Midnight in Paris
Režie Woody Allen, USA, 2011, 94 min.
Premiéra v ČR 22. 9. 2011
Newyorčan Woody Allen se na své filmařské cestě po evropských metropolích dostavil do romantizované Paříže, aby zde s lehkostí sobě vlastní zkonstruoval divácky příjemnou hříčku. Po delší době do svého příběhu vetkl fantaskní motiv a šikovně využil přirozené retro atmosféry města milenců. Hlavní hrdina, románový debutant Gil v podání Owena Wilsona, totiž po nocích prochází nenápadnou branou času a potkává slavné pařížské umělce z dvacátých let minulého století. Staromilecký spisovatel se tak ocitá v době, kterou obdivuje, a diskutuje nad stránkami své prvotiny s významnými literáty, v čele s nelítostnou kritičkou Gertrudou Steinovou. V exteriérových scénách stačí odebrat ty nejzjevnější moderní prvky, například automobily. Allen nám ukazuje, že kouzlo staré Paříže se i v třetím tisíciletí nachází nehluboko pod povrchem. Komika zde čerpá především ze ztvárňování historických figur, respektive jejich poněkud přemrštěných karikatur. Ve chvíli, kdy už chrlení těchto situací začne působit trochu schematicky, je snímek umocní na druhou bravurním výstupem Adriena Brodyho coby vyšinutého génia Salvadora Dalího. Obvykle dost průměrný herec Owen Wilson postavu amerického scenáristy, jenž se zamiloval do Francie, ztvárnil s šarží typicky „allenovského“ neurotika, trpícího nedostatkem sebejistoty. Těžiště režisérovy tvorby poslední dekády tkví ve vážněji laděných snímcích, ovšem z jeho novější komediální tvorby patří Půlnoc v Paříži k tomu nejlepšímu.
Jakub Pech
Rychle a zběsile 5
Fast Five
Režie Justin Lin, USA, 2011, 130 min.
DVD, Bonton 2011
Pátý díl série, která doposud vypadala jen jako přehlídka zbytečně křiklavých CGI efektů a zbytečně křiklavě barevných aut, překvapil suverénním návratem do dob, kdy akce neznamenala zběsilý střih, ale především požitek z pohybu. Ač scenárista předchozích dvou dílů Chris Morgan odvádí ještě horší práci než předtím, když se neúspěšně pokouší převléci tunningový akční film do hávu krimi ve stylu Dannyho parťáků, hra na nostalgickou strunu mu vcelku vychází. Nebýt toho, že z mladého tchajwanského režiséra Justina Lina vyrostl šikovný akční tvůrce, který má spousty nápadů, kterak rozpohybovat věci kolem sebe (ať už jde o staré modely aut či o akční gorily The Rocka a Vina Diesela), šlo by spíše o podivnou guilty pleasure. Protože sledovat oba herecké mastodonty, kteří předstírají, že jim to myslí a že jim v hrudi tluče romantické srdéčko, je poměrně velká zábava. Celá konstrukce fikčního světa je absurdní, ale jakmile se věci dají do pohybu, je radost se na ně dívat. Silně nadsazená akce prováděná skutečnými herci (respektive kaskadéry) spolu s destrukcí reálných objektů připomíná akční snímky z devadesátých let, respektive jejich hongkongské vzory z dekády předchozí. Zkrátka je v ní cítit to, co v drtivé většině dnešních hollywoodských akčních filmů chybí: radostné nadšení z poctivé demolice, které má kořeny až ve sféře němé grotesky. A logické díry ve scénáři zacpe obří bankovní trezor tažený na řetězech dvěma vozy přes půlku Rio de Janeira.
Tomáš Stejskal
Noc žraloka 3D
Shark Night 3D
Režie David H. Ellis, USA, 2011, 91 min.
Premiéra v ČR 22. 9. 2011
Z nového plážového hororu Noc žraloka 3D je na první pohled znát inspirace zubatým podvodním hitem minulého roku Piraňa 3D režiséra Alexandra Aji. Pro bezproblémovou béčkovou zábavu jsou Piraně příhodným vzorem, zvlášť když tvůrci moc dobře vědí, co všechno Ajův film dělal loni v létě, aby se divákům zavděčil. Je škoda, že nám Noc žraloka neukáže nic, co by se vyrovnalo vrcholným scénám Piraní – ať už podvodním hrátkám dvou pornohereček na hudbu z opery Lakmé, ohryzanému penisu klesajícímu k mořskému dnu nebo extatickým jatkám desítek plážových povalečů. Na druhé straně ale snímek sebevědomě využívá prověřené poučky, že špatný horor vždy ještě může být dobrá komedie. Vedle atletických zabijáckých skoků robustního digitálního žraloka nad vodní hladinu se film vyžívá také v mimořádně vděčných figurkách rázovitých jižanských řepáků, kteří si zbrušují vlastní zuby, nosí kníry a poslouchají Guns’n’Roses. Malé množství krvavých efektů a nahoty nahrazují pohotové glosy postav a přiznaně absurdní scény. Vzhledem k tomu, že se jedná o ryze béčkový titul, od kterého těžko lze čekat něco víc než rutinní naplnění ohraných žánrových vzorců, je sebeironický a požitkářský ráz snímku něčím, co z Noci žraloka dělá nejen snesitelný, ale vzhledem k možnostem i poměrně příjemný film.
Antonín Tesař
Sic Alps
Napa Asylum
Drag City 2011
Ačkoli se původní garážové duo Mika Donovana a Matthewa Hartmana na svém čtvrtém albu představuje s novým členem, základ se nezměnil. Zkreslená kytara, chrastící bicí a zpěv spojující lenost s bezprostředností i zde vytvářejí základní prvky přesýpajícího se, intuitivního hraní. Zda byla tato hudba těžící z tříštění okamžiků nahrána na dva nebo tři mikrofony, není důležité. Lo-fi je zde vedlejším příznakem, takže posluchač má pořád ještě možnost považovat ji za šum či náhodu bloudící jeho ušními kanálky. Vlna nazvaná naposledy „shitgaze“ nás nemusí trápit, záliba v retru je v tomto případě beztak podložena porozuměním pro omšelé aspekty dějin rockového písničkářství. Zelenina přigumičkovaná na obličej jednoho z hudebníků nám napoví: z paměti je třeba vyhrabat fotografii Syda Barretta. Album sestávající z dvaadvaceti momentek v nás hloubí smysl pro archivářský či odpadní charakter uplynulého. Povědomost stylu lehce splývá s představou balíku starého papíru. Špína a zastřenost jen pomáhají stěsnat informace do jediné hmoty. Slabiky textu se slévají v hutný citoslovečný výraz, v pohyb retnic, ve zvuk opakující nárazy vzduchu o mikrofon, který se stává sondou zavedenou hluboko do oblastí emoční artikulace. Jestli se okolo membrány tvoří ještě nějaký smysl, nás nemusí zajímat. Hráči si vše užívají nejlépe. Nástroje si představme spíše jako nápoje držené ležérním způsobem – i když v nepřesnostech i gestu, které je pomíjí, je závislost na žánru jasně patrná.
Billy Shake Jr.
HTRK
Work (Work, Work)
Ghostly International 2011
Skupina HTRK (Hate Rock) se vyskytovala na australské hudební scéně od roku 2006, uznání ale dosáhla, až když se jejich desku Marry Me Tonight rozhodl produkovat legendární Rowland S. Howard. Zvukové textury kytarového noise tvořily zneklidňující kombinaci s dekadentně skomírajícím popem. HTRK se vždy pohybovali na hranici odosobnělosti, marné touhy a líbivosti, přestože jejich výraz si často zcela podmaňovaly spodní proudy temných myšlenek. Nová deska jde ovšem jiným směrem. Zapomíná na členitost zvuku a soustředí se na výraz, jehož čistota sousedí s prázdnotou. I ty nejintimnější věci mají svůj povrch, který se dá směnit. HTRK tak používají obdobnou strategii jako ta část současných umělců, která kritiku dneška zakládá na tom, že žene povrchnost do krajních mezí, aby tak dala tvar přežívajícím traumatům. Když v březnu minulého roku spáchal baskytarista kapely Sean Stewart sebevraždu, pro spoluhráče Nigela Yanga to údajně byl po dlouhé době intenzivní citový prožitek. Údělem dnešního osamocení je pobývat v emocionálních bublinách, z nichž nás vytrhují jenom čiré katastrofy, události, které cupují naše napojení na každodennost. Jenomže pokud byl kdysi takový pocit zmaru magnetem dekadentního masochismu, album Work (Work, Work) dotahuje tuto pozici ad absurdum – až se zdá, že na desce není skoro nic zajímavého k slyšení. Hudba zní v bublinách. Forma nové desky je alegorií prožitku korporátního života a dysforie, a to bez jakýchkoli příkras či požitku.
Jan Bělíček
Shabazz Palaces
Black Up
Sub Pop 2011
Jednu z nejnetradičnějších a zároveň nejlepších letošních hiphopových desek vydalo – vedle Ghostpoeta a Delse – uskupení Shabazz Palaces. To tvoří především Ishmael Butler, který na počátku devadesátých let vystupoval se skupinou Digable Planets a alternativní hip hop vlastně spoluzakládal. Black Up je jejich debutové album, které následuje po vydání EP Shabazz Palaces a Of Light z roku 2009, nad nimiž se vznášel otazník, kdo se za jménem Shabazz Palaces skrývá. Přestože je album sestavené především z temných prvků (dubstepové rytmy, triphopové beaty, industriální ruchy) a zvukově působí, jako by se nahrávalo ve zpustlé továně na kraji města, jeho celková nálada je téměř jazzová. Střídající se rapující hlasy často doprovázejí ženské, trochu bluesové vokály, většinou ovšem různě deformované. Zvuk se vynořuje ze všech stran, rozkládá se v ozvěnách, sílí či naopak zaniká a vyvolává takřka halucinační zážitek. Hutnou atmosféru občas protnou tóny klavíru, činelů nebo dokonce popových beatů. Překvapením je label, na kterém album vyšlo – Sub Pop se totiž věnuje spíše kytarovým projektům, hip hop zkouší snad vůbec poprvé. Shabazz Palaces se brzy v České republice představí i naživo: 1. října v divadle Archa v Praze. Vzhledem k tomu, že alternativní hip hop se u nás, snad s výjimkou Astronautalise, příliš často neobjevuje, neměli byste si vystoupení Shabazz Palaces nechat ujít. „Things are looking black, but black is looking white.“
Jiří G. Růžička