autorských osobností se v žánru rodí audiohumus plný propletených reziduí kořenů, oddenků a šlahounů. Anebo jinak: cesta je cílem víc než závěrečná prezentace, což je pochopitelně zcela legitimní umělecký přístup.
Petr Ferenc
Ela Orleans
Neo PI-R
Clan Destine 2011
Dirty Beaches dlouho vzbuzoval otázku, zda se vůbec někdo může vyskytnout v blízkosti tak okouzlujícího a uzavřeného night ridera. Teď, když konečně prošel kolem, se ukázalo, že jeho cestu křižují i trajektorie jiných stínů. Conor Pendergast zaujme jen pólem falešnosti. K domněnce, že Ela Orleans by mohla být žena, nebo dokonce holka, nepřivádí ani podobnost s někdejší členkou Pocahaunted, jež si na letošním albu Glitter End zvěčnila jméno Diva, ani hudební zvědavost, která musí do všeho civět svým nervním rudým okem. To spíš nejednoznačně uvolňovaný hlas, jenž zároveň připouští i jinou možnost. Čtyřstopé nahrávky vydané na kazetě vznikly deset let před loňskou deskou Lost a prostřednictvím mezer mezi špinavou a čistou tváří, kterou Ela střídavě ukazuje, jako by nás skutečně vracely do doby, kdy ještě nebylo o ničem rozhodnuto: ani o ztrátě orientace, ani o „lo-fi“ jako degradaci estetiky. Mohly by to být časy, kdy vyrůstala v Osvětimi, ale k těm odkazují spíš šaty a boty, které si kupuje – pořád vypadají všechny stejně. Mohl by to být moment, kdy se rozhodla poznat skutečný glamour, ale narazila jen na rudé závěsy osamělého kabaretu – vzdala se divadelních vizí a uchýlila se k tomu, co (jako už mnozí před ní) nazvala „movies for ears“. Převrácený soundtrack zde ale neznamená hudbu, kterou, aby nabyla významu, je třeba kamsi odsunout. Naopak hudba neustále poletuje nad hlavou, chvílemi dokonce slétává a nastavuje bledou ruku, a my žijeme nedokonalý, přerušovaný život, který ji doprovází.
Ondřej Parus
Josef Nadek
Family Values
Kulturterrorismus Netlabel 2011
Tyrolský noiseový/industriální hudebník, který své nahrávky od roku 2009 publikuje pod jménem fiktivního hrdiny z Lovecraftova románu, vydal na počátku letošního léta třítrackové album Family Values. Pro postavu nekromancera při výběru nálepky projektu nesáhl bez důvodu – s pomocí útržků vyčpělých líbivých melodií, deformace známých zvuků jen do té míry, aby zůstalo patrné, co je jejich původcem, vyvolává na podkladě ruchů a rádiových šumů z minulosti dávno zapomenuté vzpomínky, které způsobují specifické mrazení v zádech. Ocitáme se mezi stránkami Stop hrůzy, jejichž prostoduše cílený teror znásobuje prostředí mlhavé viditelnosti do nekonečna. Rodinné hodnoty nastoupenou cestu dláždí dál harampádím předmětů, kterými vždy nová generace ještě víc zaplní mnohým dechem zvlhlý dům. V první Daddy put his meat in me slyšíme otravný kolovrátek hracího strojku, ve druhé A Scary place zneklidňuje revers úzkostného dětského hlasu, jako zasutá zkušenost ze hry na
schovávanou, která nedopadla úplně dobře, závěrečnou To cut is to purify obydluje gramofonová deska, která stářím ztratila tvar. Máme v sobě maso a hodnoty otců, nikdo se nás neptal, zda o ně stojíme, ale není od věci o tom aspoň vědět, byť se nejedná o poznání dvakrát příjemné.
Album je ke volně ke stažení na adrese: www.archive.org/details/JosefNadek-FamilyValues.
Marta Svobodová