Server iLiteratura.cz, jedna z našich nejobsáhlejších literárních webových stránek, prošel letos na jaře zásadní grafickou proměnou. Původní přehlednost, založená na kupení nových textů nad starými, byla nahrazena jejich složitějším rozčleněním do rubrik. Každá změna má většinou své odpůrce, kteří jsou zvyklí na původní podobu – a většinou si zvyknou i na tu novou. Já si stále zvyknout nemohu. Zatímco dříve bylo na stránkách snad denně hned vidět, co je nového, nyní můžete na iLiteraturu chodit třeba po týdnu a na stránkách se změní máloco. Většina textů zůstává několik dní stará. Náhradou za původní řazení je rubrika Nové články, kde se spíš než jinde dozvíte, co v poslední době přibylo. Tak třeba recenze Pavla Mandyse na román Alice Munro Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, která však vyšla kdysi v Týdnu. Zdá se, že virtuální literární život se přesunul jinam, třeba na Twitter, kde se 15. září objevil Salman Rushdie, který podle počtu tweetů (má jich už 210) jeho kouzlu propadl.
J. G. Růžička
Každou noc pluje přes hvězdná nebesa jasná hvězda ISS – International Space Station. Umělé kosmické těleso, hvězdný koráb, jediná trvale obývaná kosmická stanice. Skládá se z modulů Zarja (ruský), Freedom (americký), Kibö (japonský) a Columbus (spojený evropský). Vypadá moc hezky. Krovky slunečních baterií odrážejí sluneční světlo do noci tak, že září jasněji nad Jitřenku, onu Zoru růžovoprstou. Určitě se proto někdy podívejte na nebe v noci! Jsem fanda kosmických cest a vadí mi jedna skutečnost. Mezi astronauty ještě nebyl zástupce novinářského cechu. My, co se zde pinožíme prachem zemským odnepaměti, tak dosud vlastně nevíme, jak to všechno je! Dostáváme z ISS porci faktů, ale žádný závěr – jak to tam zdáli vidíte? Jakou to má perspektivu? Máme se na něco připravit? O cestu do kosmu stojí za to usilovat. I když se to zdá jako hrozná vejška – je to těžký a je to hezký! Jakkoli nás dosud poutají doslova existenciální pozemské problémy (a ty máme, ne že ne!), krok do kosmu přes všechna nebezpečí a obtíže má smysl. Lidé jsou tak utvořeni.
V. Kremlička
Volba generálního ředitele České televize 21. září úspěšně skončila. Zvítězil v ní Petr Dvořák, který jako člověk miliardáře Petra Kellnera a jeho skupiny PPF řadu let vedl komerční televizi Nova. Za svou nejdůležitější kvalitu v rozhovorech označil loajalitu a jako jediného z kandidátů si ho před volbou osobně prověřil i premiér Petr Nečas. Rada ČT vybírala nového ředitele navzdory naléhání Asociace režisérů a scenáristů a Filmového a televizního svazu tajně a v pětici finalistů nebyl nikdo z těch, koho svazy i televizní odbory upřednostňovaly. Volání iniciativy Veřejnost proti korupci po zrušení volby z důvodu nedůvěryhodnosti televizní Rady i výběrového procesu zůstalo nevyslyšeno. Podle Nezávislé odborové organizace ČT porušila Rada při výběru „nepochopitelným způsobem“ pravidla, která sama předem stanovila. Výběr měl ale i své pozitivní stránky. Kandidáti museli představovat a obhajovat své projekty veřejně. A vítězný kandidát přitom prohlásil, že chce televizi „otevřít intelektuálním elitám“. Den tisku, rozhlasu a televize proběhl důstojně.
F. Pospíšil
Láskyplná krutost venkova ke zvířatům, během roku skrytá mezi ploty, pletiva, kotce, boudy a řetězy, se s podzimkem soustřeďuje do společenských interiérů. Chovatelské expozice se pořádají v tělocvičnách, kulturních střediscích, osvětových besedách. V chovatelském areálu v Zašové na Valašsku je každý rok speciální výstava zakrslých králíků (tito domácí mazlíčci se už ani na vsi nejedí: lze koupit i „gelové chladící sáčky, které vložíme do mrazáku a pak je můžeme ušákovi nabídnout k ochlazení“), kombinovaná se strohou a symetricky uspořádanou expozicí morčat a drůbeže. V domě chovatelů v podorlickém Rychnově nad Kněžnou jsme zase mohli vidět téměř plyšové teddy králíčky (křížence angory, liščího králíka a barevného zakrslého králíka). Zakrslé rasy jsou v posledních sezonách obecně oblíbenější něž kdysi ty hovadské. Kříženec bengálského obra a francouzského berana Sataník, jenž byl k vidění letos na „okresní soutěžní výstavě králíků o mistra okresu Pardubice za rok 2011 v odbornosti králíků“ (a v Memoriálu Františka Provazníka o nejlepšího jedince), je v době miniaturizace demodé. Nedostal ani čestné uznání.
Josef Obruč
Pozornost čtenářů nenáročných novinek upoutal případ „lesního hocha“. Plachý mladík, který se na sklonku léta objevil na radnici v Berlíně, žil se svým otcem v lesích. Živili se lovem a sběrem lesních plodů. Otec se zřítil ze skalního ostrohu, chlapec jeho tělo uložil pod kámen a vydal se na sever. Mimoděk si představujeme, kolik industriálních oblastí a oplocených dálničních okruhů musel hoch děsící se civilizace překonat, než se dobrovolně vydal úředníkům, kteří jej umístili do útulku. Zajímavější než osudy chimérického mladíka je otázka zbloudění a nemožného návratu, jenž je koneckonců převrácenou podobou naší neschopnosti vykročit. V jakém lese trávil chlapec dny svého dospívání? V krušných lesích ostražitých hoteliérů, národních parků a turistů zásobujících odpadkové koše zbytky svačin? V romantických hvozdech zdivočení, krmelců a útěků před myslivci, v úzkých koridorech noci, divočáků a vysoké zvěře? Anebo v mírných hájích biedermeieru, které jsou pro kolektivní prožití přece jen nejlákavější? Mech se změní v měkké lůžko, listoví stíní, pramínek napouští vodu do dlaní jako do skleničky, větve s divokými plody k nám sklánějí sousto za soustem, vemínka svižných laní zásobí les mlékem. Jenže pohřbený otec v nás leží jako v jámě a klíč k příběhu nelze vylovit.
E. Aids