Cave of Forgotten Dreams
Režie Werner Herzog, Německo, Francie, 2010, 90 min.
Premiéra v ČR 27. 10. 2011
3D technologie se posunula z umělých prostor vědeckofantastických světů k podchycení zcela „přirozených" krás z pohybu lidského těla nedávno ve Wendersově filmu Pina. Nyní se na pole dokumentární tvorby ve 3D pouští i Werner Herzog, umělec snad ještě obsedantnější. Herzogovy dokumenty zpravidla bývají natolik stylizované, že hraničí s esejem, fikcí či mystifikací. Připomeňme jen nedávný „sci-fi dokument" Wild Blue Yonder (2005), vyprávěný pohledem mimozemšťana z galaxie Andromeda, který popisuje příběh vlastního druhu hledajícího nový domov. Přestože novinka Jeskyně zapomenutých snů překračuje hranice dokumentu jen zlehoučka, její téma – podzemní komplex uchovávající 32 tisíc let staré jeskynní malby podivuhodné svou zachovalostí i estetikou – samo pozvolna atakuje horizont reálného. Dlouhé záběry na hrbolaté stěny krápníkové jeskyně Chauvet pokryté zvířecími těly, vyvedenými nejen v náznacích toho, čemu říkáme perspektiva, ale též ve snaze znázornit pohyb pomocí zmnožení končetin, působí spolu s komentářem nadšených archeologů a kunsthistoriků spíše posvátným než naučným dojmem. Na stěnách jeskyně se potkávají výtvory vzdálené od sebe celá tisíciletí, koexistující pár centimetrů od sebe a díky stínohře loučí a vhodnému ztvárnění rozehrávající magické stínové divadlo. Jako u Herzoga vždy i zde se mísí vznešené s ironickým. Osudově šibalský komentář samotného režiséra v sobě nese neochvějnou víru v autorský dokument i neobyčejné věci kolem nás.
Tomáš Stejskal
Dream House
Režie Jim Sheridan, USA, 2011, 90 min.
Premiéra v ČR 6. 11. 2011
Jestli Daniel Craig co nevidět nenatočí novou bondovku, jeho herecké renomé v důsledku neuváženého výběru rolí v pochybných snímcích vezme rychle za své. Poté, co se v létě na Divokém západě prostřílel jalovými hordami mimozemšťanů v Kovbojích a vetřelcích, vrací se v podzimním mysteriózním thrilleru Dream House opět coby rozervaný muž s amnézií. Ještě záhadnější však je, proč se do zpracování veletuctového příběhu pustil režisér Jim Sheridan, jehož filmografie zatím čítala díla spíše nadprůměrná. V Dream House postavy jednají křečovitě, aby zapadly do syžetového konstruktu, a hra na nespolehlivého vypravěče se ukazuje být nespolehlivým scénářem. Jako by nestačilo, že děj i vývoj některých scén jsou kvůli vysokému obsahu žánrových klišé silně předvídatelné, produkční studio si k propagaci filmu prosadilo trailer, ve kterém prozrazuje „překvapivý zvrat", jenž přichází někdy ve čtyřicáté minutě filmu. Co ale se zbytkem stopáže? Je zřejmé, že pointa příběhu bude spočívat v něčem jiném, a tudíž se na diváka chystá „ještě překvapivější zvrat". Postava, která nakonec zamíchá kartami, je ale natolik prvoplánově agresivní, že její role v zápletce je evidentní dávno před finálním odhalením. Sheridan se spolu s hlavními herci proti reklamnímu kroku studia sice ohradil, ale skutečně nelze předpokládat, že by na informace skoupější trailer udělal z Dream House kdovíjaký filmařský zázrak.
Jakub Pech
Best Branded Films
shortoftheweek.com, 3. 10. 2011
Webová stránka Short of the Week, věnovaná krátkým filmům, publikovala výběr takzvaných branded filmů, tedy snímků zaštítěných nějakou obchodní značkou. Branded filmy zahrnují principy sponzoringu, reklamy a product placementu, ovšem liší se od nich svým rozsahem a obvykle i ambicemi. Jedná se o nenápadnější a rafinovanější formu propagace, než je reklama, protože inzerovaná značka či produkt tu vystupují víceméně v pozadí. Výběr Short of the Week je pestrou sbírkou přístupů k branded principu i přehlídkou významných tvůrců, jmenovitě Wonga Kar Waie, Guye Ritchieho a Spika Jonze. Některé vybrané filmy jsou prostě jen dlouhými, byť nápaditými reklamami (Ritchieho Un Rendez Vous), jiné zase pokusy o vystižení určité nálady (Wongovo There is Only One Sun). Ty nejlepší z nich ovšem tematizují produkci či produkty, čímž se kriticky vztahují k oblastem průmyslu a marketingu. Snímky Plot Device a The Control Master předvádějí mocné zázračné vynálezy, které mnoho slibují, ale také mnohým hrozí, The Gift a Jonzeho I’m Here zase roboty a mechanické artefakty. Poslední snímek je přitom jednoznačně nejvýraznějším titulem přehlídky už svou půlhodinovou délkou. Těžko říct, co smutný příběh o obětavé lásce robota k jeho poruchové družce vypovídá o vodce Absolut, která stála za jeho výrobou, každopádně se v kontextu „reklamních" filmů jedná o pozoruhodný příspěvek k tématu polidšťování umělých výrobků.
Antonín Tesař
Social Junk
Give Up
Free download 2011
Philadelphská dvojice Social Junk (Noah Anthony a Heather Young s občasnými hosty) se na svých dosavadních albech prezentovala jako noise-psychedelická skupina kombinující nervní elektronickou rytmiku s živými nástroji (bicí, kytara, klávesy, saxofon), se zálibou v odpadkových zvucích, ale také s vysokým písničkovým potenciálem, jak ukázala například kazeta vydaná v roce 2010 Somebody Should’ve Told You. Kolekce Give Up není regulérní deska: „Tři roky jsme na albu pracovali a nikdy jsme ho doopravdy nedokončili. Některé tracky jsou jen útržky nápadů, které jsme plánovali dál rozvést. Vokály jsou často jenom hrubé demonahrávky," vysvětluje Noah Anthony na webu foxydigitalis.com. Jde o poměrně nesourodý materiál: některé skladby (okouzlující All I See Is Red nebo Always A Reason) by stačilo převázat barevnou stuhou, jiné působí jako vyřazené nahrávky. Několik skladeb je založeno na primitivním nápadu opakovaném do zblbnutí – jako by skupina po dlouhém přehrabování na smetišti nalezla nějaký odložený, nevyhovující hudební relikt a nechala ho rozeznít v celé jeho absurditě. Z tohoto důvodu některé kusy včetně titulní Give Up zní jako parodie na metal nebo punk. To, v čem Social Junk skutečně vynikají, ukazuje bonusový track, jímž je čtyři roky stará cover verze písně Davida Bowieho Five Years. Je to schopnost propojit noise a pop do přitažlivého tvaru způsobem, který nezahlazuje švy a neskrývá diskrepance, ale naopak je ještě akcentuje. Hudba do neklidné doby.
k!amm
Floex
Zorya
Minority Records 2010
Tuzemský adept na smysluplné (sic!) označení comeback roku. Floex. Libozvučný éter a elektro-akustická furiáda, jeden z nejpamátnějších debutů minulé dekády. Vzhled oblíbeného třídního šprta (Harry Potter říznutý Leonardem Hofstadterem) byl příjemnou změnou, která časem jako by vypadla z nerdovského manuálu. Tomáš Dvořák opustil hudební kariéru a dal se na AVU, spojil se s Amanita Design a začal pro ně skládat herní soundtracky. A objevuje se v době, kdy tu není ta správná trendová vlna, na kterou by se svým rukopisem naskočil. Stejně (ne)čekaný je i jeho přechod k Minority Records, labelu, který po dlouholetém vyhledávání zahraničních indie/postrock/experimentálních souborů začíná více sázet na místní progresivisty a po Dvořákově Machinariu a desce projektu Dikolson (Filip Míšek z Khoiby) vydává na kompaktu a velkém vinylu Floexovu novinku Zorya. Zdá se logickým navázáním na Giuseppa Ielasiho, jehož abstraktní experiment Aix vyšel tamtéž loni. Půlnoční hvězda Zorya nesvádí k nočním metaforám, ani nevysrkává Floexův měkký, pastelově acidový klarinet. Vrší hartnollovské tekuté krystaly a (ne)ignoruje písňovou strukturu, zajíždí do ambientu, nujazzových kaskapád, rozvíjí Pocustona v emblematických průsmycích a letmých ozvěnách, komplikovanější, zdravě neuchopitelná Zorya. A za čtvrtým trackem vidím závorku: (uměl bych složit píseň pro Radiohead). Precious Creature.
Maxim Horovic
Pretty Old Sound
In My Mind
Pretty Records 2011
Pražské trio (lépe řečeno v Praze usazené, neboť dva členové jsou cizinci) patří k tomu druhu kapel, do nichž je na koncertě možné se zamilovat ještě předtím, než zahrají první tón. Jakási podivná směs strnulosti a hroucení se odráží už v jejich figurách a rozestavení, a co teprve když začnou hrát. Většina mladých rockových kapel chce někam patřit a přilnavost ke scéně často transformuje v kompaktní řeč s přesně definovanými vyjadřovacími prostředky (vystupování, oblékání, zvuk, ideologie apod.). Na Pretty Old Sound je na první pohled i poslech jasné, že nepatří nikam, respektive že se pohybují ve zvláštním prostorovém i časovém vakuu. Ne že by neměli vzory, jejich hudbou probleskuje minulost dost výrazně (v podobě Johnnyho Thunderse, Nikki Suddena nebo Rowlanda S. Howarda), ale na rozdíl od jiných skupin, které následují zvukový ideál reprezentovaný scénou, Pretty Old Sound hudební vlivy zpracovávají zvláštní strategií propojující dvě protichůdná gesta: přisvojení a odcizení. Výsledek je přitažlivě neaktuální a obestřený dekadentní aurou. EP In My Sound, obsahujcí dvě verze titulní písně, dvě skladby nahrané živě v Bunkru na Parukářce (melancholickou atmosféru druhé z nich skvěle dotváří saxofon Jardy Švece) a jeden track složený z vysokých kytarových vazeb to jen potvrzuje. CD-R je černě posprejované a zabalené v kartonové kapse, sešité černou nití na šicím stroji. Zopakuju to radši ještě jednou, jako tečku: černou nití.
Johan Holzel