Terapie
Režie Petr Zelenka, Marek Najbrt, ČR, 2011, 43 x 30 min.
HBO, od 9. 10. 2011
Rozhodnutí převést americký konverzační seriál zachycující sezení renomovaného psychoterapeuta V odborné péči (recenze v A2 č. 3/2011) do remaku s českými herci není nijak původní. I samotný americký předobraz je předělávkou izraelské série Be’tipul a existuje i jeho rumunská, srbská a holandská varianta. Tvůrci české Terapie nicméně zůstávají pokud možno ve vleku americké verze, od které přebírají nejen většinu scénáře (s úpravami místních reálií), ale také detaily od zařízení interiéru hrdinovy ordinace po způsob snímání a střihu jednotlivých akcí. Jediné, na čem může česká verze vynikajícího originálu ztroskotat, jsou herecké výkony a tempo. A právě tady Terapie kolísá. Slabinou seriálu je v první řadě přítomnost Karla Rodena v hlavní roli, který zdaleka nepůsobí jako navenek suverénní a přirozeně jednající terapeut v podání Gabriela Byrna. Spíš vystupuje mírně nervózně a komisně, přičemž většina replik od něj zní jako citace z nějaké psychologické příručky. Víc mimo roli už je snad jen Klára Melíšková, která terapeutovu manželku hraje jako jednorozměrně protivnou figuru, jež hrdinu jen neustále provokuje. Mnohem civilněji zahrané postavy pacientů v podání Ani Geislerové, Martina Hoffmana nebo Tatiany Pauhofové mají ale také problém s prudkými změnami nálad, k nimž v jednotlivých dílech často dochází a mezi nimiž nedokážou plynule přecházet. I tak ale seriál v českém prostředí působí jako nadprůměrný počin, byť za to vděčí své odvozenosti.
Antonín Tesař
Tintinova dobrodružství
The Adventures of Tintin
Režie Steven Spielberg, USA, 2011, 107 min.
Premiéra v ČR 27. 10. 2011
Věčné dítě Steven Spielberg se letos předvedl se svým nejpozoruhodnějším počinem za řadu posledních let, a to navíc coby debutant v oblasti celovečerního animovaného filmu. V úvodu však chvíli trvá, než se do příběhu obuje, jako by se rozhlížel po možnostech, které se mu v novém prostředí nabízejí. Nejzřejmější je to v labužnickém používání velmi pohyblivé kamery, která do jisté míry supluje střih, což v 3D snímku funguje pro divákovy oči příjemně. Zároveň se Spielberg nesnaží své publikum atakovat kdečím, co efektně trčí z plátna. Naopak, plasticita 3D verze Tintinových dobrodružství nenuceně slouží k prohloubení prostoru a pohlcení diváckých smyslů. Pozornost je věnována sebemenším detailům, a tak, ačkoliv je respektována určitá karikaturnost komiksové předlohy, je vzezření snímku zároveň velmi realistické. Například takto pečlivé a přirozeně působící vedení „komparsu" v druhém plánu hlavní akce se v díle tohoto typu vidí jen zřídkakdy. Animace byla prováděna systémem „motion capture", tedy aplikováním skutečných hereckých výkonů, a oproti některým prkenným výsledkům z minulosti (Star Wars) jsou pohyby figur velmi přesvědčivé. Ve chvíli, kdy se Spielberg zhruba po čtvrthodině rozhoupá, rozběhne se tak, že není k zastavení. Při honičce v ulicích pouštního města, kam hrdiny vývoj událostí zavane, je tempo snad až příliš vysoké; vychýlení z osy sympatické realističnosti diváka na pár chvil vytrhne z vyprávění, což je velká škoda.
Jakub Pech
Vyměřený čas
In Time
Režie Andrew Niccol, USA, 2011, 109 min.
Premiéra v ČR 3. 11. 2011
Tep doby, současné společenské problémy a běsy se v kinematografii neodrážejí pouze v ambiciózní „umělecké" tvorbě, ale svůj znatelný otisk zanechávají i ve zdánlivě čistě zábavních žánrech typu hororu či sci-fi. Společnost dané doby tak můžeme zkoumat v hyperbolizované podobě třeba v hororech George A. Romera, jasněji ve sci-fi Na břehu (1959, resp. 2000), v současnosti pak i v nejnovějším snímku režiséra Andrewa Niccola. Vyměřený čas (2011) je na povrchu akční sci-fi s odérem mýtu „bonnieclydovské" dvojice mladých milenců, pod povrchem ale probublává depresivní současnost s hospodářskou krizí, bohatými elitami a zchudlou většinou. Niccol divákům předkládá děsivou podobu našeho světa, v němž lidé stárnou jen do pětadvaceti, kdy se spustí odpočítávání zbývajícího roku života. Neexistují peníze, je jen životně důležitý čas, který si můžete s brutálním úrokem půjčit, vydělat nebo jednoduše ukrást. Většina lidstva tak živoří v ghettech jednotlivých časových zón, zatímco vládci světa mohou žít takřka věčně. Hlavní postava Will Salas (Justin Timberlake) ztělesňuje až komunisticky revoluční touhu po dokonalé společenské rovnosti, která je však z podstaty nedosažitelná, díky tomu je ale i neuvěřitelně divácky svůdná. Vyměřený čas je ve výsledku zábavnou, nikoli však dokonalou hollywoodskou podívanou v žánru dystopické sci-fi, v níž samozřejmě naleznete řadu logických děr. Může vás pobavit, naštvat, ale i vyprovokovat k zamyšlení nad současnou společností a její posedlostí úspěchem a komoditami. A to není na akční sci-fi vůbec málo.
Petr Hamšík
Tierce
Caisson
Another Timbre 2011
Nevídané skóre živých a reprodukovaných vystoupení: Tierce za dobu své existence odehráli dva koncerty a oba jsou pro posluchače k dispozici. První vyšel na eponymním mini CD na Engraved Glass a druhý přináší aktuální album vydané u Another Timbre. Caisson je hodinový záznam z loňského koncertu tria Ivan Palacký (pletací stroj Dopleta 160), Jez riley French (terénní nahrávky, citera, elektronika aj.) a Daniel Jones (gramofon, elektronika), vydaný na dosti prestižním labelu (doporučuji nahlédnout do katalogu), který je svým záběrem rozkročen mezi elektroakustickou improvizací a současnou kompozicí. Tramvaje, lidské hlasy, lupance, amplifikovaný pletací stroj, mobil, vysokofrekvenční pískot, též mořský příboj (alespoň předpokládám), který obzvlášť s projíždějící tramvají vytváří dokonalou souhru. To vše (a nejen to) s precizním instantně-kompozičním přístupem tvoří v reálném čase hodně tiché, ale velmi napínavé album, které obsahuje i několik dynamičtějších pasáží (např. okolo sedmnácté minuty). Caisson vyžaduje „hodinářský" přístup: je třeba pod zvětšovacím sklem prohlédnout každou z pečlivě rozebraných součástek, ale zároveň mít neustále na paměti podobu a smysl celku. Přestože není nijak postprodukčně retušována ani zkracována, má nahrávka zvuk až krystalicky čistý a délku naprosto ideální k tomu, aby posluchači umožnila náležitě se obšťastnit při vpíjení se do jednotlivých zvuků, kladených vedle sebe či nad sebe s minuciózní přesností.
Petr Vrba
PiereLeChere
PiereLeChere
Les disques de l’oubli 2011
Není tomu tak dávno, co se v pražském klubu Final objevil francouzský rodák TG Gondard a svým vystoupením nasytil posluchače toužící po jiném disku. Pokud se přece jen někomu po skončení koncertu nezdála jeho touha naplněná až po okraj, mohl si s sebou odnést něco málo z repertoáru nenápadného vydavatelství Les disques de l’oubli, jehož hlavní postavou je právě TG. Tento francouzsko-belgický label vznikl před dvěma lety a jeho produkce se soustředí především na vydávání kazetového formátu v nízkém nákladu (obvykle 50 exemplářů), ale také na občasné samizdatově připravené brožury. Vedle Mulana Serrica a Charlene Darling vyšla letos na Les disques de l’oubli také kazeta PiereLeChera, pocházejícího z německého města Cáchy. Ta zůstala bez pojmenování, a je tak stejně anonymní jako její autor, který se skrývá i za mnoha dalšími pseudonymy. Nahrávka nepřesahuje dvacet minut, zážitek z ní je zato velmi intenzivní. Obsahuje nebývalé proudění energie. Rytmus se v průběhu skladeb proměňuje pouze nepatrně. Umožňuje tak vyniknout neobvyklým klávesovým melodiím a zejména neúnavnému vokálu, který jako by se samovolně dral z nitra potlačených emocí. Naléhavost skladeb zmírňují krátká intermezza, fungující jako oddechové spojnice, z nichž se okamžitě sune nová vlna cloumající tělem zespodu nahoru. Kazety labelu Les disques de l’oubli jsou k dostání na internetových stránkách loubli.org, anebo přímo na koncertu TG Gondarda – tento hudebník se do Prahy jistě opět vrátí.
Ondřej Bělíček
Mirjam Tally
Eclipse
Mirjam Tally 2011
Estonskými skladatelskými vizitkami jsou na mezinárodní scéně Arvo Pärt a Erkki-Sven Tüür, stále více o sobě ale dávají vědět i autoři či autorky mladších generací, což jen dokazuje, že soudobé hudbě se v této nejmenší pobaltské zemi neobyčejně daří. Vedle Heleny Tulveové je v poslední době hodně slyšet o Mirjam Tallyové, žijící v přístavním městě Visby na švédském ostrově Gotland. Tallyová se dlouho soustředila na komorní miniatury, v nichž často kombinovala elektroniku s akustickými nástroji či lidským hlasem. Mezníkem v její tvorbě se stala skladba Turbulence (2006) pro amplifikovaný orchestr a elektroniku. Úspěch tohoto díla, osobitě čerpajícího inspiraci ve zvucích strojů (tak jako v minulosti třeba Honeggerův Pacific 231), a následný řetězec objednávek obrátily její pozornost k orchestru. Na své profilové album skladatelka kromě zmíněné skladby zařadila další čtyři orchestrální kompozice z let 2006 až 2010. Spojuje je masivnost, živelnost a zvýšený zájem o experiment se zvukovými možnostmi orchestru, včetně hlasového projevu hudebníků. Jasně patrná je autorčina zkušenost s elektronikou. Vedle Turbulence v tomto ohledu vyniká zejména skladba Density, která vznikla během rezidenčního pobytu ve Švédském rozhlase, a také Autumn Whispers pro flétnu a komorní orchestr (se skvělou Monikou Mattiesenovou coby sólistkou). Orchestrální díla doplňuje zdařilá sborová skladba Call Love to Mind na text básnířky Kristiiny Ehinové.
Vítězslav Mikeš